Č. 3004.

Závodní výbory: * Rozhodčí komise není povolána k tomu, aby rozhodovala o platnosti dovolené dané členům závodního výboru proti jejich vůli.
(Nález ze dne 18. prosince 1923 č. 21560.)
Bohuslav, Nálezy správní. V. 145 Prejudikatura: Boh. 1948 a 2348 adm.
Věc: Firma Julius H. v R. (adv. Dr. Gustav Glässner z Liberce) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech pro okres Liberec-venkov o dovolenou členů závodního výboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Závodní výbor stěžující si firmy oznámil rozhodčí komisi, že správa závodu dala předsedovi závodního výboru Petru C. a členu závodního výboru Antonínu Š. dovolenou na dobu neurčitou, čímž způsobila, že závodní výbor není s to hájiti řádně zájmů zaměstnaného dělnictva. Firma jest prý sice ve stadiu likvidace, má však ještě některé objednávky, a v závodě i po provedené likvidaci bude se na některých stavech pracovati. Vzhledem k tomu žádal závodní výbor, aby bylo uznáno, že udělení dovolené jmenovaným funkcionářům závodního výboru jest právně neplatné, a že firma jest povinna tyto zaměstnance znovu vzíti do závodu a jim ušlou mzdu nahraditi.
Rozhodčí komise nař. rozhodnutím vyhověla tomuto žalobnímu nároku, prohlásila dání na dovolenou jmenovaných funkcionářů závodního výboru neplatným a zavázala firmu, aby je znovu vzala do závodu a nahradila jim fakticky ušlou mzdu.
Uvažuje o stížnosti firmy proti tomuto rozhodnutí podané musil nss zabývati se nejprve vývody odvodního spisu žal. úřadu a zúčastněných stran, tvrdících, že stížnost jest nepřípustná, ježto případné zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost zmařilo by provedení jiného rozhodnutí rozhodčí komise, téhož dne vydaného, jímž tato odepřela uděliti souhlas k propuštění zmíněných členů závodního výboru, a proti němuž stížnost podána nebyla.
Soud neuznal námitku tuto důvodnou, neboť i když komise s konečnou platností odepřela udělení souhlasu k propuštění členů závodního výboru z práce, přece nemůže tím st-lce býti bráněno, aby se hájila stížností proti výroku této komise jiného obsahu, jímž jistá disposice její jako jedné ze smluvních stran v poměru pracovním prohlašuje se za neplatnou a právně bezúčinnou, a ukládá se jí povinnost nahraditi druhé smluvní straně újmu disposicí touto utrpěnou. Výrokem tohoto obsahu mohlo zajisté býti zasaženo v subjektivní práva stěžující si firmy a jest tedy stížnost její s hlediska § 2 zák. o ss přípustnou.
Otázka, zda st-lka disposici onu vzhledem k odepření souhlasu rozhodčí komise s propuštěním členů závodního výboru učiniti směla či nikoliv, dotýká se již merita věci, a nelze otázkou tou při posuzování přípustnosti stížnosti se zabývati.
Ve věci samé uvažoval soud takto:
Nař. rozhodnutím vyslovil úřad, že dovolená, již st-lka dala dvěma funkcionářům závodního výboru, jest neplatná, a že jest povinna vzíti oba tyto funkcionáře znovu do práce a nahraditi jim fakticky ušlou mzdu.
K vyslovení neplatnosti onoho disposičního aktu st-lčina dospěl úřad především úvahou, že dovolená, kterou st-lka udělila členům závodního výboru proti jejich vůli, není vlastně ničím jiným než zastřeným propuštěním jich z práce, které dle § 22 zák. o závodních výborech bylo by možno provésti jen tenkráte, kdyby k němu komise udělila svůj souhlas. Poněvadž komise udělení souhlasu odepřela, má úřad za to, že dovolená udělená členům závodního výboru proti jejich vůli jest neplatná a právně bezúčinná.
Dále se úřad domnívá, že mohl vysloviti neplatnost a bezúčinnost dotyčné disposice st-lčiny také z toho důvodu, ježto se jí brání uvedeným zaměstnancům ve výkonu jejich funkce jako členů záv. výboru (§ 22, odst. 2 zák. o záv. výborech).
Při zkoumání zákonnosti svrchu uvedeného výroku musil soud v prvé řadě položiti si otázku, zda žal. úřad byl kompetentním k výroku, jenž jest předmětem této stížnosti, a to tím spíše, když i stížnost sama bere část rozhodnutí toho v odpor pro nepříslušnost úřadu.
Rozhodným pro řešení této otázky jest ovšem obsah nař. rozhodnutí. Dle něho bylo jednostranné prohlášení st-lky, jež jest jednou ze smluvních stran uzavřevších mezi sebou smlouvu pracovní, že dává druhou smluvní stranu na dovolenou, prohlášeno za neplatné, a bylo jí uloženo, aby nahradila druhé straně majetkovou újmu prohlášením tím způsobenou a poskytla jí opět příležitost k výdělku.
Obsahem svým jest tedy nař. rozhodnutí výrokem o tom, zda a jaké účinky má udělení nucené dovolené členů závodního výboru bez souhlasu rozhodčí komise na pracovní poměr jejich k zaměstnavateli, a jaké soukromoprávní závazky a nároky vzcházejí pro obě strany z této jednostranné disposice majitele závodu.
Rozhodování o těchto otázkách spadá dle zák. z 27. listopadu 1896 č. 218 ř. z. do působnosti soudů živnostenských, po případě soudů okresních, a zák. z 12. srpna 1921 č. 330 Sb. nebylo přeneseno na rozhodčí komise.
V tomto směru poukazuje nss na své nálezy Boh. 1948 a 2348 adm., v nichž projevil názor, že rozhodčí komisi sice přísluší dle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech rozhodovati o důvodnosti výpovědi nebo propuštění dělníka nebo zřízence, jenž aspoň tři roky nepřetržitě v podniku jest zaměstnán, a že také jest povolána dle § 22, odst. 2 k tomu, aby udílela neb odpírala souhlas k propuštění členů záv. výboru, že však není příslušnou, aby na místě dosavadních orgánů všeobecně rozhodovala o nárocích ze smlouvy pracovní.
V tomto případě nejedná se však ani o výrok rozhodčí komise dle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech ani o udělení neb odepření souhlasu k propuštění člena záv. výboru dle § 22 cit. zák., nýbrž jde, jak řečeno, o rozhodnutí, jaké soukromoprávní účinky má nucená dovolená daná členům závodního výboru bez souhlasu rozhodčí komise na pracovní poměr mezi majitelem živnostenského závodu a jeho zaměstnanci.
O tom však rozhodčí komise dle toho, co svrchu uvedeno, rozhodovati povolána není.
Ježto komise tímto výrokem svým překročila meze své působnosti zákonem vytčené, bylo rozhodnutí její zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3004. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1239-1241.