NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 1057.

Shlazení odsouzení dle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák.
Lze současně odčiniti dvě odsouzení, mezi nimiž osvědčovací lhůta již uplynula. Odsouzení amnestovaná nepřicházejí tu v úvahu.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1922, Kr I 1302/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 7. července 1922 porušen byl zákon v ustanoveních §§ 1, 2, 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., usnesení to se zrušuje a krajskému soudu se ukládá, by, šetře zásady § 293 tr. ř., znova rozhodl o žádosti Františka M-a. Důvody:
Usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 7. července 1922 byla žádost Františka M-a, by mu bylo povoleno odčinění jeho trestů, zapsaných v trestním rejstříku, zamítnuta s odůvodněním, že žadatel byl dle lístku o potrestání potrestán již čtyřikráte a že tudíž není podmínek zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., pro výmaz trestů. Jak tomu nasvědčuje odůvodnění usnesení, vychází sborový soud z názoru, že častější odsouzení odčiněno býti nemůže, při čemž však vzhledem na důraz, který klade odůvodnění na skutečnost, že žadatel odsouzen (potrestán) byl již čtyřikráte, zůstává nejasným, pokládá-li soud za přípustné pouze odčinění jediného odsouzení, či i současné odčinění odsouzení dvojího, nikoli však odsouzení častějšího. Dle trestního lístku a dle příslušných spisů trestních byl žadatel odsouzen: 1. rozsudkem okresního sondu v Mödlingu ze dne 4. ledna 1905 pro přestupky §§ 460, 468 tr. zák. do tuhého vězení na 24 hodin, 2. rozsudkem okresního soudu ve Favoritech ze dne 26. září 1911 pro přestupek § 411 tr. zák. do vězení na 48 hodin, 3. rozsudkem posádkového soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 1913 pro přečiny dle §§ 7, 797, 269 h), 145, 146 b), c), 156 voj. tr. zák. k tuhému posádkovému vězení na osm týdnů, zostřenému jedním postem týdně, 4. rozsudkem téhož soudu ze dne 29. října 1913, pro přečin dle §§ 7, 797 voj. tr. zák. k tuhému posádkovému vězení na tři měsíce, postem týdně zostřenému. Než odsouzení, k nimž došlo oběma posléz uvedenými rozsudky vojenského sondu, nepřicházejí v úvahu ani jako vlastní předmět rozhodnutí o odčinění odsouzení, ani jako překážka odčinění žadatelových odsouzení soudy občanskými, neboť oba tresty, k nimž žadatel oněmi rozsudky byl odsouzen, byly již usnesením čs. divisního soudu v Plzni ze dne 24. června 1922, tedy již před tím, než došlo k rozhodnutí o jeho žádosti o odčinění odsouzení, prominuty i s právními následky odsouzení, jelikož spadaly pod amnestii presidenta republiky ze dne 24, října 1919, a má se dle usnesení pokládali za to, že jmenovaný pro dotčené činy nebyl odsouzen. Sborovému soudu bylo by se tudíž v případě, kdyby si byl opatřením trestních spisů vojenského soudu zjednal zároveň vědomost o onom usnesení divisního soudu, bývalo omeziti pouze na rozhodnutí otázky, lze-li žadateli poskytnouti odčinění obojího jeho odsouzení soudy občanskými. Tuto otázku dlužno jak zásadně, tak i za předpokladu, že byly splněny i další podmínky dle prvého odstavce § 1 zákona o odčinění odsouzení, i pro tento případ zodpověděti kladně. Především není důvodu к pochybnostem o tom, že, jsou-li splněny podmínky odčinění dle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., lze i dvojí odsouzení prohlásiti současně za odčiněné. Cíle, který sleduje opětně odsouzený z pravidla žádostí o odčinění odsouzení, by totiž na dále pokládán byl za osobu soudně bezúhonnou, nebylo by dosaženo, kdyby bylo mu poskytnuto pouze odčinění jednoho ze dvojího odsouzení a zůstalo tudíž jedno z nich i na dále neodčineným. Ve smyslu § 3 zákona o odčinění odsouzení pak dlužno každé jednotlivé odsouzení posuzovati samostatně zejména v tom směru, nevadí-li znovunabytí zachovalosti jiné odsouzení, ještě neodčiněné. Dle druhého odstavce § 1 téhož zákona nepřekáží konečně odčinění dřívější nebo pozdější odsouzení pro přečin nebo přestupek, je-li čin trestný, jemu za základ sloužící, dle okolností nepatrný a nezakládá-li se na bezectném smýšlení, při čemž ze souvislosti tohoto ustanovení s prvním odstavcem téhož § je patrno, že tu zákon má na myslí dokonce odsouzení, k nimž došlo za lhůty, stanovené §em 2 zákona o odčinění odsouzení. Není tudíž zákonné překážky, by současně odčiněna nebyla dvě odsouzení, mezi nimiž osvědčovací lhůta již uplynula. Tímto způsobem rozhodl nejvyšší soud již opětovně. V tomto případě žádal odsouzený o odčinění všech svých odsouzení (prominutí všech trestů, k nimž byl odsouzen). Odsouzení soudem vojenským nepřicházejí, jak shora dovoděno bylo, vůbec v úvahu, oběma rozsudky soudů občanských pak odsouzen byl žadatel pro pouhé přestupky, a nešlo tu ani vzhledem k uloženým trestům o odsouzení, jichž odčinění bylo by vyloučeno dle třetího odstavce § 1 zákona o odčinění odsouzení. Před prvním z těchto odsouzení byl žadatel soudně bezúhonným, mezi tímto odsouzením, к němuž došlo v roce 1905, a pozdějším odsouzením z roku 1911 uplynula pětiletá lhůta osvědčovací, takže ono dřívější odsouzení bylo již v roce 1910 odčinitelným, a nebyl konečně žadatel za téže lhůty, počítané od pozdějšího odsouzení, nehledě arci к oběma rozsudkům soudu vojenského, opětně odsouzen. Odsouzení jeho soudy občanskými nepřekážejí tudíž svému odčinění navzájem ani s hlediska druhého odstavce § 1 zákona o odčinění odsouzení, nehledíc ani k tomu, že povaha trestných činů, jimiž žadatel vinným byl uznán, nevylučuje naprosto možnosti, ba pravděpodobnosti, že tu jde vesměs o trestné činy nepatrné, nezakládající se na smýšlení bezectném. Sborový soud, který již na základě pouhé skutečnosti, že byl žadatel čtyřikráte odsouzen, zaujal stanovisko, že není zákonných podmínek pro výmaz trestů, a rozhodl na podkladě pouhého trestního lístku žadatelova, se okolnostmi, zde uvedenými, vůbec nezabýval.

Citace:

č. 1057. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 598-600.