Č. 384.

Pensijní pojišťování úředníků: Zřízenec, zaměstnaný ve filiálce závodu hlavně jako prodavač, není povinen pojištěním, třebas vedle toho konal také některé práce duševní, které činnost manipulativní pouze podporují.
(Nález ze dne 19. dubna 1920 č. 6874/19.)
Věc: Všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni proti bývalému c. k. ministerstvu sociální péče ve Vídni o pensijní pojištění Karla Váni.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím bývalého c. k. ministerstva pro sociální péči ze dne 19. července 1918 číslo 16643 bylo vysloveno, že Karel Váňa jakožto zřízenec firmy V. Sammer v Litomyšli zaměstnaný v Pražské filiálce její nebyl povinen pojištěním dle zákona ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907, ježto dle konaného šetření byl převážně činným jako prodavač a tento způsob zaměstnání nemůže býti ceněn jako převážně duševní: na tom též nemění nic, že vykonával jednotlivě převážně duševní úkony, poněvadž tyto časově před prodejní činností ustupovaly do pozadí.
O stížnosti podané všeobecným pojišťovacím ústavem pro zřízence proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Sporná povinnost pojištění Karla Váni vztahuje se na dobu od 1. května 1906 do konce roku 1913, směrodatným pro tuto dobu jest tedy zákon ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 a jde tudíž o to, zdali Karlu Váňovi ve smyslu § 1, odst. 2 cit. zák. přísluší charakter úřednický aneb byl-li výlučně nebo převážně zaměstnán úkony duševními.
Stížnost pojišťovacího ústavu pro zřízence snaží se dokázati, že tyto podmínky tu jsou, avšak neprávem.
Ze způsobu zaměstnání Karla Váni nedá se nikterak dovoditi, že by měl povahu úředníka ve smyslu cit. zákona, když podle vlastního seznání zaměstnán byl hlavně obsluhováním zákazníků a nelišil se tudíž podstatně od živnostenských pomocníků v živnosti obchodní ani způsobem svého zaměstnání ani vyšší kvalifikací, jež v takových závodech charakterisuje úředníky a zračí se vedle vyššího platu zejména v předběžném vzdělání, obmezení na pouhé řízení závodu a dohled aneb v tom, že zaměstnanci takoví z převážné části pomáhají zaměstnavateli při vedení závodu.
S tohoto hlediska jest lhostejno, nač poukazuje stížnost, že mu byl svěřen cenný sklad zboží a peníze za ně stržené a že měl tudíž zvláštní důvěru u svého zaměstnavatele.
Nelze pak ve způsobu jeho zaměstnání shledati ani činnost převážně duševní. Za takovou lze označiti pouze onu činnost, jež podstatnou část práce vykonává pomocí ducha, pomocí myšlení, jež, aby došlo výrazu na venek, vyžaduje pouze zevnější, písemné neb ústní formy. Nelze tudíž za duševní označiti činnost, při níž fysické úkony neslouží jen k tomu, aby zachytily práci vykonanou myšlením, nýbrž výsledku, o nějž jde, se dociluje fysickou prací a činnost mysli a vůle ji pouze řídí.
Podle souhlasné výpovědi stran Karel Váňa hlavně obsluhoval zákazníky, prodával zboží za ceny předepsané majitelem závodu, vyhotovoval na ně účty a vyřizoval drobnou korespondenci, podával továrně zprávy o stavu závodu a žádal o doplnění skladu, zboží z továrny došlé přijímal dle zvláštních konsignací, ztržené peníze odváděl do banky, každoročně obstarával inventuru za dohledu majitele závodu a dohlížel na sluhu a druhou prodavačku: jiných prací nekonal. Lze tedy míti za správné tvrzení zaměstnavatelovo, že účetnických prací nekonal vůbec, nýbrž zapisoval pouze denní tržbu do zvláštní knihy a že vůbec nebyl oprávněn samostatně disponovati.
Vezme-li se zřetel na vylíčenou činnost jeho v celku, sluší doznati, že byla hlavně činností manipulativní, fysickou, a že duševní práce, jež vedle ní podružně vykonával, ji pouze podporovaly.
Platí to zejména o účtech za prodané zboží, zápisech o denní tržbě, o korespondenci s hlavním závodem k vůli doplňování skladu i o inventuře, jež měla za účel zjištění neprodaných zásob; u všech těchto úkonů šlo o pouhé zápisy a konstatování určitých skutečností, jež nevyžadují zvláštní myšlenkové činnosti a slouží pouze na podporu hlavní práce fysické, prodeje zboží zákaznictvu.
Vyslovilo-li tedy ministerstvo pro sociální péči, že činnost Karla Váni nebyla převážně duševní a že tedy pojištěním povinen nebyl, shledal nejvyšší správní soud, že výrok ten jest ve shodě jak se skutečnostmi spisy prokázanými tak i s předpisy zákona.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 384. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 261-263.