NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4372.

Učitelstvo (Podkarpatská Rus): I. Nahrazuje slib býv. uh. stát. učitele složený před županem předepsaný slib (podle § 2 zák. č. 64/1918 skládaný u školského úřadu? — II. Pensijní nároky proti čsl. státu býv. uh. stát. učitele?
(Nález ze dne 30. ledna 1925 č. 1739).
Věc: Barbora B. v B. proti školskému referátu civilní správy Podkarpatské Rusi v Užhorodě o pensionování.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: 1. Výměrem školského odboru autonomní vlády Podkarpatské Rusi v Užhorodě z 31. ledna 1920 byla st-lka, učitelka v Beregsásu zpravena, »že se dnešním dnem sprošťuje jí zaujímané povinnosti učitelky při státní škole v Beregsásu«.
Při tom uvedeno, že plat jí po zákonu náležející bude jí jako dosud vyplácen od berního úřadu v Beregsásu do 29. února 1920, kterýmžto dnem bude zastaven. Konečně podotčeno, že o změně tohoto opatření bude svého času zpravena. 2. Rozhodnutím ze 6. prosince 1921 sdělil žal. úřad st-lce na její žádost z 18. ledna 1921, že podle zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb. § 2 nemá práva na pensi, poněvadž nesložila včas slib věrnosti čsl. republice.
3. Rozhodnutí to bylo nálezem nss-u ze 14. dubna 1923 č. 6113 zrušeno pro vady řízení.
4. Na to vydal žal. úřad nové, nyní nař. rozhodnutí z 26. června 1923, kterým st-lce k její žádosti z 18. ledna 1921 sdělil, že její žádosti
O pensi podle §§ 2, 13 a 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. nemůže vyhověti, poněvadž nesložila do konce roku 1919 slib věrnosti čsl. republice u školského úřadu. Jestliže snad složila slib věrnosti do rukou župana, nemá tento slib pro žal. úřad platnosti, poněvadž župan nebyl žal. úřadem splnomocněn, aby od st-lky slib přijal.
Stížnost shledal nss důvodnou z těchto úvah:
I. Žal. úřad ve svém odvodním spise především poukazuje na svůj shora uvedený výměr z 31. ledna 1920, chtěje tím patrně tvrditi, že služební poměr st-lky již títmo výměrem byl přerušen a že jí po případě již proto žádné nároky pensijní vůči čsl. státu nepříslušejí.
Naproti tomu uvážil nss toto:
Nehledě ani k tomu, že není prokázáno resp. ze spisů patrno, že a kdy st-lce tento výměr byl vůbec doručen, není ani obsah jeho takový, že by v něm bylo lze spatřovati úplné rozvázání služebního poměru st-lčina s tím důsledkem, že by jí pensijní nároky vůči čsl. státu nepříslušely. Neboť dekret ten — neodvolávaje se na § 2 resp. 13 a 14 zák. č. 64/1918 — nevyslovuje propuštění st-lčino ze státní služby bez jakýchkoliv platových resp. pensijních nároků, naopak sprošťuje ji toliko služby při státní škole v Beregsásu; dále zastavuje dekret ten sice plat její koncem února 1920, zároveň však výslovně uvádí ve svém posledním odstavci, že o změně tohoto opatření bude svého času uvědomena. I v tom případě tedy, že st-lka dekret ten vůbec kdy dostala, byla by st-lka důvodně v tomto dekretu mohla spatřovati jenom sproštění od výkonu aktivní služby a zastavení aktivních platů s výhradou pozdějšího rozhodnutí o jejich pensijních nárocích; chtějíc pak — jak sama uvádí — opustiti pro nemoc aktivní službu a odejíti do výslužby a podavši také již podle svého tvrzení před převratem žádost za pensionování, neměla příčiny proti tomu výroku se brániti případnou stížností na nss; nelze tedy shledati, že by cit. výměrem z 31. ledna 1920 bylo pravoplatným a nenaříkatelným způsobem záporně rozhodnuto o jejích eventuelních nárocích pensijních.
II. Konečným výrokem odpírajícím st-lce pensi jest tedy — když dřívější rozhodnutí žal. úřadu ze 6. prosince 1921 bylo cit. nálezem tohoto soudu odstraněno — teprve rozhodnutí z 26. června 1923, proti kterémuž směřuje nynější včas podaná stížnost.
Nař. rozhodnutí odpírá st-lce pensi s poukazem na §§ 2, 13 a 14 zák. č. 64/1918, poněvadž nesložila do konce roku 1919 slib věrnosti čsl. republice u školského úřadu a dokládá, že složila-li snad st-lka slib věrnosti do rukou župana, nemá tento slib pro žal. úřad platnosti, poněvadž župan nebyl žalovaným úřadem splnomocněn přijati od st-lky slib.
Nař. rozhodnutí tedy netvrdí, že by st-lka neměla proti čsl. státu pensijních nároků snad proto, že v jeho službách nebyla výslovně ustanovena, nýbrž opírá svůj zamítavý výrok jediné o tu okolnost, že prý st-lka do konce roku 1919 nesložila slib u školského úřadu.
Nss nemající ve smyslu §§ 2, 5, 6, 7 a 18 svého zák. kompetenci instanční může proto ve smyslu cit. předpisů jenom v mezích stižných bodů stížností formulovaných zkoumati, zda tento výrok žal. úřadu, tak jak byl vydán, neodporuje zákonu, po případě nespočívá na řízeni vadném.
Dále nutno konstatovati, že nař. rozhodnutím nebylo ovšem vůbec rozhodováno o případných nárocích st-lky podle zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. ve spojitosti s vl. nař. z 29. listopadu 1923 č. 226 Sb. o úpravě poměrů učitelských osob na státních ústavech vyučovacích na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, po případě podle vl. nař. z 8. února 1923 č. 25 Sb. o úpravě služebních příjmů a výslužného učitelstva na státních školách obecných a občanských v Podkarpatské Rusi.
Podle § 2 zák. č. 64/1918, jehož předpisy platily podle § 13 téhož zák. též pro území Podkarpatské Rusi, »ponechají se státní .... úředníci a zaměstnanci bývalého státu uherského prozatímně ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti čsl. republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly.«
Jak uvedeno již shora sub I., nelze ve výnosu žal. úřadu z 31. ledna 1920 spatřovati výrok, kterým by st-lka byla bývala odstraněna se svého dříve nesporně jí zastávaného místa státní učitelky s tím důsledkem, že by neměla vůbec nároků pensijních. Žal. úřad má podle znění nař. rozhodnutí za to, že st-lka nemá pensijních nároků proti čsl. státu proto, poněvadž nesložila do konce roku 1919 slib věrnosti u školského úřadu a že slib, který snad složila u župana, takovýto slib nenahrazuje. St-lka tvrdí, že složila slib věrnosti dne 14. listopadu 1919 před správcem župního úřadu v Beregsásu Z. jako před jedinou vrchností, která onoho času v Beregsásu úřadovala. Žal. úřad netvrdí, tím méně prokazuje, že by tento údaj st-lky nebyl správný, a musí tedy i nss vycházeti z toho, že st-lka onen slib skutečně složila. Zbývá tedy již jen zkoumati, zda správným je stanovisko žal. úřadu, že onen slib před župním úřadem nenahrazuje slib před školským úřadem a to tím méně, když prý st-lka složiti slib před inspektorem školním odepřela.
Žal. úřad v odvodním spise sám uvádí, že »školský oddíl civilní správy Podk. Rusi v Užhorodě počínaje měsícem září 1919 přebíral postupně školské záležitosti v Podk. Rusi« a že »školský inspektor Julius H., nastoupivší 1. lednem 1920 v Berehově, st-lku dvakráte ke složení slibu vyzval «
Již z toho je zřejmo, že st-lka nemohla školským inspektorem v Berehově, který tam nastoupil teprve 1. lednem 1920, býti vyzvána k tomu, aby slib do konce roku 1919 u něho složila a že když školský inspektor v Berehově nastoupil teprve 1. ledna 1920, nemohlo shora zmíněné »postupné přebírání školských záležitostí se strany školského odboru« před 1. lednem 1920 býti ukončeno, ba ani nemohlo postoupiti tak daleko, že by bylo bývalo před koncem roku 1919 zřejmo, u kterého funkcionáře byla st-lka před koncem roku 1919 povinna slib složiti. Přihlásila-li se tedy v listopadu 1919 ke složení slibu u župního úřadu a byl-li slib ten od ní přijat (a že by se tak nestalo, žal. úřad ani netvrdí) nelze tvrditi, že by za tehdejších neupravených poměrů organisačních a kompetenčních (a ještě před vydáním generálního statutu Podk. Rusi z 18. listopadu 1919 č. pres. 299 — Úřední noviny z 18. února 1920, Ročník I. č. 1) slib složený před župním úřadem, tedy před úřadem, který v oné době — dle úřadem nevyvráceného tvrzení st-lčina — byl jediným representantem civilní státní moci čsl. v Beregsásu, neměl pro poměr st-lčin vůbec právního významu.
Žal. úřad ovšem tvrdí, že st-lka — jak uvedeno — byla inspektorem H. dvakráte ke složení slibu vyzvána. St-lka naproti tomu tvrdí, že jí týž inspektor po svém nastoupení v úřad k jejímu dotazu sdělil, že už podruhé slibu skládati nemusí. Podle přílohy odvodního spisu udal ovšem inspektor H. ve zprávě z 28. září 1923, že st-lka byla »společně se sborem státních učitelů v Berehově vyzvána složiti slib«, a že »vyzvání to bylo dvakráte opakováno, při čemž posledním termínem byl stanoven 6. únor 1920.« Nehledě však ani k tomu, že tím není orokázáno, zda ona vyzvání stala se skutečně též vůči st-lce, resp. zda ona o nich byla zpravena, a že tedy shora zmíněné údaje odvod, spisu o vyzvání st-ičině k složení slibu nejsou spisy doloženy, bylo by se ovšem takové vyzvání — podle toho, co odvodní spis o době nastoupení služby se strany inspektora H. praví — mohlo státi až po 1. lednu Í920 a nemohlo by již proto vůči st-lce míti účinky v nař. rozhodnutí uvedené, totiž zbaviti významu její slib složený dne 14. listopadu 1919 a zbaviti ji nároků pensijních, poněvadž slib nesložila do konce roku 1919.
Nař. rozhodnutí spočívá tedy na neúplném zjištění skutkové podstaty (zda složila nebo nesložila v listopadu 1919 slib u župního úřadu, zda byla nebo nebyla k opětnému složení slibu u školního inspektora vyzvána), Je samo ssebou a se spisy v rozporu (inspektor nastoupil 1. lednem 1920, měla u něho složiti slib do konce roku 1919) a vychází z nesprávného právního názoru, jakoby za všech okolností slib složený u župního úřadu 14. listopadu 1919 byl právně bezvýznamný.
Proto bylo rozhodnouti, jak v enunciátě uvedeno.

Citace:

č. 4372. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 317-320.