NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 376.

Zabírání budov: 1. * Ze zabrání dle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nejsou vyloučeny ony části (§ 1, odst. 1) nájemních budov obytných, které neslouží obytným účelům nájemním. — 2. Právní věta jako při č. 312. (Nález ze dne 12. dubna 1920 č. 2136.)
Věc: Spolek ku podporování účelu spolku sv. Bonifáce v Praze proti ministerstvu veřejných prací v Praze stran zabrání tiskárny.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím zemské správy politické v Praze ze dne 15. září 1919 čís. 8 B—36/2—283.568 byla po komisionelním šetření v domech č. p. 1483 a 1484 v Praze konaném dne 6. září 1919 na základě zákona ze dne 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. zabrána tiskárna sv. Bonifáce k účelům veřejným, poněvadž v konkrétním případě není možno pro tiskárnu ministerstva národní obrany nalézti vhodnější místnosti spolu se stroji.
Ke stížnosti spolku k podporování účelu spolku sv. Bonifáce, který jest majitelem výše uvedených domů i tiskárny v nich se nalézající, potvrdilo ministerstvo veřejných prací naříkaným rozhodnutím nález prvé stolice s výslovným připomenutím, že zabrání samozřejmě vztahuje se na ony místnosti s vyloučením strojů.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Zákon ze dne 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. zmocňuje zemskou správu politickou, aby zabrala pro účely veřejné zcela nebo z části budovy o větším počtu místností a ustanovuje v odst. 2. § 1, že ze zabrání jsou vyloučeny obytné nájemní domy. Stížnost, odvolávajíc se na toto ustanovení zákona, má za to, že domy stěžovatelovy obsahující z valné části byty činžovní, jsou ze zabrání vůbec vyloučeny. Tomuto náhledu nelze přisvědčiti.
Zákonodárný důvod, ze kterého § 1, odst. 2, vylučuje ze zabrání »obytné domy nájemní«, podává se zcela zřetelně ze spojitosti tohoto ustanovení se souvislými předpisy dalšími, dle nichž ze zabrání vyloučeny jsou též byty a jinaké místnosti zabrané podle nařízení (zákona) o zabírání bytů obcemi a dále byt vlastníka zabrané budovy v rozměru přípustném dle ustanovení posléze vzpomenutých. Výluky tyto byly zřejmě stanoveny jen proto, aby zabíráním budov dle zákona z 11. června 1919, kterýž přece i sám aspoň v druhé řadě chce umožniti získávání místností pro účely obytné, nebyl mařen účel nařízení (zákona) o zabírání bytů obcemi a aby nebyl zvětšován nedostatek bytů, jemuž zákonodárství chce právě odpomoci. Jiného důvodu, pro který by zákon vylučoval ze zabrání obytné domy nájemní, nelze se domysliti. Vylučuje-li tedy zákon z 11. června 1919 ze zabrání obytné domy nájemní, nutno za to míti, že děje se tak jen proto, že by takovým zabráním byly nájemní domy odnímány účelům bytovým, a tedy také jen potud, pokud by zabráním budovy byl dům účelům těmto odňat. Z toho však plyne, že ustanovení § 1, odst. 2 zákona o zabírání budov nestojí nijak v cestě zabrání oné části (§ 1, odst. 1 zák.) budovy nájemní, která účelům bytovým neslouží, a že tedy takováto část budovy po zákonu zabrána býti může, třeba že ostatní části budovy této slouží účelům obytným a nepodléhají zabrání dle zákona z 11. června 1919. Ježto pak naříkané rozhodnutí zabírá tiskárnu a k ní příslušející pomocné a kancelářské místnosti, nedotýkajíc se činžovních bytů v týchž domech se nalézajících, nelze v něm shledati nezákonnosti, kterou stížnost v tomto směru vytýká.
Za to shledal nejvyšší správní soud stížnost oprávněnou, pokud namítá, že budovy podléhají zabrání jen tehdy, je-li možno jejich uživatele bez nenahraditelné újmy jejich povolání neb ústavy bez poškození účelu, kterému budovy ony až dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.
V té příčině setrval nejvyšší správní soud při zásadě častěji vyslovené, že výrok o přidělení náhradních místností užívateli budovy zabírané pro účely veřejné jest nezbytnou součástí rozhodnutí o zabrání, nedojde-li ku zvláštnímu ujednání. Náhled tento byl obšírně odůvodněn v nálezu ze dne 6. března 1920 čís. 126,1 pročež se k důvodům těmto podle § 44 jednacího řádu poukazuje.
Naříkané rozhodnutí nepřiděluje stěžovateli náhradní místnosti za místnosti zabrané a ze spisů správních vychází, že se úřad teprve dodatečně po vydání svého rozhodnutí stará o vyhledání náhradních místností. Tím nemůže býti sanováno zabrání části budovy, které již tím se jeví býti nezákonným, když přes to, že ke zvláštnímu ujednání nedošlo, nepřidělilo uživateli zabrané části budovy náhradní místnosti současně. Tento nedostatek činí také nemožným posouditi, neděje-li se zabrání části budovy s nenahraditelnou újmou hospodářskou pro jejího uživatele a dokud tento požadavek zákona není zjištěn nade vši pochybnost, nelze k zabrání budovy nebo její části vůbec přikročiti. Názor naříkaného rozhodnutí, že vyloučením strojů ze zabrání zachovává se stěžovateli úplně podklad jeho činnosti, nelze již proto uznati správným, poněvadž ku provozování tiskárny jest vedle strojů zapotřebí také vhodné místnosti, nehledě ani k tomu, že místnost ta musí býti živnostenským úřadem schválena.
Z těchto důvodů jeví se naříkané rozhodnutí zákonu odporujícím a bylo je proto dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Viz čís. 348 sbírky.1)

Citace:

č. 304. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 92-94.