NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2952.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. Průběhem řízení o vyměření dávky z přírůstku hodnoty jest nepřípustným návrh strany, aby bylo úřadem určeno, zda převod dávce podléhá či nikoliv. — II. Nevyhoví-li úřad prvé stolice takovémuto návrhu strany, není samostatné odvolání přípustno.
(Nález ze dne 3. prosince 1923 č. 20 744).
Věc: Pozůstalost po Antonínu D., velkoprůmyslníku ve V. (adv. Dr. Metod Fišer z Brna) proti moravskému zemskému výboru (zem. sekretář Dr. Frt. Hikl) o dávku z přírůstku hodnoty. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když bylo k návrhu stpú z 25. srpna 1921 vloženo právo vlastnické pro stát čsl. republiky na velkostatek H. Antonínu D. patřící a státem zabraný, vyzval moravský zemský výběrčí úřad odd. pro dávku z přírůstku hodnoty stpú, aby za účelem případného vyměření dávky z přírůstku hodnoty sdělil, zdali byl majetek ten převzat za náhradu a kolik náhrada ta (přejímací cena) činí.
Když stpú tomuto vyzvání vyhověl, byl Antonín D. vyzván, aby podal přihlášku k dávce z přírůstku hodnoty a předložil příslušné listiny nabývací a archy pozemnostní.
Žádosti st-lově, aby bylo především zásadně rozhodnuto, zdali uvedený převod podléhá dávce z přírůstku hodnoty a do té doby upuštěno od provádění řízení za účelem vyměření této dávky, výběrčí úřad nevyhověl, odvolání pak z tohoto výroku podané bylo zamítnuto nař. rozhodnutím jako neodůvodněné a nepřípustné.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
St-l domáhal se v řízení správním dvojího výroku: meritorního, aby zásadně vysloveno bylo, že převod zabraného statku na stát podle zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. nepodléhá dávce z přírůstku hodnoty, a procesního, aby zatím bylo upuštěno od řízení k vyměření a uložení této dávky. Rozhodnutí, kterým toto obé bylo odepřeno, vytýká nezákonnost. Při veřejném ústním líčení obě strany zaujaly stanovisko, že obě správní stolice vyslovily, že převod majetku, o který jde, podléhá dávce z přírůstku hodnoty. Stanovisko toto však je mylné, jak ze spisů správních, zejména z obou rozhodnutí správních úřadů na jevo jde. Zem. výběrčí úřad vyslovil ovšem názor, že převod ten po rozumu § 1 nař. vl. z 23. září 1920 č. 545 Sb. dávce z přírůstku hodnoty podléhá, avšak názor ten nedošel potvrzení ve stolici druhé. Mor. zv. se v nař. rozhodnutí otázkou tou vůbec neobíral, nýbrž pouze prohlásil, že stížnost má za bezdůvodnou, pokud vytýká, že zem. výběrčí úřad se zdráhá rozhodnouti, podléhá-li převod, o který jde, dávce z přírůstku hodnoty, neboť tento úřad stanovisko své k této otázce jasně vyslovil.
Zdali jest tento názor prvé stolice správný, žal. úřad neřešil, jsa toho přesvědčení, že stížnost k němu podaná jest nepřípustná, a zamítnul ji také z toho důvodu.
Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad odepřel rozhodnouti v zásadě o otázce podrobenosti převodu státem zabraného majetku st-lčina na stát, a že neprávem použil předpisu § 19 cit. zák. na tento případ. Námitky ty nejsou důvodné.
Podle § 19 nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. nelze rozhodnutím a příkazům vydaným před vyměřením dávky, vyjímajíc případ § 25, odst. 2. (o který zde nejde), odporovati zvláštním prostředkem opravným, nýbrž teprve stížností proti vyměření dávky. Účelem předpisu toho jest, aby řízení ukládací nebylo protahováno a splnění povinnosti dávkové odkládáno k vůli rozhodování o opravných prostředcích podávaných proti jednotlivým aktům během ukládacího řízení úřadem předevzatým. Z této tendence plyne již nepřípustnost samostatného návrhu na určení, zda určitý převod majetku dávce podléhá či nikoliv. Vyslovil-li v daném případě úřad vyměřující k návrhu strany, že konkrétní převod majetku dávce podléhá, jest výrok ten v průběhu ukládacího řízení učiněný samostatnou stížností nenaříkatelný a proto právem odmítlo nař. rozhodnutí stížnost pozůstalosti Antonína D. jako nepřípustnou.
Předpisem § 19 cit. d. ř. není opravný prostředek proti rozhodnutím a příkazům v řízení o dávce z přírůstku hodnoty vydání platebního rozkazu předcházejícím odepřen vůbec a naprosto, nýbrž odepřen jest toliko opravný prostředek samostatný a straně jest dána možnost, aby rozhodnutím vydaným během řízení odporovala až zároveň se stížností do platebního rozkazu jakožto konečného výsledku ukládacího řízení.
Jest proto neodůvodněna obava st-lova, že v nař. rozhodnutí jest prejudicielně a se schopností nabýti právní moci vysloveno, že převod, o který jde, dávce podléhá a že by výrok ten mohl jednou býti na překážku stížnosti do platebního rozkazu podávané.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2369. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 77-78.