Čís. 9236.

Zákon ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. o prodloužení promlčecí lhůty pro některé pohledávky. K přetržení promlčení nestačí, že byla žaloba podána dne 31. března 1928 na poštu, nemohla-li již téhož dne býti soudem přijata.
(Rozh. ze dne 4. října 1929, Rv I 200/29.)
Žaloba o zaplacení za dodávky a za práce byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Napadený rozsudek zamítá žalobu z důvodu promlčení podle § 1486 obč. zák. proto, že se vymáhaná pohledávka za dodávky a za práce vzniklé v roce 1919 a 1920 a do dne 1. dubna 1925 dospělá, promlčela dne 1. dubna 1928 a proto, ana žaloba podaná dne 31. března 1928 na poštu, došla na soud teprve dne 2. dubna 1928, došla po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, a tedy pozdě. Soud prvé stolice posoudil věc po stránce právní úplně správně, a neprávem poukazuje odvolatel k tomu, že an občanský zákonník nemá ustanovení o tom, jak posuzovati podání na poštu, nutno použíti jiných předpisů otázku tu řešících. Odvolatel dovozuje z doslovu §§ 902 a 903 obč. zák. a hlavně z tohoto ve spojení s § 89 zák. o soudní organisaci, že dny, po které se dala poštovní doprava, nelze do běhu lhůty počítati, a že tedy, ana byla žaloba po skončení úředních hodin dne 31. března 1928 podána, a dne 1. dubna 1928 byla neděle, nutno za to míti, že žaloba dne 2. dubna 1928 u soudu presentovaná došla včas. Výklad tento není však správným. Jest ovšem pravda, že podle doslovu § 903 obč. zák., padne-li poslední den lhůty určené k plnění nebo k prohlášení na neděli nebo na zasvěcený svátek, nastupuje na jeho místo nejblíže příští všední den, a formálně správným jest i výklad odvolatelův ve příčině § 89 org. zák., ale tento předpis platí jen pro obor práva procesního, a nelze ho na obor práva hmotného ani rozšiřovati, ani jím hmotného práva se týkající předpis § 903 obč. zák. doplňovati, třebaže se tento předpis vztahuje nejen na plnění, nýbrž i na lhůty k prohlášením. Podle svého doslovu a systematického zařadění týká se předpis § 903 obč. zák. jen lhůt práva obligačního a jest jen slovně přizpůsoben znění předpisů o lhůtách práva procesního (§ 126 c. ř. s. a § 89 zák. o org. soudní). To plyne také z ustanovení § 903 obč. zák., že strany mohou smluviti něco jiného, ježto, ano jest zařaděno v tomto oddílu, může býti vztahováno jen na zákonné lhůty povahy dispositivní, nikoli také na lhůty promlčecí, jež podle § 1502 vš. zák. obč. třetí dílčí novelou nedotknutého, nemohou býti úmluvou stran prodlouženy; kdyby tomu zákonodárce byl chtěl, byl by to v novele vyjádřil. Že § 89 zák. o org. soudní netýká se lhůt práva hmotného, plyne rovněž z jeho zařadění a doslovu; vztahujeť se rovněž jen na zákonné a soudcovské lhůty k úkonům soudního řízení, z čehož jest patrno, že slovy »v občanských právních věcech« nelze rozuměti právo hmotné, nýbrž jenom formální právo civilní na rozdíl od práva trestního. Tento výklad § 903 obč. zák. zastávaný na rozdíl od dřívější praxe z let 1899 a 1902, a souhlasně s plenis. rozhodnutím rak. nejv. soud. dvoru ze dne 22. dubna 1902, čís. 577 sb. úř. a ze dne 26. května 1915, jud. čís. 228, jest podle rozhodnutí sb. n. s. čís. 3759, 3854, 4230 stálým a nedoznal změny ani rozhodnutím R I 761/28, neboť v tomto poslednějším případě nešlo o dny poštovní dopravy, nýbrž o to, že promlčecí lhůta končí teprve uplynutím posledního dne. To jest ovšem správné a v naprosté shodě s § 903 obč. zák., ale nehodí se na projednávaný případ, kde šlo o to, zda počítá se čas poštovní dopravy od 31. března do 2. dubna 1928 čili nic. Podle shora uvedeného se promlčecí lhůta o dni poštovní dopravy neprodlužuje, to tím méně, že žalobce, i když úřední hodiny dne 31. března 1928 nechal projíti nepodav žalobu, mohl ji podati přes to ve lhůtě, kdyby byl žalobu vhodil prostě do schránky u soudu se nalézající, odkudž by byla bývala vybrána a presentována jako dne 31. března 1928 podaná, nebo mohl ji podati přímo u soudu v poslední den lhůty, t. j. dne 1. dubna 1928, neboť, i když den 1. dubna 1928 byla neděle, a podle § 43/I. j. ř. služba u soudu odpočívá, přece jest žurnální nedělní službou (§ 43/II. j. ř.) trvající od 8—11 o to postaráno, by podatelnou byla převzata podání, jež jsou vzhledem na poměry nebo na zájem stran nutnými. Ježto žaloba ani dne 1. dubna 1928 podána nebyla, došla dne 2. dubna 1928 na soud po uplynutí lhůty promlčecí jak soud prvé stolice správně dovodil, je výtka nesprávného právního posouzení a tudíž i neúplnosti řízení neodůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zákonem ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. byla naposled pro poválečné poměry prodloužena promlčecí lhůta při pohledávkách v §§ 1480 a 1486 obč. zák. vytčených a ustanoveno bylo v § 1 zákona, že se takové pohledávky, pokud dospěly do 1. dubna 1925 promlčí dnem 1. dubna 1928, a v § 3 zákona, že pro pohledávky, které dospějí dnem 1. dubna 1925 počínajíc, nabývají účinnosti již §§ 192 a 194 třetí dílčí novely, a to ode dne 1. dubna 1928. Ze srovnání doslovu těchto dvou ustanovení zákona a materialií zákona (srov. důvodovou zprávu tisk 5054 posl. sněm. 1925) patrno, že poslední prodloužení promlčecí lhůty pro dotčené pohledávky, dospělé nejpozději do 1. dubna 1925, tedy ještě před 1. dubnem 1925 bylo přesně určeno na tři roky a skončilo tudíž uplynutím 31. března 1928, čímž nastaly též právní účinky promlčení, t. j. zánik pohledávky (práva) (§§ 1451, 1454 obč. zák.) i s hlediska § 903 obč. zák. Pro pohledávky dospělé dnem 1. dubna 1925 a později, má zákon v § 3 zvláštní ustanovení o promlčení. Názor dovolatelův, že lhůta promlčecí končila teprve uplynutím 1. dubna 1928, jest právně mylný. Povinností dovolatele jako bdělého věřitele bylo, by účinky promlčení své pohledávky — o níž není sporno, že náleží mezi pohledávky v § 1486 obč. zák. (novel. znění) vytčené a že byla do 1. dubna 1925 již dospělou — odvrátil žalobou domáhající se placení, podanou u soudu včas, t. j. nejpozději dne 31. března 1928 v úředních hodinách. Neučinil-li tak, jdou škodlivé právní účinky zmeškání včasného podání žaloby na soudě na vrub jeho a nemůže je odčiniti ani dovoláním se obdoby ustanovení § 89 org. zák. a § 126 c. ř. s., ježto těchto předpisů nelze užiti na lhůty práva hmotného, jakou právě jest promlčecí lhůta § 1 zákona čís. 47/1925. Nemohla-li žaloba dne 31. března 1928, až po skončení úředních hodin k soudu donesená, býti již soudem přijata, nemohly účinky promlčení pohledávky odvráceny býti ani tím, že byla žaloba podána ještě téhož dne na poštu, poněvadž k přetržení promlčení bylo nezbytno, by byla žaloba ještě před uplynutím lhůty promlčecí včas podána u příslušného soudu (§ 1497 obč. zák.), tedy ještě dne 31. března 1928, kdežto dovolatelova žaloba došla na soud až 2. dubna 1928.

Citace:

č. 9236. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 360-363.