Č. 3214.

Pozemková reforma: I. K pojmu právní samostatnosti objektu podle § 3 lit a) záb. zák. — II. O poměru žádosti za vyloučení objektu ze záboru podle § 3 lit. a) záb. zák. k žádostí za ponechání staveb jako nadbytečných, se zemědělským a lesním podnikem nesouvislých podle § 34 náhr. zák.
(Nález ze dne 5. února 1924 č. 2071.)
Prejudikatura: Boh. 904, 931 adm. a jiné.
Věc: Jiří H. v b. (adv. Dr. Norbert Eisler z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o vyloučení nemovitostí ze záboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud opomenulo vyříditi žádost st-lovu za ponechání staveb dle § 34 náhrad zákona zrušuje se pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 oznámil stpú-u, že z jeho poz. majetku nepodléhají záboru parcely, označené v připojené mapě zelenými čísly 1—16, na nichž stojí hrad B., zříceniny hradu C, letohrádek J. s parkem, boží muka u Z., Lihovar v N. D. a skleník s oranžérií ve V. Zmíněné parcely nesloží prý hospodaření na zabraných nemovitostech a jsou hospodářsky úplně samostatné. Třeba nemají samostatné knihovní vložky, jsou prý přec v ohledu materielním právně samostatnými, že skutečně nerozhoduje formální právní samostatnost, plyne prý z ustanovení § 34 náhr. zák., dle něhož stpú nemusí převzíti stavby nadbytečné a stavby s převzatými zemědělskými neb lesními podniky nesouvislé, a to bez rozdílu, zda pro ně jest zřízena zvláštní knihovní vložka čili nic.
Ze spojení §§ 33 a 34 jasně jest zřejmo, že stpú přejímá sice registratury hospodářské správy a registratury patrimoniální, nikoliv však písemnosti rodinné a budovy, které neslouží agrikultuře. § 34 náhr. zák. jde dokonce ještě dále a ustanovuje, že stpú takové budovy nemusí ani tehdy převzíti, žádá-li toho vlastník, z čehož nutno souditi, že nesmí je převzíti, jestliže vlastník k tomu nesvolí.
Lihovaru, jenž jest moderně zařízenou továrnou s roční výrobou 800 hl lihu, a jenž samostatně přejímá právní závazky a má své samostatné pohledávky, nelze prý v ohledu materielním upříti právní samostatnost.
Jest lhostejno, zda tato materielní samostatnost jest i formálně v knihách provedena. Právní samostatnost existuje již tehdy, když vlastník má dostatečný řádný titul provésti tuto samostatnost v knihách, a nemůže záležeti na nahodilé okolnosti, zda vlastník dal pro továrnu zříditi samostatnou knihovní vložku čili nic.
Nehledě k tomu přichází též pro lihovar v úvahu § 34 náhr. zák., neboť neslouží k obhospodařování pozemků, jest tedy stavbou nadbytečnou, která není se zemědělskými podniky souvislá. Nerozhodno jest, odkud lihovar odebírá své suroviny. Ze záboru vyloučen jest též skleník s oranžérií ve V. sloužící účelům uměleckým a vědeckým.
Jedná se zde tedy o stavby nadbytečné, se zemědělským a lesním podnikem nesouvislé, jež stp ve smyslu § 34 náhr. zák. převzíti nesmí.
Výměrem z 3. ledna 1923 prohlásil stp, že zamítá žádost st-lovu o vyloučení některých objektů ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. a to ohledně těchto nemovitostí zapsaných ve vložce č. — mor. desk. zemských:
Rozhodnutí své odůvodnil úřad poukazem na to, že vylučované nemovitosti nemají právní samostatnosti.
Rozhodnutí toto bylo schváleno podle § 11 zák. z 11. června 1919 č. 330 Sb. správním výborem na jeho 58. schůzi z 3. ledna 1923.
Proti tomuto rozhodnutí podává vlastník zabraného statku stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Stížnost tvrdí, že se st-1 domáhal ve správním řízení nejen prohlášení úřadu, že jisté nemovitosti v podání st-le seznamenané jsou vyloučeny ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., nýbrž i výroku tohoto úřadu, že nemovitosti ony jsou stavby nadbytečné, s převzatými zemědělskými a lesními podniky nesouvislé, jež vyloučeny jsou z převzetí stpú-em dle § 34 náhr. zák., a vytýká, že úřad rozhodl jen o petitu prvním, nepřihlédl však k tomu, že žadatel opíral svůj nárok na ponechání zmíněných budov samostatně také o § 34 náhr. zák.
Odvodní spis žal. úřadu připouští, že úřad nerozhodl o ponechání budov st-li dle § 34 náhr. zák., podotýká však, že rozhodnutím o žá- dosti st-le za vyloučení objektů dle § 3 lit. a) zák. záb. vyčerpán byl úplně jeho petit v řízení správním, ježto st-1 nedomáhal se ponechání oněch staveb dle § 34 náhr. zák., nýbrž žádal jen za jich vyloučení, které může se státi jen dle § 3 lit. a) zák. záb., při čemž dovolával se § 34 náhr. zák. jen za účelem interpretace § 3 lit. a) zák. záb.
Vzhledem k tomuto rozporu mezi stížností a odvodním spisem o obsahu petitu vzneseného v řízení správním, dlužno především konstatovati, zač st-l v řízení správním žádal.
Dotčená část podání st-lova, jejíž vyřízením jv nař. rozhodnutí, jest dle obsahu svého především žádostí za rozhodnutí, že určité objekty st-lovy jsou vyloučeny ze záboru dle § 3 lit. a) záb. zák. Způsob, jakým žádost je sestavena, budí sice dojem, že st-l jen na tento petit se omezil a že se § 34 zák. náhr. dovolává jen na potvrzení svého výkladu pojmu právní samostatnosti v § 3 lit. a) zák. záb., a že z § 34 zák. náhr. neodvozuje samostatný nárok, odlišný od nároku dle § 3 lit. a) zák. záb.
Ale podání st-lovo obsahuje projevy, kterým nelze rozuměti jinak, než že st-1 in eventum žádal za ponechání dotčených objektů i na základě § 34 zák. náhr.
Jest to zejména odstavec, v němž se praví: »§ 34 cit. zák. jde dokonce ještě dá1e ...«, »nehledě k tomu« (t. j. vyloučení ze záboru dle § 3 lit. a) »přichází též pro lihovar v úvahu § 34 náhr. zák. . . .«, »jedná se zde tedy o stavby nadbytečné, se zemědělským a lesním podnikem nesouvislé, jež pozemkový úřad ve smyslu § 34 náhr. zák. převzíti nesmí«.
Projevil tedy st-1 způsobem pro řízení správní dostačujícím, že se domáhá toho, aby mu dotčené stavby byly ponechány eventuelně dle § 34 náhr. zák., neuzná-li úřad, že jsou dle § 3 lit. a) záb. zák. ze záboru vyloučeny.
O této druhé jeho žádosti úřad však nerozhodl, nýbrž vyřídil podání st-lovo tak, jako by uplatňovalo jediné a výlučně nárok dle § 3 lit. a) zák. záb.
Opomenutí ono zakládá podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo nutno nař. rozhodnutí, pokud touto vadou trpí, zrušiti dle § 6 zák. o ss.
Bude tedy na žal. úřadu, aby dodatečným výrokem petit st-lův, i pokud se týká ponechání staveb dle § 34 náhr. zák., vyřídil, a bude jeho věcí, aby uvážil, zda § 34 náhr. zák. vůbec poskytuje vlastníku zabraného majetku právní nárok na to, aby byly mu ponechány nadbytečné nebo s převzatými zemědělskými neb lesními podniky nesouvislé stavby a po případě, zda jsou splněny předpoklady, jimiž takový právní nárok je podmíněn.
Nss na ten čas otázkami těmito zabývati se nemohl, ježto neměl před sebou žádného rozhodnutí žal. úřadu, které by se nárokem z § 34 náhr. zák. vyvozeným zabývalo.
Ve výroku úřadu, že nemovitosti, jichž vyloučení ze záboru st-1 se domáhal, nejsou objekty právně samostatné, a nemohou tedy dle § 3 lit. a) zák. záb. ze záboru býti vyloučeny, neshledal nss vytýkané nezákonnosti.
Žal. úřad odepřel uznati dotčené objekty za vyloučené proto, že objekty tyto jsou s jinými nemovitostmi, jež záboru nesporně podléhají, zapsány v jedné knihovní vložce a nemají tudíž právní samostatnosti, která je dle cit. ustanovení jedním ze zákonných předpokladů vyloučení určitého objektu ze záboru. Právní názor, na němž žal. úřad rozhodnutí své založn, jest v plném souhlasu s judikaturou tohoto soudu, který v četných svých nálezech (srv. ku př. nál. Boh. 931 adm.) vyslovil, že nemůže býti řeči o právní samostatnosti určitého objektu, jestliže objekt ten jsa sloučen s jinými zabranými nemovitostmi v jediné knihovní těleso, nemůže býti samostatným objektem práva zástavního.
Pokud se strany stížnosti bylo namítáno, že požadavek právní samostatnosti jest širší a nekryje se s požadavkem samostatnosti knihovní, je možno stížnosti dáti za pravdu, avšak stížnost přehlíží, že právní samostatnost určitého objektu jest podmíněna tím, aby objekt ten ve všech relacích právního obchodu mohl býti sám o sobě předmětem práv a právních závazků.
Podmínka tato však zřejmě není splněna, jestliže objekt není samostatnou entitou knihovní, neboť již tato okolnost sama o sobě stačí, že objekt není způsobilý býti samostatně předmětem právního obchodu v nejširším smyslu tohoto slova.
Nál. nss Boh. 904 adm., jehož se stížnost dovolává, není v rozporu s náhledem judikaturou zdejší důsledně zastávaným, neboť řeší otázku zcela jinou, t. j. jak sluší vykládati výraz »vlastnicky« v § 2 zák. záb.
Z vývodů těchto plyne bezdůvodnost námitky, že objekty, o které jde, jsou ze záboru vyloučeny, neboť je jimi vyvrácen náhled stížnosti, že k právní samostatnosti určitého objektu dostačuje, může-li vlastník v knihách pozemkových zjednati dotčenému objektu právní samostatnosti založením zvláštní vložky knihovní.
Z úvah svrchu uvedených plyne, že nezáleží na tom, zda objekt mohl by se státi právně samostatným, nýbrž na tom, zda v rozhodné době právně samostatným jest.
Bylo proto stížnost, pokud brojí proti rozhodnutí úřadu dle § 3 lit. a) zák. záb., zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3214. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 518-521.