NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5199.

Státní zaměstnanci: I. * »Jednoduchým ročním služným« rozhodným podle § 3 zákona ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. pro výměru odbytného sluší vyrozumívati nezkrácené roční služné (§ 93 lit. c) služ. pragm.). — II. * Předpisu II. odst. § 95 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. nelze použíti v případě, že úředník vstupující na odpočinek dostává toliko odbytné jednou pro vždy.
(Nález ze dne 11. prosince 1925 č. 15835.)
Věc: Jindřiška H. v P. proti ministerstvu pošt a telegrafů o výměru odbytného.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem vrchní drsc. komise při min. pošt z 23. května 1923, vydaným na podkladě odvolání z výroku disc. komise při řid. pošt v Praze, byla st-lka uznána vinnou porušením svých služ. povinností a uložen jí disc. trest zmenšením služného o 15% na dobu 3 let od 1. června 1923. Na to zavedlo řid. pošt na základě výnosu žal. úřadu z 22. prosince 1923 proti st-lce dle § 80, odst. 2 služ. pragm. řízení, jež zakončeno bylo rozhodnutím žal. úřadu ze 17. ledna 1924, kterým byla st-lka přeložena se zřením na § 80, odst. 2 služ. pragm. na trvalý odpočinek a zároveň uloženo pošt. řid. v Praze, aby jí vyměřilo vzhledem na její služ. dobu do pense započítatelnou zákonné odbytné. Řiditelství na to oznámilo st-lce její pensionování a vyměřilo jí odbytné se zřetelem k tomu, že její služ. doba obnášela toliko 3 roky, 8 měsíců a 5 dní v obnosu 4620 K 60 h, t. j. v částce jednoročního služného, zkráceného důsledkem disciplinárního potrestání o 15%. Nálezem z 29. října 1924 č. j. 7024 zrušil nss toto rozhodnutí, pokud jednalo o výměře odbytného, pro vady řízení, spočívající v tom, že tento výrok nebyl učiněn konečnou stolicí správní (§ 5 zák. o ss), že však st-lka byla svedena ke stížnosti na tento soud tím, že z vyřízení jí došlého nemohla tu okolnost seznati.
Na to uložil žal. úřad pošt. řiditelství, aby o výměře odbytného st- lčina rozhodlo znovu tak, aby nemohla býti v pochybách, že jde toliko o výměr řiditelství. Řiditelství vydalo pak výměr ze 6. prosince 1924, v němž poukazujíc opětně na st-lčinu započítatelnou služ. dobu v trvání 3 let, 8 měsíců a 5 dní, vyměřilo jí s odvoláním se na § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. odbytné v částce ročního služného, zkráceného v důsledku disc. potrestání o 15%, t. j. v sumě 4620 K 60 h. V odvolání z toho podaném dovozovala st-lka jednak, že jí přísluší nárok na odbytné ve výši dvouročního služného, tvrdíc, že jest v def. službě pošt. již od 15. července 1918, tudíž více než 5 let, jednak, že se jí neprávem vyměřuje odbytné zkrácené o 15%. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad toto odvolání v celém rozsahu jako bezdůvodné a zabývaje se výší odbytného uvedl, že bylo správně vyměřeno ze služného, zkráceného disc. trestem o 15%, poněvadž v § 3 zák. č. 74 ř. z. z r. 1896 se nepraví, že od- bytné nutno vyměřiti v částce z celého ročního služného, nýbrž že odbytné nutno vypočísti na podkladě »ročního služného«, čímž jest míněno služné, kterého zaměstnanec v době pensionování fakticky požívá. Kdyby měla st-lka nárok na běžný odpočinek, bylo by podle § 95, odst. 2 služ. pragm. vzíti za základ pro jeho vyměření — po dobu trvání trestu — služné snížené o 15%. Nutno tedy samozřejmě učiniti tak i při výměře odbytného.
Stížnost k nss-u podaná obrací se toliko proti oné části nař. rozhodnutí, kterou bylo zamítnuto odvolání st-lky, pokud vytýkalo, že jí nelze vyměřiti odbytné ze služného zkráceného o 15% a dovozuje, že postup žal. úřadu nemá opory v zákoně.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss toto:
Jak stížnost, tak i žal. úřad vychází z předpokladu, že st-lka spadá pod ustanovení § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a že má v zásadě nárok na odbytné ve výměře jednonásobného ročního služného. Spornou jest toliko otázka, zdali odbytné takto st-lce příslušející lze snížiti dle § 95 služ. pragm. Žal. úřad zastává názor, že takový postup jest přípustný a opírá se tu jednak o § 3 zákona č. 74 ř. z. z r. 1896, jednak o § 95, pokud se týče § 97 služ. pragm. Předpis § 3 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. stanoví, že státní zaměstnanci uvedení blíže v § 1 téhož zákona, vystoupí-li ze státní služby, nikoli však následkem toho, že se dobrovolně služby vzdali, neb že ze služby byli propuštěni disciplinárně, nedokončivše ještě vpočítatelnou služební dobu 10 let, obdrží odbytné, které bude vyměřeno za služ. dobu až do 5 let jednonásobným ročním služným. Žal. úřad míní, že slovním obratem »jednonásobné roční služné«, jehož tu zákon používá, sluší vyrozumívati částku, které úředník vystupující ze státní služby v té době jménem služného fakticky požívá. Tento výklad ovšem nemá pražádné opory ani ve slovním znění, ani v intencích zákona, jemuž nutno rozuměti jen tak, že pod pojem »jednonásobné služné roční« rozumí se nezkrácené roční služné, jehož úředník vystupující ze státní služby v době tohoto vystoupení požíval. Opak by byl musel zákon výslovně vytknouti.
Pokud jde o další odůvodnění nař. rozhodnutí, opřené o předpisy služ. pragmatiky, stanoví § 93 cit. zákona mimo jiné jako disc. tresty pod lit. b) vyloučení z postupu do vyšších platů, pod lit. c) zmenšení služného a pod lit. d) přeložení na odpočinek s menším výslužným. Kdežto prvé dva tresty jsou povahy přechodné, může poslednější z nich býti i rázu trvalého. S touto povahou těchto trestů souhlasí i další předpisy, obsahující podrobnosti, a sice ohledně trestu zmíněného pod lit. b) — §§ 94 a 96 — ohledně trestu uvedeného pod lit. c) — §§ 95 a 96 — a ohledně trestu dotčeného pod lit. d) — § 97 služ. pragm. Předpis § 95 stanoví pak toto: »Na zmenšení služného (adjuta) nemůže nalezeno býti na více nežli na 3 léta. Srážka buď v nálezu stanovena nejvýše 25%. Za doby trestu jest vyloučen postup dovyšších platů. Vstoupí-li úředník před koncem doby trestu na odpočinek, tedy zmenší se kvóta platů, pokud tvoří odpočivné požitky, na zbytek doby trestu v procentní výměře nálezem stanovené.«
Žal. úřad má za to, že tohoto předpisu lze užíti v případě, že úředník vstoupivší na odpočinek dle § 3 zák. č. 76/1896 obdržel toliko odbytné, a to tak, že se mu toto odbytné vyměří toliko ve výši zkráceného služného. K podepření tohoto svého názoru dovolává se pak v odv. spise zásad obsažených v § 97 služ. pragm. Tento právní názor jest mylný. Cit. § 95 služ. pragm. nesleduje, jak z jeho znění jasně plyne, žádný jiný účel, nežli ten, aby bylo zabráněno úředníku dočasně potrestanému snížením platu, vyhnouti se nepříznivým následkům disc. nálezu vstoupením na odpočinek a získáním odpočivných požitků, případně vyšší výměry nežli činí jeho aktivní plat takovým nálezem snížený. Jediné za tím účelem snižuje zákon v tomto případě jeho požitky pensijní v tom poměru, v jakém byl disciplinárně snížen jeho plat činný. Jakmile však doba trestu uplyne, má nastoupiti zcela nepochybně stav takový, jakoby disc. nálezu nebylo. Tento postup a účel zákonem zamýšlený předpokládá zcela určitě, aby šlo o výslužební požitky poskytované periodicky, tudíž o pensi ve vlastním slova smyslu a nikoliv o zaopatřovací požitky poskytnuté jednou pro vždy ve formě odbytného, neboť pak by trest zmenšení služného nebyl více trestem přechodným, nýbrž trvalým. O správnosti této úvahy svědčí, že § 95 neklade odbytné na roveň výslužebným požitkům ve vlastním slova smyslu, jak to činí § 97, kterýž ovšem dopouští i snížení odbytného, neboť v tomto předpise zmíněný trest, totiž přeložení na odpočinek se zmenšeným výslužným, jehož surogátem jest i odbytné, jest povahy trvalé a má postihnouti proto stejnou měrou úředníka jak odbaveného periodickým výslužným, tak i odbytným jednou pro vždy.
Jestliže tudíž žal. úřad má za to, že zásad uvedených v § 97 lze použíti i v případě § 95 služ. pragm., nemá tento názor opory v platném právu a nutno proto nař. rozhodnutí na něm spočívající zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 5199. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 662-665.