NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9281.

Živnostenské právo: V jakých mezích může živn. úřad udělení koncese k periodické dopravě osob vázati podmínkami co do provozu dopravy?
(Nález ze dne 23. května 1931 č. 8051).
Věc: Matěj B. v K. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu obchodu o koncesi k periodické dopravě osob.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se týká podmínky 9, 10 a 11 koncese, zrušuje se jednak pro nezákonnost, jednak pro vady řízení; jinak se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Zsp v Praze udělila výnosem z 30. listopadu 1926 Matěji B. v K. podle § 15 bodu 3 a § 142 živn. ř. koncesi k periodické dopravě osob autobusem na trati K.-B.-P. se stanovištěm v B. za určitých podmínek, mezi nimiž uvedeny byly i tyto podmínky: 9. Sídlo podniku jest v B. a podnikatel jest povinen provozovati jízdy na tratích B.-K. a B.-P. odděleně. Za tím účelem musí podnikatel upraviti jízdní řád tak, aby mezi příjezdem autobusu do B. a odjezdem z B. uplynula doba nejméně 1/2 hodiny. 10. Autobus nesmí býti opatřen tabulkou s označením celé trati »K.-P.« neb opačně, nýbrž při jízdách do K. a z K. s označením »B.-K.« a opačně, při jízdách pak do P. a z P. tabulkou označenou »B.-P.« neb opačně. 11. V obcích S. a K. nesmí autobus zastaviti, ježto tyto obce mají s P. postačitelné železniční spojení a nevyžaduje místní potřeba periodické dopravy autobusové. Podnikatel jest povinen předložiti ředitelství čsl. státních drah Praha-sever opisy jízdního řádu a sazebníku, i případné změny jich vždy 14 dní před dobou platnosti.
Proti uložení podmínky 9, 10 a 11 podal st-l odvolání k min. obch., které nař. výnosem rekurs zamítlo a v důvodech svého rozhodnutí uvedlo, že předpis podmínek má oporu v ustanovení § 54 odst. 2 živn. ř., podle něhož živnosti zabývající se dopravou osob podléhají živn.-policejní úpravě. Živn. řád připouští udělení koncesí proti splnění určitých podmínek. Účelem autobusové dopravy Matěje B. na trati K.-B. a B.-P. mělo býti spojení jednotlivých obcí k příslušné trati mezi sebou. Naproti tomu nemělo býti vytvořeno přímé autobusové spojení. Ježto pak úřad jest povinen při udělování koncesí k periodické dopravě osob podle ustanovení odst. 5 § 23 živn. ř. přihlížeti k místním poměrům, může i s hlediska tohoto ustanovení předpisovati podmínky.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Ohledně podmínek uvedených sub 9, 10 a 11 koncesní listiny je na sporu otázka, zda ustanovení těchto podmínek mají oporu v zákoně. Při tom se podotýká, že podmínku 11 bral st-l a bere i ve stížnosti v odpor jen potud, pokud se týká zákazu zastavovati s autobusem ve St. a K. Žal. úřad se domnívá, že živn. úřad byl oprávněn ke stanovení uvedených podmínek především proto, poněvadž mu podle § 54 odst. 2 živn. řádu přísluší oprávnění k policejní úpravě i jednotlivého živn. podniku, sloužícího dopravě osob. Žal. úřadu je sice dáti za pravdu v tom, že živn. úřad toto oprávnění má, a že může na základě cit. předpisu upraviti provoz určité živnosti, sloužící dopravě osob, avšak toto právo úřadu není neomezené, nýbrž, jak nss v nál. Boh. A 5301/26 dovodil, je omezeno jednak tím, že obsahem svým musí dotčené opatření úřadu spadati v rámec živn. policie a dále musí opatření ono opírati se o konkrétní skutečnosti, odůvodňující závěr, že ohledy živn. policie vyžadují toho, aby majitel živnosti zachovával zákaz neb příkaz v úpravě obsažený (Boh. A 5491/26). V daném případě nelze se vůbec dopátrati toho, proč by zastavování autobusu ve St. a K. bylo v ohledu živn.-policejním nějak závadné, a proč by v tomto ohledu byla závadnou jízda autobusu bez půlhodinové přestávky v B., a rovněž nelze nic nalézti, proč by bylo v zájmu živn. policie, aby závod neměl sídlo na K., nýbrž v B., a proč by vozy nesměly býti označovány nápisy K.-P. a naopak. Z uvedeného patrno, že zmíněné podmínky nelze opříti ustanovením § 54 odst. 2 živn. řádu, a že úřad vychází patrně z mylného výkladu tohoto ustanovení, domnívá-li se, že dotčené podmínky jím kryty jsou.
Úřad odvolává se dále všeobecně na své právo stanoviti podmínky při udělování koncese a zejména stanoviti podmínky se zřetelem na poměry místní, k nimž má podle § 23 odst. 5 bráti zřetel. Také toto právo nutno úřadu přiznati, ale ani ono nezahrnuje v sobě oprávnění stanoviti podmínky jakékoliv. Na základě tohoto oprávnění může úřad stanoviti jen takové podmínky, jejichž účelem je odstranění závad, pro které, kdyby existovaly a odstraněny nebyly, mohl by i koncesi odepříti. Nějaké takové důvody však úřad neuvádí, pouze v podmínce 11. se tvrdí, že dotčené obce mají postačitelné železniční spojení s P. a že není tu třeba periodické dopravy automobilové. Tím chce patrně úřad říci, že dotčená koncese je pro uvedené obce nadbytečná, tedy bez potřeby obyvatelstva, a snaží se onu závadu eliminovati tím, že zakazuje, aby autobus stavěl v těchto obcích. Pro svůj závěr však, že železniční spojení je pro tyto obce dostačitelné a že spojení autobusového není tu zapotřebí, žal. úřad nic neuvádí, a trpí tedy rozhodnutí jeho nedostatkem řádného odůvodnění a to tím spíše, když st-l v rekursu namítal, že zastávky ve St. zapotřebí je, a to za tím účelem, aby osoby z B. získaly na nádraží ve St. spojení ke S. a M.
Konečně se žal. úřad domnívá, že živn. úřad byl oprávněn k stanovení svrchu uvedených podmínek proto, poněvadž účelem autobusové dopravy Matěje B. na tratích K.-B. a B.-P. mělo býti spojení B. s K. a B. s P., jakož i vzájemné spojení jednotlivých obcí příslušné trati mezi sebou. Odůvodnění toto je jen potud správné, že podle předloženého jízdního řádu st-l skutečně zamýšlel autobusovou dopravou přivoditi spojení jednotlivých obcí uvedené trati mezi sebou a tedy i spojení obce B. s P. a B. s K., avšak z toho naprosto nelze logicky dovoditi potřebu toho, aby podnik měl sídlo v B. a ne na K. a aby autobus v B. činil půl hodinovou zastávku a aby vůbec nestavěl v St. a K. Nemůže tedy nař. rozhodnutí ani o tento důvod býti opřeno, a bylo proto rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 9281. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 899-901.