Čís. 1839.

Zločin veřejného násilí dle §u 81 tr. zák.
Pojmu »násilné vztažení ruky« odpovídá každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě vrchnostenské; stačí, směřuje-li násilný čin přímo proti věci, kterou osoba taková drží nebo uchopila.
V subjektivním směru stačí zprotivení se pachatelovo, předsevzaté v úmyslu, by úřední nebo služební výkon byl zmařen nebo vynucen; není třeba zjišťovat», že úmysl pachatelův vztahoval se i na prostředek násilí.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1924, Zm II 471/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 14. srpna 1924, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podle §u 81 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se nejprve důvodu zmatečnosti dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., vytýká zmateční stížnost nedostatek skutkové podstaty zločinu podle §u 81 tr. zák., obžalované za vinu kladeného, jak v objektivním, tak i v subjektivním směru. V onom směru chybí prý znak »skutečného násilného vztažení ruky«, pod nímž, hledíc k použití slova »skutečného«, rozuměti prý dlužno násilí, směřující bezprostředně proti vrchnostenské osobě, a to násilí skutečné, jak z obratu »vztažení ruky« zjevně na jevo vychází, poněvadž by prý se jinak zákonodárce spokojil s výrazem »násilí« a nespecialisoval by násilí to připojeným slovem »ruky«. Zákonodárce chtěl prý, jak plyne ze zařadění mezi zločiny vraždy, zabití, žhářství atd., pod § 81 tr. zák. podřaditi jen těžké případy skutečného násilného vztažení ruky proti vrchnostenským osobám, jímž není pouhé přidržení dveří při exekucích. Stížnost je bezdůvodná. Po skutkové stránce zjišťuje nalézací soud, že, když exekuční orgán Václav P. chtěl pro nezaplacení daní provésti u obžalované exekuční zájem a za tím účelem ubíral se ke stáji, předběhla ho obžalovaná a, postavivši se přede dvéře u chléva, které se otevírají dovnitř, přidržovala je za kliku a že, když exekuční orgán přes její odpor snažil se dvéře otevřití tlakem na ně a když se mu podařilo je trochu pootevříti, obžalovaná je vždy zase násilím přitáhla, pokud se týče přirazila, takže exekuční orgán, vida, že bez násilí by se do chléva nedostal, upustil od výkonu zájmu a vzdálil se z usedlosti. Toto jednání kryje plně pojem násilného vztažení ruky ve smyslu §u 81 tr. zák. Odpovídáť pojmu tomu každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě, chráněné ustanovením § 68 tr. zák., která jím stavena je před volbu, by buď hleděla odpor jí takto kladený rovněž s použitím fysické síly překonati, neb upustila od zahájeného (zamýšleného úředního nebo služebního výkonu. Nevyžaduje se tudíž, by násilný čin dotýkal se bezprostředně těla vrchnostenské osoby; stačí, směřuje-li přímo sice proti věci, kterou osoba taková drží neb uchopila, tím však zároveň nepřímo proti tělu osoby té. Neníť rozdílu v tom, dotýká-li se odpor pachatelův vrchnostenské osoby přímo a bezprostředné, či jen nepřímo tím způsobem, že činnost pachatelova zasahuje přímo věc, která ocitla se s tělem vrchnostenského orgánu v bezprostředním spojení. Je proto pro přičítatelnost v tomto příadě lhostejno, zda stěžovatelka uplatnila svou fysickou sílu tím, že odstrkávala exekuční orgán ode dveří chléva bezprostředním působením na jeho tělo, či tím. že dvéře, které orgán tlakem pootevřel, zase násilím přitáhla, pokud se týče přirazila, neboť v obou případech užila obžalovaná fysické síly své ruky proti exekučnímu orgánu, a i v druhém případě pocítil exekuční orgán toto vztažení ruky se strany obžalované, byť i jím jeho tělo nebylo bezprostředně dotčeno. Dle toho stačí k naplnění pojmu »násilného vztažení ruky«, jež nelze bráti doslovně, každý útok a každý odpor vynaložením tělesné síly, kterým přivoděno býti má zmaření úředního výkonu. Aby použitým násilím byla vrchnostenská osoba přemožena neb aby šlo jen o těžké případy násilného vztažení ruky, se nevyžaduje, poněvadž násilné vztažení ruky dle §u 81 tr. zák. nepředpokládá nějakou určitou intensitu. Stačí i takový útok, kterému může úřední urgán čeliti; záleží jen na tom, že útoku bylo použito jako prostředku, by úřední výkon byl zmařen, a že byl k tomu abstraktně způsobilým, o čemž lze tím méně pochybovati, kdyžtě dle zjištění rozsudku úřední výkon byl skutečně zmařen. Na námitku zmateční stížnosti, že prý již ze zařádění mezi zločiny vraždy, zabití, žhářství a t. d. plyne, že zákonodárce má v §u 81 tr. zák. na zřeteli jen těžké případy skutečného násilného vztažení ruky, dlužno poukázati k tomu, co bylo shora řečeno, a dále připomenouti, že o nějakém zařadění zločinu dle §u 81 tr. zák. mezi ony zločiny nemůže vzhledem k roztřídění zločinů v trestním zákonu býti řeči, ta okolnost pak, že v zákoně je i na jiných místech, jako v §u 136, 137 neb 143 a 157, užito též obratu vztažení ruky, nemůže rovněž na věci ničeho měniti, zejména ne při zkoumání pojmu toho s hlediska §u 81 tr. zák.
Neprávem vytýká dále zmateční stížnost, že soudem nebylo zjištěno bezvadným způsobem subjektivní zavinění obžalované ve smyslu §u 81 tr. zák. Nestačí prý jen, aby úmysl obžalované směřoval ku zmaření zájmu v její usedlosti, nýbrž jejím úmyslem musilo prý býti, zmařiti exekuční zájem nebezpečnou vyhrůžkou nebo vztažením ruky. Tento úmysl vzal prý soud neprávem za daný, poněvadž úmysl ten by tu byl jen tenkráte, kdyby obžalovaná měla k tomu přichystány nějaké prostředky; ona však prý věděla, že beze zbraně a bez cizí pomoci je násilný odpor zcela nemožným a že zájem bude za všech okolností proveden. Na tento vývod dlužno odvětiti, že nemá ve zodpovídání se obžalované nejmenší opory, a není proto stížnost oprávněna, na předpoklade tom budovati. Jinak dlužno zdůrazniti, že skutková podstata zločinu je v subjektivním směru vyčerpána zprotivením se pachatelovým, předsevzatým v úmyslu, by úřední nebo služební výkon vrchnostenské osoby byl zmařen neb úřední neb služební výkon vynucen. Tento úmysl nalézací soud bezvadně zjistil a nemá proto obžalovaná oprávněného důvodu ku stížnosti. Aby bylo zvláště zjišťováno, že úmysl obžalované vztahoval se i na prostředek násilí, nebylo zapotřebí, poněvadž obžalovaná netvrdila, že snad jen nahodile a bezděky dvéře přirazila; naopak počínání její bylo vzhledem ku zjištěnému sběhu věci již svou povahou proniknuto úmyslností a záměrností a sloužilo jako vědomý a chtěný prostředek ku zmaření úředního výkonu. Rovněž nebylo třeba vyslovovati, zda si obžalovaná uvědomila, že přidržování dveří zakládá »násilné« maření úředního výkonu, poněvadž k přičítatelnosti činu se žádá jen, by pachatel byl si vědom významu a dosahu svého činění ve směrech pro podřadění pod zákon směrodatných, aniž je však nutno, jeho vědomí o tom, že a pokud ten který počin naplňuje a kryje právnicky příslušný znak zákonný. Případný omyl pachatelův v ohledu tom zakládal by jen neomluvitelný omyl právní (§§y 3 a 233 tr. zák.), nikoliv však omyl o skutkových okolnostech, jaký má na zřeteli písm. e) §u 2 tr. zák. Obžalovaná také nikdy netvrdila a nelze o ní dle zjištěného stavu věci ani za to míti, že by si nebyla uvědomila, že svým činěním klade fysický odpor úřednímu výkonu exekučního orgánu.

Citace:

č. 1839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 778-781.