NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8576 —
Č. 8576.

Policejní věci: * Za platnosti vl. nař. č. 215/21 může zdejší státní občan cestovati jen do těch států cizích, jež jsou v jeho cestovním pasu výslovně uvedeny.
(Nález ze dne 30. dubna 1930 č. 5278.)
Věc: Anna H. a spol. v P. proti zemské správě politické v Praze o přestupek předpisů o cestovních pasech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezy policejního ředitelství v P. z 20. února 1928 byli st-lé uznáni vinnými přestupkem § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. a §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z., jehož se dopustili tím, že odjeli dne 27., resp. 28. října 1927 z Prahy do Ruska, aniž si byli předem opatřili k cestě do Ruska opravňující je řádně vyhotovené cestovní pasy, a že tímto postupem demonstrativně projevili nechuť k vládě a uváděli v nevážnost její nařízení, a byli odsouzeni každý k 3 dennímu vězení.
Nař. rozhodnutími nevyhověl žal. úřad odvoláním podaným proti uvedeným trestním nálezům, pokud jimi byli st-lé odsouzeni pro přestupek §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z., poněvadž skutková povaha tohoto přestupku, záležející v tom, že st-lé zajeli do Ruska, aniž si předem opatřili k cestě do tohoto státu je opravňující, řádně vyhotovené cestovní pasy čsl., jest zjištěna konaným šetřením a vlastním doznáním. Rozhodnutí ta jsou opatřena právními poučeními, že se z nich nelze podle § 3 min. nař. z 31. ledna 1860 čís. 31 ř. z. dále odvolati. Také pokud jde o přestoupení § 11 cís. patentu z 20. dubna 1854 čís. 96 ř. z., nevyhověl žal. úřad odvoláním st-lů, pozměnil však výrok o vině, shledávaje přestoupení § 11 věty 2 uvedeného cís. patentu v tom, že st-lé přesto, že z platnosti jejich cestovních pasů bylo Rusko výslovně vyloučeno, resp. vydání cestovních pasů do Ruska bylo policejním ředitelstvím odepřeno, do Ruska jeli a tak dali demonstrativně na jevo svou nevážnost vůči nařízením vlády. Skutkovou povahou tohoto — Č. 8576 —
přestupku shledal žal. úřad prokázanou výpovědí st-lů na polic. ředitelství v Praze, jakož i jejich cest. pasy. V rozhodnutích se uvádí, že z této části rozhodnutí je možno se odvolati během 4 týdnů po doručení u policej. ředitelství v Praze k min. vnitra. Ve stížnosti podané na tato rozhodnutí brojí st-lé výslovně jen proti odsouzení pro přestupky §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z., tedy výhradně jen proti oné části rozhodnutí žal. úřadu, jež byla označena jako konečná. O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Žal. úřad stojí na stanovisku, že zdejší státní občan nejen potřebuje řádného cestovního pasu k překročení hranic, nýbrž může cestovati jen do těch států cizích, pro které mu byl cestovní pas vydán. Naproti tomu hájí stížnost, že čsl. státní občan, který přešel hranice s platným čsl. pasem, neporušuje platných předpisů čsl., přejde-li za hranicemi svého státu na území, pro které cestovní pas nemá. — Toto stanovisko stížnosti není správné.
§ 3 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z. ovšem ustanovuje, že tuzemci potřebují k cestám do ciziny řádně vyhotovené cestovního pasu jen zpravidla. Avšak v době vydání nař. rozhodnutí bylo v platnosti vl. nař. z 9. června 1921 č. 215 Sb., prodloužené vl. nařízeními č. 207/1923, 264/1925 a 85/1927, podle něhož je třeba ke každému překročení hranic čsl. republiky cestovního pasu, který mimo jiné musí obsahovati také údaje, pro kterou zemi platí (§§ 1 a 2 cit. vl. nař. a formulář tvořící součást tohoto nař.). Výjimky z těchto ustanovení stanoví podle vl. nař. z 25. října 1923 č. 207 Sb. ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry. Čtou-li se tato ustanovení v souvislosti s § 3 cit. min. vyhlášky, jde z nich nepochybně na jevo, že zdejší občan může cestovati jen do těch států, pro které mu byl vydán řádný cestovní pas, arci neplatí-li pro něho výjimečná ustanovení vl. nař. č. 207/23. Poněvadž se st-lé takových výjimek nedovolávají, plyne z toho, že k cestě do Ruska nebyli oprávněni, poněvadž — jak jest nesporno — k této cestě řádného cestovního pasu neměli. Uvádějí-li, že se k cestě do Ruska rozhodli teprve v cizině, kdy již nemohli vykonati cestu zpět do vlasti, aby si tam opatřili cest. pasy, sluší na to odpověděti, že mohli žádati o rozšíření platnosti cest. pasů na Rusko u čsl. úřadů zastupitelských, které podle § 7 cit. min. vyhlášky jsou oprávněny zdejším státním občanům, dlícím v cizině, není-li proti nim námitek, rozšířiti platnost cest. pasů na cestu do ciziny, která v nich jmenována není. Jestliže tak st-lé neučinili, nýbrž cestovali do Ruska s cest. pasy, které pro Rusko neplatily, jednali proti ustanovení § 3 min. vyhlášky č. 80/1867 ř. z., doplněnému vl. nařízeními shora citovanými.
K námitce stížnosti, že staré předpisy, které by vyslovovaly, že zdejší státní občané nesmějí za hranicemi svého státu cestovati do cizí země, pro kterou jejich cest. pas neplatí, jest pokládati za derogované již rakouskými zákony ústavními, zejména vyslovenou tam zásadou práva volného stěhování, sluší podotknouti, že vl. nař. č. 215/21, kterým byl v době vydání nař. rozhodnutí pasový přímus stanoven a jež se zakládá na cís. nař. z 6. listopadu 1865 č. 116 ř. z., nebylo derogováno ústavními — Č. 8577 —
předpisy zaručujícími volnost stěhování, neboť volnost takto zaručená nemá nic společného s předpisy o cestování do ciziny, jsouc podrobena zvláštním ustanovením zákonným. Že názor stížnosti jest nesprávný, jest zřejmo i z toho, že cit. cís. nař. z r. 1865 bylo zrušeno teprve zákonem z 29. března 1928 č. 55 Sb., kterým byly vydány nové předpisy o cest. pasech. Zákon ten vešel arciť v účinnost po vydání nař. rozhodnutí.
Zbývá námitka, že v předpisech §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky č. 80/1867 ř. z., jichž se úřad dovolává, není právního podkladu pro uložení trestu st-lům, ježto v §§ 3 a 14 není vůbec trestní sankce a podle § 27 lze trestati jen falšování pasů, používání pasů cizích nebo vědomě falešné údaje při vyhotovení pasu. Vznášejíc tuto námitku čte stížnost neúplně ustanovení § 27, jehož se sama dovolává. Z tohoto ustanovení jest zcela jasně patrno, že trestní sankci podle cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. podléhají — pokud nespadají pod trestní zákon — nejen přestupky, jež jsou tu výslovně příkladmo (arg. slovo »insbesondere«) uvedeny, nýbrž všechny přestupky ustanovení předcházejících citovanému § 27, tedy i přestupky §§ 3 a 14, na něž žal. úřad poukázal.

Citace:

č. 8576. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 701-703.