Č. 771.

Mimořádná opatření: * Peníze, které cestující do cizozemí má u sebe přes dovolenou míru, propadají bez ohledu na výsledek trestního řízení (nař. z 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 19. března 1921 č. 3041.)
Věc: Zikmund L. v Žatci proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze stran propadnutí zabavených peněz při vývozu jich.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovateli, jenž při jízdě do Vídně dne 16. června 1919 měl s sebou částku 1 110 K, byla při revisi ve stanici Veselí zabavena částka 610 K, převyšující částku 500 K, přípustnou při jízdě do ciziny dle čl. 2 nařízení vlády ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. Po provedeném trestním řízení nebyl sice stěžovatel pro přečin nedovoleného, vývozu okolkovaných bankovek přes 500 K odsouzen, avšak částka 610 K zabavených peněz prohlášena dle č. 6 cit. nařízení vlády za přepadlou. Rekurs stěžovatelův byl rozhodnutím zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 15. října 1920 č. XIII-715 zamítnut z důvodu, že dle čl. 6 citovaného nařízení propadnutí zabavených peněz není závislé na odsouzení, ježto přečin již ipso facto jest spáchán, aniž třeba zlého úmyslu.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost. Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti řídil se těmito úvahami:
Dle článku 2., druhé věty nařízení vlády ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. směly osoby cestující do ciziny s sebou vzíti pouze částku 500 K, cestovaly-li s rodinou, nejvýše 1000 K v okolkovaných bankovkách. Dle spisů jest nesporno, že stěžovatel cestoval do ciziny a měl s sebou částku 1110 K. Článek 6 cit. nařízení stanoví pak, že překročení ustanovení článku 2 jest přečinem, který má býti potrestán pokutou do 30.000 K aneb vězením do 6 měsíců; v témž článku 6 jest pak dále stanoveno, že peníze nad dovolenou míru nalezené propadají ve prospěch státu. Účelem tohoto ustanovení bylo, aby valutami a soupisová opatření vládní nebyla mařena činy směřujícími proti těmto opatřením, zejména aby vývoz okolkovaných bankovek do ciziny přes dovolenou míru byl z valutárních ohledů a vzhledem k soupisové akci pro dávku z majetku znemožněn a zamezen, což nemohlo býti docíleno jinak, než že nařízení vlády stanovilo jako samostatný postředek k účelu tomu právě propadnutí částky, převyšující dovolenou míru, aniž propadnutí to bylo podmíněno odsouzením cestující osoby pro přečin nedovoleného vývozu peněz. To patrno jest z toho, že propadnutí peněž v článku 6, se vyslovuje beze všeho obmezení, že neprohlašuje se toto propadnutí za podmíněné odsouzením vývozcovým nebo za vedlejší trest, přípustný pouze při uložení trestu hlavního. To zjevno jest také z toho, že hned podle následujícího článku 7 cit. nařízení při přečinu dle čl. 5 pro nesplnění povinnosti v tomto článku uložené stanoví se pouhá možnost prohlášení cizích valut a pohledávek v cizině za propadlé.
Namítá-li tedy stížnost, že ustanovení čl. 6 nařízení vlády o propadnutí peněz při vývozu přes dovolenou míru má platiti toliko v případě odsouzení vývozcova, není stížnost důvodnou.
Stížnost se pro svůj názor odvolává na ustanovení § 13 nařízení z 18. června 1918 č. 223 ř. z. o obchodu a oběhu cizozemských platidel, § 11 nařízení z 19. března 1919 č. 141 sb. z. a n. o soupisu zlata a stříbra a cizozemských papírových peněz, § 21 nařízení ze dne 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n. o zrušení devisové ústředny a částečném uvolnění obchodu s cizími platidly, na všeobecný trestní zákon, zákon o ochraně známek, právo autorské a patentní, avšak neprávem. Odvolání na všeobecný trestní zákon, zákon o ochraně známek, o právu autorském a patentním není případno proto, že v přítomném případě šlo o důvody valutami a důvody soupisové akce pro dávku z majetku. U ostatních pak dovolávaných nařízení šlo sice také o důvody valutami, avšak nikoli v takové míře, jako v konkrétním případě v době kolkování bankovek (§ 3 nařízení z 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n.); ostatně šlo u nařízení dovolávaných ve stížnosti, o obchod s cizozemskými platidly, resp. o soupis cizozemských platidel, kde důvody valutami byly rázu jiného.
Dlužno také podotknouti, že v § 13, odst. 1, nařízení z 18. června 1918 č. 223 ř. z. stanoveno jest propadnutí hodnot, tvořících předmět trestného činu, vedle zákonného trestu, dále že podle § 11, předposl. odst. nařízení vlády z 19. března 1919 č. 141 sb. z. a n. propadají předměty úmyslně nepřihlášené k soupisu kromě trestů stanovených a že v § 21, odst. 1, nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n., jež nabylo účinnosti podle nařízení ze dne 7. dubna 1920 č. 240 sb. z. a n. teprve dnem 26. dubna 1920, jest stanoveno propadnutí hodnot tvořících předmět trestného činu rovněž vedle zákonného trestu. Článek 6 nařízení vlády ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. však podobného ustanovení o významu propadnutí zabavených peněz jakožto vedlejšího trestu neobsahuje; analogie svrchu uvedených nařízení, jež jsou specielními předpisy, není přípustná.
Stížnost jest tedy bezdůvodná, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 771. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 353-355.