NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4014.

Obecní úředníci (Velká Praha): I. O pojmu »kategorie« podle § 43 a 45 praž. služ. pragmatiky. — II. Rozhodovací pravomoc užší správní komise ve věcech úřednických podle § 3 zák. č. 114/1920. — III. O míře zachování nabytých práv a nároků býv. předměstských úředníků.
(Nález ze dne 11. října 1924 č. 17258.)
Věc: Ing. Václav O. v Praze (adv. Dr. Ant. Klouda z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o úpravu služebního poměru.
Výrok. Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l, absolvent vyšší průmyslové školy státní s maturitou a stavitelskou zkouškou, ustanoven byl dekretem z 28. května 1904 provisorně na vypsané místo »obecního technika« města B. a dekretem z 28. června 1907 jmenován trvale »technickým úředníkem s titulem městského stavitele«. Když v r. 1915 obecní zastupitelstvo b-ské uvedlo pro obecní úřednictvo v platnost služební pragmatiku pražskou, byl st-l jako definitivní technický úředník obce zařazen do VIII. hodn. tř. 1. plat. stupně, a konečně dekretem z 16. listopadu 1920 s titulem »stavební rada« do kategorie B. městských úředníků v VII. hodn. třídě.
Po utvoření Velké Prahy přeložen byl do ústředí stavebního úřadu a vydán mu na základě usnesení užší správní komise hl. města Prahy dekret z 16. června 1922, jimž se zrušuje ustanovovací listina z 16. listopadu 1920, st-l se zařazuje jako stavební úředník s titulem »vrchní stavební revident« do kategorie C a důsledkem započtení a propočtení služební doby v této skupině přiznávají se mu požitky VII. hodn. třídy 2. stupně. Odvolání jeho, v němž jednak popíral kompetenci užší správní komise k tomuto opatření, jímž cítil se zkrácen ve svých dosaváde nabytých právech, jednak se domáhal na základě svého postavení u obce B., aby byl postaven na roven technickým úředníkům se vzděláním vysokoškolským, bylo v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: § 3 zák. 114/20 zachovává nabytá práva a nároky předměstských úředníků při převzetí obcí pražskou v platnosti jen potud, pokud nepřesahují míry práv a nároků úředníků, kteří v den sloučení ustanoveni budou ve službách sjednocenné obce. Dlužno tedy zjistiti, do které kategorie pražských úředníků by st-l měl býti zařazen, kdyby byl v den sloučení (1. ledna 1922) ve službách sjednocenné obce ustanoven. Odpověď na to dává služ. pragmatika pražská. § 45 této pragmatiky, která třídí úředníky do kategorií podle theoretického vzdělání a ustanovení služebního, požaduje pro kategorii B zkoušku geometrovskou neb absolutorium vysoké školy technické s I. státní zkouškou. Jelikož st-l vykazuje jen úplné vzdělání středoškolské, stavitelskou zkouškou pak, byť znamenala jisté plus proti úplnému vzdělání středoškolskému, nelze pokládati za rovnocennou zkoušce na některé vysoké škole po úplném absolvování této školy neb určitého učebného běhu, nevyhovuje st-1 požadavkům kladeným pražskou pragmatikou na úředníka, který se uchází o zařazení do kategorie B, a dlužno proto uznati, že způsob, kterým obec pražská upravila jeho služební postavení, odpovídá úplně předpisu § 3, odst. 1. zák. 114/20. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost uplatňuje na prvém místě námitku formální toho obsahu, že užší správní komise nebyla příslušná upravovati služební poměr st-lův ve službách sjednocenné obce pražské. Námitku tu opírá jednak tvrzením, že převzetí předměstského úředníka ve smyslu § 3/1 zák. 114/20 hlavním městem Prahou je v podstatě akt jmenovací, jednak že převzetí — a tedy podle onoho názoru ustanovení — dlužno pojímati jako akt organisační resp. jako jmenován, přednosty podřízeného úřadu, které však dle §§ 96 a 97 obecního statutu vyhrazeno jest obecnímu zastupitelstvu, resp. tedy ústřední správní komisi. Vytýká pak žal. úřadu, že k této námitce nepříslušnosti užší správní komise nehleděl.
Nss nemohl se k názoru stížnosti připojiti. St-l námitku nekompetence užší správní komise ve svém rekursu na zsv zvláště nerozváděl, nýbrž uplatňoval ji jenom implicite poukazem na svůj rekurs k druhé stolici. Neměl proto zsv — uznávaje zřejmě správným stanovisko, které ohledně oné námitky zaujal stížnostní sbor — podnětu, aby blíže na ni reagoval. Námitka ta není pak věcně odůvodněna. § 3 zák. 114/20 sta- noví, že hlavní město Praha »přejímá« do svých služeb všechny pravoplatně jmenované úředníky a zřízence obcí připojovaných. Tato dikce — která se připíná úzce na předchozí větu, dle níž veškero jmění, práva a závazky obcí připojovaných »přecházejí« dnem sloučení na hl. město Prahu — nezůstavuje pochybnosti o tom, že úředníci předměstských obcí dnem sloučení stávají se ex lege úředníky nyní jednotné obce pražské, na níž — s výhradou dále uvedenou — podle první věty již po zákonu přecházejí všechna práva a závazky i z poměru služebního. Akt, jímž se určuje míra práv a nároků jednotlivého takového převzatého úředníka vůči obci hl. města Prahy, není tedy aktem ustanovovacím, kterým by se snad služební poměr vůči pražské obci pro něho zakládal, nýbrž aktem deklaratorním, rozhodnutím o míře práv a nároků, které dotčenému úředníku na základě služebního poměru dosavadního podle § 3 zák. 114/20 příslušejí. Takový akt podle § 122 ob. statutu a § 7 nov. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. spadá do kompetence městské rady a resp. tedy dle § 2 zák. 692/20 do kompetence užší správní komise. Na věci nemění samozřejmě ničeho, že jde o úředníka, který byl přednostou nějakého služebního oddělení některé z připojených obcí; neboť určení míry práv a nároků takového úředníka ve smyslu § 3 zák. 114/20 je aktem podstatně a naprosto rozdílným od aktu, kterým nějaký úředník se jmenuje přednostou úřadu obce pražské ve smyslu § 97 statutu.
Ve věci samé bylo uvážiti: § 3 zák. 114/20 stanoví, že obec hl. města Prahy přejímá dnem sloučení do svých služeb všechny pravoplatně jmenované úředníky a zřízence obcí připojených se všemi jich nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníků a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení ve službách hl. města Prahy budou ustanoveni. V odstavci 2. stanoví se určitá výjimka ohledně jedno- ho druhu práv a nároků ze služebního poměru, totiž ohledně požitků, a to potud, že až do nové všeobecné celkové úpravy platů a požitků zaměstnanců sjednocenné obce pražské zachovávají se úředníkům a zřízencům převzatým požitky vyšší, pokud jim byly již pravoplatně přiznány všeobecnou úpravou — na rozdíl od mimořádných úprav individuálních, zmíněných v odstavci 3., — do dne 30. června 1919.
Z odstavce 1. plyne, že obec pražská, precisujíc služební poměr jednotlivého převzatého úředníka a práva a povinnosti z něho plynoucí, jak se převzetím utvořil vůči novému zaměstnavateli, t. j. obci hl. města Prahy, je ovšem povinna respektovati všechna jeho nabytá práva a nároky, avšak jenom potud, pokud nepřesahují určité míry. Pokud jdou přes tuto míru, je oprávněna je redukovati. Názor st-lův, že mu všechna práva a nároky, poskytnuté mu obcí B., musejí býti nezměněně zachovány až do všeobecné celkové úpravy požitků zaměstnanců obce pražské, není tedy správným. Onu mez, až po kterou nárok pře- vzatého zaměstnance sahá, tvoří »míra práv a nároků úředníků a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení ve službách hl. města Prahy budou ustanoveni«. Bude tedy nutno v každém jednotlivém případě nejprve podle stavu k 1. lednu 1922 zjistiti, jaký úředník pražský jest »stejné neb rovnocenné kategorie« s úředníkem převzatým, a míra práv a nároků příslušejících onomu úředníku v den sloučení podává pak měřítko, dle něhož určiti jest maximum práv a nároků úředníka převzatého, ovšem s výjimkou požitků jeho, ohledně nichž platí předpis odstavce 2. a 3.
Odpověď na otázku, v jakém smyslu zákon béře slova »stejné nebo rovnocenné kategorie«, dlužno vzhledem k tomu, že se jedná o přirovnání úředníka obce připojené k úředníkům obce pražské, čerpati z předpisů upravujících služební poměry úředníků pražských, tedy ze služ. pragmatiky pro úředníky a zřízence hl. města Prahy. § 43 této pragmatiky stanoví, že úředníci trvale ustanoveni »dělí se dle theoretické kvalifikace a ustanovení služebního na jednotlivé kategorie, z nichž každá na základě systemisovaného stavu tvoří vlastní status«. Do státu náleží všichni, kteří příslušným orgánem na určitá místa v tom kterém státu zřízená byli jmenováni. V tomto smyslu pojímá a uvádí jednotlivé »kategorie« úřednictva poznámka k § 1 služ. pragmatiky.
Tento předpis rozděluje tudíž všechna systemisovaná místa úřednická v určité kategorii dle dvou hledisek: Jednak podle druhu a povahy služebních úkonů s tím kterým místem spojených, jednak podle předběžného vzdělání, které pro dotyčné místo je předepsáno. Druh a povaha úkonů na jedné straně, předepsané předběžné vzdělání na druhé straně jsou podstatnými a charakteristickými znaky pojmu kategorie v tomto smyslu.
Paragraf 45 služ. pragm. zná ještě jiný pojem kategorie. Pro otázku časového postupu do vyšších hodnostních tříd dělí úřednictvo na 5 »kategorií« označených A, B, C, D, E. Do kategorie A zařazuje úředníky konceptní, technické, městské okresní lékaře, úředníky městského archivu, musea, knihovny, ústavu pro zkoušení vod a potravin a městské zvěrolékaře — tedy úředníky určitých statusů ve smyslu § 43, avšak nikoli veskrze, nýbrž jen potud, pokud úředníci ti mají úplnou kvalifikaci, t. j. úplnou kvalifikaci pro místa onoho statusu předepsanou; do kategorie B náleží geometři a ti stavební úředníci, kteří mají absolutorium vysoké školy technické s I. státní zkouškou dobře odbytou, a do kategorie C ostatní úředníci stavební, úředníci účetní a úředníci kancelářští, administrativní; do kategorie D zařazeni jsou manipulační (kancelářští) oficiálové a kancelisté, kteří dosáhli XI-IX tř. hodnostní a mají odbytou nejméně nižší střední školu, a do kategorie E ostatní manipulační oficiálové a kancelisté v hodnostní třídě zařazení.
Jak z předpisů těchto patrno, nekryje se pojem kategorie v § 43 s pojmem kategorie § 45. Pro otázku, do které kategorie ve smyslu § 45 úředník náleží, rozhoduje jednak, do kterého statusu je zařazen, vedle toho však dále nikoli jaké předběžné vzdělání je pro místa tento status tvořící předepsáno, nýbrž jaké předběžné vzdělání dotyčný úředník skutečně má (srv. kategorie A, úředníci stavební v kategorii B a C, kategorie D), po případě momenty jiné (kategorie D).
Paragraf 3 zák. 114/20 mluví o stejné nebo rovnocenné kategorii všeobecně, aniž by dále rozeznával; principielně zahrnuje tedy oba pojmy kategorie, jak je vytvořila služ. pragmatika pražská v §§ 43 a 45. Pojem kategorie ve smyslu § 45 utvořen je toliko pro otázku časového postupu a může tedy přijíti v úvahu jenom potud, pokud by se jednalo o služební požitky převzatého úředníka. Ve všech ostatních směrech, tedy pro všechny ostatní druhy práv a nároků ze služebního poměru plynoucích nutno pojem kategorie v § 3 zák. 114/20 bráti ve smyslu § 43 služ. pragmatiky.
Zák. 114/20 nestanoví, že se převzatý úředník má zařaditi do té kategorie úředníků Pražských, do níž by patřil vzhledem k svému služebnímu ustanovení a své theoretické kvalifikaci podle předpisů pražské služ. pragmatiky. Praví, že se mu zachovávají všechna práva a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníků stejné nebo rovnocenné kategorie. S kategorií lze srovnávati zase jen veličinu stejnorodou. Bude proto nutno zjistiti, jaké služební postavení převzatý úředník měl u své dosavadní obce, na to kvalifikovati toto postavení resp. služební místo podle znaků charakteristicích kategorie úřednictva pražského ve smyslu § 43 služ. pragm. — tedy jednak podle druhu a povahy služebních úkonů s místem oním spojených, jednak podle předběžného vzdělání, které pro ustanovení na onom místě u předměstské obce bylo všeobecně předepsáno nebo zvláště obcí požadováno, na tomto podkladě pak zjistiti, které kategorii pražského úřednictva ve smyslu § 43 služ. pragm. se rovna, resp. s kterou je stejnorodé, a podle míry pro tuto kategorii platné pak změřiti dosavadní práva a nároky přejímaného úředníka a eventuelně přiměřeně je redukovati.
Pokud se týče požitků, slušelo se komparaci provésti na základě kategorií stanovených v § 45 pražské služ. pragm. podle znaků charakterisujících tyto kategorie — ovšem přihlížejíc při tom na ustanovení odst. 2 a 3 § 3 zák. 114/20.
St-l v administračním řízení uplatňoval dvojí: jednak status technického úředníka všeobecně se všemi právy s ním spojenými, jednak zvlášť nárok na požitky tomu odpovídající, specielně na zařazení do postupové kategorie A.
Žal. úřad nerozeznávaje mezi oběma různými pojmy kategorie, jak je vytvořila pražská služ. pragmatika, přehlédl tuto dvojí stránku petitu st-lova, nepřihlížel důsledkem toho vůbec k tomu, které kategorii ve smyslu § 43 služ. pragm. jest rovnati dosavadní postavení resp. služební místo st-lovo u obce B. podle objektivních znaků je charakteristicích, a maje na mysli pouze požitky st-lovy — bral v úvahu pouze postupové kategorie § 45 služ. pragm., přihlížeje při tom k lomu, na kterou z těchto postupových kategorií by st-l na základě svého subjektivního předběžného vzdělání měl nárok. Při tom nechal pak nevyřízený eventuelní petit st-lův na úpravu požitků se zřetelem k zák. o obecních úřednících z 23. července 1919 č. 443 Sb.
Postup tento neopovídá ustanovení § 3 zák. 114/20, jak shora vyložen....

Citace:

č. 4014. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 583-587.