NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 570.

Úrazové pojišťování dělníků: I. Podmínky pro vyměření
příspěvků pojistných dle § 1 zák. ze dne 8. února 1909 č. 29 ř. z. z moci
úřední. — II. Vyměřuje-li úřad příspěvky pojistné z moci úřadu dle § 1 cit. zák., není povinen k tomu přibrati stranu.
(Nález ze dne 27. října 1920 č. 10245.)
Věc: František Vonásek v Plzni proti ministerstvu sociální péče v Praze (za stranu zúčastněnou Úrazovou pojišťovnu dělnickou pro Čechy tajemník Dr. Frant. Trnka) stran pojistných příspěvků úrazových.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze předepsala stěžovateli za období 1913/I.—1915/II. ježto nesplnil povinnost ve příčině vedení záznamů mzdových §em 1, odst. 1 zákona z 8. února 1909 č. 29 ř. z. mu uloženou, dodatkem z moci úřední z jeho podniků: parní pily v Lobzích a skladu a dopravy dříví v Plzni na pojistných příspěvcích 4 783 K 24 h, na 4proc. úrocích z prodlení do 14. ledna 1916 240 K 67 h, úhrnem 5 023 K 91 h mimo další 4proc. úroky.
Odporu stěžovatelovu proti těmto výměrům zemská správa politická rozhodnutím z 26. července 1919 č. 20 nevyhověla, »poněvadž při revisi mzdy dne 5. ledna 1916 konané vzhledem k tomu, že podnikatel žádných zápisků o vyplacené mzdě nevedl, započítatelná mzda byla vyšetřena na základě pojistných příspěvků, které podnikateli Všeobecnou nemocenskou pokladnou v Plzni za období, o které jde, pravoplatně byly předepsány.«
Ministerstvo sociální péče pak v dalším pořadí instančním naříkaným rozhodnutím odvolání stěžovatelovo zamítlo z důvodů rozhodnutí zemské správy politické a v dalším uvážení, že ústav vzhledem k zjištěné nesprávnosti mzdových záznamů odvolatelem předložených byl dle § 1, odst. 7 zákona z 8. února 1909 č. 29 ř. z. oprávněn předepsati příspěvek z úřední moci na základě jiných šetření a že odvolatel nepodal důkazu tam požadovaného. Zároveň podotklo ministerstvo, že úmluva z r. 1912, o níž se odvolatel zmiňuje, týkala se jiného příspěvkového období a nepřichází proto zde v úvahu a že pila s příslušnou k ní ohradou v Lobzích tvoří dle spisů jeden hospodářský celek a byl tento podnik jako nedílný celek do katastru ústavu zapsán a zařazen.
Stížností k tomuto soudu podanou stěžovatel vznáší proti rozhodnutí ministerstva tyto námitky: Pro vyměření pojistných příspěvku úrazových z moci úřední není dán žádný z důvodů v § 1 zákona z 8. února 1909 č. 29 ř. z. uvedených. Při revisi dne 5. ledna 1916 prováděné došlo mezi orgánem pojišťovny a stěžovatelem k úmluvě, která jest platná a pro pojišťovnu závazná. Tím, že pojišťovna tuto úmluvu jednostranně zrušila a příspěvky vyměřila způsobem, jejž stěžovatel béře v odpor, zbaven byl možnosti při stanovení příspěvků spolupůsobiti, což činí řízení vadným. Nebylo vyšetřeno, ač stěžovatel k tomu poukazoval, že má v Lobzích dva samostatné podniky. O vyměřování příspěvků ze závodů stěžovatelových v Plzni a v Lobzích bylo učiněno narovnání, které obsaženo jest v protokole z 28. března 1912 č. j. 4242/12, dle něhož stěžovatel příspěvky odváděl i vybíral a jímž se i pojišťovna řídila. Touto dohodou bylo se i nyní říditi.
K těmto námitkám sluší předem podotknouti: Stěžovatel dovolává se jednak dohody z r. 1916, jednak narovnání z r. 1912. Tomu lze dle stavu věci rozuměti jen tak, že pokud by neuznala se platnost úmluvy pozdější z r. 1916, že trvá na úmluvě z r. 1912, jak také v řízení správním výslovně prohlásil.
Z podstaty věci pak vyplývá, že kdyby vyměřování příspěvků za sporné období bylo upraveno platnou úmluvou, jak stěžovatel tvrdí, nebylo by podkladu pro jejich vyměřování na jiném základě, zejména tedy z moci úřední, jak skutečně se stalo.
Žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím k oněm úmluvám zřetele nevzal. Pokud týče se úmluvy z r. 1916, výslovně důvod toho neuvádí. Ze souvislosti s předchozím jednáním jest však zřejmo, že úmluvy té neuznal proto, poněvadž Úrazová pojišťovna úmluvu tu orgánem jejím sjednanou neschválila. Nejvyšší správní soud shledal v té příčině hledisko žalovaného úřadu důvodným. Při tom nepokládal soud ani za potřebné, aby zabýval se otázkou, je-li zásadně pojišťovna vázána již ujednáním takového druhu, jež orgán její sjedná, či teprve tím, že ujednání to schválí. Neboť v daném případě stěžovatel sám prohlásil v podání z 8. února 1916, že tuto úmluvu nepokládá pro sebe za závaznou nebo uznává její závaznost jen podmíněně. Jestliže také pojišťovna závaznost její pro sebe popřela, dlužno míti za to, že tímto v podstatě souhlasným prohlášením obou smluvních stran byla nezávaznost oné úmluvy uznána a úřad proto právem nepřihlédl k dodatečnému prohlášení stěžovatelovu, jímž zase platnosti oné úmluvy se dovolával.
Pokud týče se úmluvy z r. 1912, prohlásil žalovaný úřad, že nepřichází v sporném případě v úvahu, poněvadž týkala se jiného příspěvkového období. Stěžovatel naproti tomu dovolával se znění protokolu pojišťovny z 27. března 1912 č. j. 9242 a spisů týkajících se příslušných jednání. Nejvyšší správní soud nahlédnuv do originálu onoho protokolu z 27. března 1912, při veřejném líčení předloženého zástupcem pojišťovny jako zúčastněné strany, zjistil, že úmluva v něm obsažená vztahuje se skutečně toliko na dobu minulou před onou úmluvou předcházející. Jest tedy předpoklad, z něhož žalovaný úřad vycházel, že úmluva z r. 1912 období nyní sporného se netýká, spisy doložen; nevzal-li úmluvu tu za základ rozhodnutí naříkaného, nelze v tom shledávati ani nezákonnosti ani formální vady.
Poněvadž dle toho, co vyloženo, nebylo mezi stěžovatelem a pojišťovnou platných úmluv, k nimž by úřady při svém rozhodnutí byly povinny přihlížeti, jest zkoumati další otázku, zdali úřady opírajíce se o sám zákon, právem použily při vyměřování pojistných příspěvků předpisu § 1, předposl. odst. zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z. Dle tohoto předpisu, nesplní-li podnikatel úmyslně nebo z hrubé nedbalosti povinnost vésti a uschovati zápisky mzdové nebo splní-li ji tak nedostatečně, že započítatelné požitky nemohou s jistotou býti vyšetřeny, neb odepřel-li podnikatel předložiti zápisky příslušnému zřízenci ústavu, jest pojišťovna oprávněna z úřední moci předepsati příspěvek na základě dat předcházejících příspěvkových období nebo na základě jiných vyšetřování.
Stěžovatel namítá, že v daném případě podmínek pro použití tohoto předpisu nebylo. Leč nepřihlédne-li se ani k tomu, že tato námitka ve stížnosti není nijak rozvedena, jest v této příčině ze spisů konstatovati, že při jednání z 5. ledna 1916 dle příslušného protokolu stěžovatel sám výslovně doznal, že dokladů k předloženým výplatním knihám nemá a že knihy ty nesouhlasí s výkazy úrazovými. Pojišťovna pak uvedla příkladem řadu konkrétních případů o rozporech mezi údaji v knihách výplatních a katastry dodanými nemocenskou pokladnou, pokud se týče úrazovými výkazy stěžovatelem samým předloženými.
Těmto určitým konkrétním údajům nasvědčujícím nesprávnosti neb alespoň nespolehlivosti předložených výplatních knih mohl stěžovatel čeliti právě tak konkrétními určitými doklady ony rozpory vysvětlujícími. Takových dokladů však stěžovatel nepodal, resp. neuvedl nijakých přesných konkrétních skutečností, jež by vadnost záznamů stěžovatelových pojišťovnou dovozovanou vyvracely. Za vylíčeného stavu věcí nelze shledati důvodnou námitku, že tu nebylo v daném případě podmínek pro předpis příspěvků z moci úřední ve smyslu § 1 zák. z 8. února 1909.
Vytýká-li stěžovatel, že stanovení výše příspěvků stalo se bez jeho spolupůsobení, jest naproti tomu uvésti, že ani z předpisů zákona, ani z povahy věci nelze vyvoditi povinnost úřadu, aby vyměřuje-li příspěvky z moci úřední, přibíral k tomu stranu. Ostatně poukázati jest k tomu, že stěžovateli byla v řízení opětovně poskytnuta příležitost, aby pro vyměření příspěvků předložil pomůcky zákonu vyhovující, že však této příležitosti nepoužil a jest již z této příčiny uvedená výtka neodůvodněna.
Stěžovatel vytýká konečně, že nebylo vyšetřeno, že má v Lobzích dva samostatné podniky. V té příčině uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatel přihlásil po rozumu § 18 zák. úrazového v letech 1894 a 1895 závody dva, jeden v Plzni a jeden v Lobzích, jež zařazeny byly do různých tříd nebezpečenství. Že by na tomto stavu bylo při pozdějších zařazováních (§ 14, předposl. odst.) něco změněno, stěžovatel netvrdí. Pokládal-li se za stížena tím, že při zařazování nebyl vzat zřetel k tomu, že, jak tvrdí, v Lobzích má nyní samostatné závody dva, mohl své námitky v tom směru vznésti jen v rámci řízení upraveného §em 18 a násl. zák. úrazového. Rozhodnutí naříkanému, jehož předmětem bylo stanovení pojišťovacích příspěvků, námitkou týkající se v podstatě otázky zařazení podniků do tříd nebezpečenství, s účinkem čeliti nelze.
Veškerými těmito úvahami dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 570. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 651-653.