Ručení veřejnoprávních korporací (silničních okresů a fondů) za škodu vzešlou zanedbáním veřejnoprávních funkcí jejich representantů. Přípustnost pořadu právního k vymáhání vzniklých odtud soukromoprávních nároků na náhradu škody proti veřejnoprávním korporacím.

Když kočí J. B. s těžkým vozem rolníka F. K. přejížděl dne 24. července 1907 dřevěný most okresní silnice vedoucí přes řeku u města T., lekly se jeho. koně kolemjedoucího vozu vysoce naloženého dřevěným uhlím a uskočily šikmo nazpět, při čemž voj vozu zachytila se za líšeň vozu protijedoucího, takže vůz rolníka F. K. jednak uskočivšími koňmi, jednak vozem protijedoucím šikmo nazpět tlačený vrazil bokem do dřevěného zábradlí mostu, které prolomil, a sřítil se i s koňmi a kočím dolů do řeky, při čemž vůz se rozbil a koně i s čeledínem utrpěly různá zranění. Rolník F. K. domáhal se proto žalobou podanou na »silniční okres a silniční fond T-ý« náhrady utrpěné škody zejména znehodnocením koní a poškozením vozu, z toho důvodu, že prý most byl v době nehody opatřen chatrným zábradlím, jehož čepy v dolních koncích sloupků byly nahnilé, a že silniční výbor povinnosti své, zábradlí ono v řádném stavu udržovati, zanedbal.
Žalobě bylo ve všech 3 stolicích vyhověno.
Důvody II. stolice:
Bezdůvodnou jest předně namítka nepřípustnosti pořadu práva vůči žalovanému silničnímu okresu a fondu jako korporaci veřejnoprávní, neboť v daném případě jedná se o uplatnění nároku soukromoprávního z důvodu náhrady škody, a jest docela nerozhodno, že působnost jedné ze stran nese se směrem veřejnoprávním. Způsobilost žalované korporace nabývati a zavazovati se z důvodů soukromoprávních jest přece nepochybná, a tím jest i podmínka pro pořad práva dána. Avšak ani ve věci samé není odvolání odůvodněno. Není pochybnosti o tom, že správě silničního okresu a fondu náleží dozor nad mosty a že správa ta jest povinna dbáti o udržování mostů v dobrém pořádku; je-li tudíž passivní legitimace žalovaného nepochybná, jest to docela lhostejno, jakými orgány žalovaný silniční okres a fond dozor ten vykonává, resp. o udržování mostů v náležitém stavu se stará. To je věcí vnitřní organisace, která se může měniti, aniž by veřejnost o tom bezpečnou vědomost míti musila, a nelze tudíž vytýkati nedostatek žalobního základu, spočívající v tom, že žalobce ani netvrdil zavinění určitých osob fysických. Žaloba dovolává se ostatně výslovně zákona z 31. prosince 1874 č. 5 ex 1875 a uvádí se v ní, že správě silniční úprava mostů dle cit. zák. přísluší; koho pod orgány administrace (správy) silniční vyrozumívati dlužno, udává § 31. téhož zákona, kterého se žalobci dovolávají, a netřeba zvláštní specifikace toho, co ten neb onen určitý orgán administrační opomenul, když za vše správa silniční odpovídá, a co ta opomenula je v žalobě obsaženo. Poněvadž pak cestmistr N. sám o své újmě nákladnější nutné opravy provésti nemůže, nýbrž v tom ohledu jistě na schválení výborem neb správou vůbec vázán jest, je docela lhostejno, je-li dokázáno, že by byl specielně on nehodu zavinil.
Jelikož tudíž zjištěno, že neudržování mostu v dobrém stavu nehodu zavinilo, je náhoda v tomto případě vyloučena a rozsudek první instance zcela odůvodněn.
Důvody III. stolice:
V případě tomto jedná se o uplatnění nároku na náhradu škody, tudíž pohledávky soukromoprávní, kteréž podle všeobecného předpisu § 1338. obč. zák., pokud tu není odchylných zákonných ustanovení, zpravidla státi se má u řádného soudu. Pro případy druhu tohoto není tu však zákona, který by přikazoval projednáváni a rozhodnutí o nároku na náhradu škody úřadu správnímu. Na tom nemohla by také ničeho měniti okolnost ta, že se nárok na náhradu škody odvozuje z porušení předpisů veřejnoprávních. Neboť i v tomto případě musila by se pohledávka na náhradu škody, poněvadž není tu zákonného ustanovení, jež by tomu odporovalo, uplatniti před soudem, při čemž ovšem právní zásada hájená v dovolání, že veřejnoprávní korporace ručí za delikty spáchané representanty jejich ve výkonu funkcí veřejnoprávních jen potud, pokud jest to stanoveno zvláštními zákony, vésti by musila k meritálnímu zamítnutí prosby žalobní.
Avšak také z tohoto stanoviska nedá se dovolání hájiti. Veřejnoprávní povahu žalovaného silničního okresu a fondu nelze popírati a stejně nelze popříti správnost předpokladu, že stavba dopravních cest a udržování jich v dobrém stavu děje se v zájmu veřejném a jest tudíž povahy veřejnoprávní. To však nevylučuje vznik poměrů soukromoprávních v tomto oboru administrativním.
Především jest obzvláště poměr veřejnoprávních korporací (státu, země, okresu, obce a j.) vůbec ku věcem movitým aneb nemovitým, kterě jim náležejí, byť i sloužily ku všeobecnému užívání (§§ 287. a 288. obč. zák.) poměrem soukromoprávním, poněvadž jsou věci ty ve vlastnictví oněch korporací. Při výkonu tohoto práva vlastnického jsou pak právní osoby dle §§ 26. a 27. obč. zák., pokud zvláštní zákonně předpisy něčeho jiného nestanoví, osobám fysickým na roven postaveny. Jsou tedy podrobeny stejným omezením, jako tyto, a stejně dle § 364. obč. zák. nesmějí si dovoliti, jako žádný jiný vlastník, zasahování do práv osoby třetí, pokud zákon výslovně to nedovoluje. Nesmějí také překročiti omezení předepsaná zákony k zachování a podporování všeobecného dobra. Za porušení tohoto zákonného předpisu (§ 364. obč. zák.), jako vůbec za jednání svých representantů, předsevzatá při výkonu práva vlastnického, z nichž vzchází újma na právech jiného, jsou i veřejnoprávní korporace dle §§ 1297. a 1299. obč. zák. zodpovědnými za nedopatření svých representantů, pokud zástupci jejich nešetřili takového stupně bedlivosti a opatrnosti, který podle povahy toho kterého případu odpovídá obyčejným schopnostem neb zvláštním odborným vědomostem.
Pro obvod rakouského občanského zákonníka jest v § 337. výslovně uznáno, že se právnická osoba může dopustiti deliktu. Podle tohoto zákonného ustanovení posuzuje se totiž držba obce — a co platí pro obec, platí také o státu, zemi, okresu a o každé jiné právnické osobě — dle bezelstnosti neb obmyslnosti zmocněnců, kteří jménem obce jednají. Doltis a culpa těchto zmocněnců (§ 326. obč. zák.) platí tedy jako dolus. a culpa obce samé. Obmyslnost držby nese však sebou dle § 335. obč. zák. zodpovědnost za škodu, a nemůže tudíž býti o tom pochybnosti, že všechny právnické osoby shora zmíněné musí ručiti za dolosní aneb kulposní jednání svých representantů, pokud tito jednají ve výkonu zastupování moci na ně přenesené, ať již jednání to pozůstává v činění nebo opomenutí, poněvadž právě nelze je považovati za konaní neb opomenutí cizí, nýbrž nutno je pokládati za činění neb opomíjení jejich vlastní.
Se stejného hlediska dlužno v případě tomto pojímati činnost, jakou rozvinuli representanti žalovaného silničního okresu ohledně mostu, o který se jedná. Že byl most chatrný, bylo nižšími instancemi zjištěno. Než § 17. al. mor. silničního policejního řádu ze dne 31. prosince 1874 z. z. z r. 1875 č. 5 ustanovuje, že se mají chatrné mosty ihned opraviti, a § 4. minist. předpisu o zřizování silničních mostů č. 49898 ex 1905 nařizuje, že se mají všechny mosty, nestačí-li nosiči k ochraně osob a povozů před spadnutím, opatřiti zábradlími, která mají přiměřenou způsobilost k odporu. Vzhledem k těmto předpisům, jež vydány jsou k zachování a zvelebení obecného blaha, nemůže býti o tom pochybnosti, že jednak zábradlí u mostů mají za účel nejen ochranu osob, nýbrž i ochranu povozů před spadnutím, jednak že skutečnost nižšími soudy zjištěná, dle níž zábradlí dotyčného mostu bylo vadné, musí se přičítati za vinu representantům žalovaného silničního okresu a tudíž také tomuto samotnému. Které fysické osobě toto zavinění především k tíži padá, jest lhostejno, jakmile jen jest jisto, že vinník byl zástupcem žalovaného. Že strana žalující neoznačila tuto fysickou osobu jménem jejím, netvoří vadu žaloby, která by mohla ospravedlniti věcné zamítnutí prosby žalobní, dostačují-li jen výsledky jednání k tomu, aby se zjistiti mohlo, že nedopatření, které se sběhlo, padá za vinu representantu silničního okresu a ne snad jen podřízenému zřízenci, nemajícímu žádné moci k zastoupení, za jehož vinu by žalovaný ručiti musil jen podle §§ 1313. až 1319. obč. z.
V daném případě však vším právem jednak cestmistr, jednak též členové silničního výboru byli již první instancí označeni jako vinu nesoucí osoby fysické, a poukázáno k odůvodnění tohoto výroku k instrukci pro cestmistry vydané vyhláškou c. k. mor. místodrž. ze dne 22. srpna 1878 a prohlášené v zems. zák. pro Moravu z r. 1878 pod č. 33, pak k § 31. zák. ze dne 31. prosince 1874 z. z. č. 5 ex 1875. O representativním postavení členů výboru silničního okresu nelze vzhledem k §§ 26. a 27. mor. silničního zákona ze dne 30. září 1877 z. z. č. 38 pochybovati. Z §§ 1., 3., 5., 6., 8. al. 2., 13. a 17. citované instrukce pro cestmistry vysvítá však, že také těmto orgánům přísluší v jistém, byť i omezeném směru moc zastupovací. Cestmistr je obzvláště orgánem ustanoveným a zřízeným k bezprostřední péči o silnice a k dohledu na službu cestářů (§ 1.), k obstarávání toho, aby se všechny okresní silnice, svěřené dohledu jeho, nacházely v dobrém stavu sjízdném (§ 5.), který je však také oprávněn v rámci direktiv v §§ 3. a 4. předepsaných zaříditi, čeho třeba k odstranění shledaných chyb a nedostatků, aneb jinakých vad (§ 6. odst. 3.), a v případech obzvláště pilných sám i přijmouti může výpomocné dělníky (§ 8. odst. 2.).
Následkem toho všeho nemohlo dovolání žalovaného býti dáno místa, a poukazuje se v ostatním rovněž ku správným důvodům rozsudků nižších soudů.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1909, č. Rv III. 386/8.) JUDr. P. Krippner.

Citace:

Ručení veřejnoprávních korporací (silničních okresů a fondů). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 5, s. 258-261.