Č. 8126.

Vojenské věci: 1. Ministerstvo národní obrany, rozhodujíc na základě superarbitračnáho řízení ve věcech vojenských gážistů, není vázáno posudkem superarbitrační komise o způsobilosti gážisty k vojenské službě, po případě k přiměřenému občanskému povolánu — 2. Předpis § 16 zák. č. 76/22 o tom, že gážisté ve výslužbě mají nárok na voj. zaopatřovací požitky jen tehdy, pozbyli-li vedle způsobilosti k voj. povolání též aspoň 20% způsobilosti k přiměřenému povolání občanskému, platí též o voj. gážistech, kteří byli pensionováni již voj. správou rak.-uher.
(Nález ze dne 24. září 1929 č. 17271.)
Věc: MUDr. Alfred E. ve V. (adv. Dr. Arm. Engel z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o odnětí výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl jako domobranecký voj. lékař (nadporučík) výnosem býv. rak. min. zeměbrany z 25. června 1918 přeložen dnem 1. července 1918 do výslužby. Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l podle superarbitrace ze 17. prosince 1926 pozbyl vadou, jinak jeho nárok na voj. výslužné odůvodňující, méně než 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání a tudíž od 1. ledna 1925 podle §§ 98 a 16 zák. č. 76/22 a podle § 31 zák. nemá nároku na voj. zaopatřovací požitky, jež mu byly přiznány výnosem mno z 11. července 1923, a nařízeno zastavení jejich výplaty koncem ledna 1927 a propuštění st-le jako k veškerým službám nezpůsobilého z branné moci. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Stížnost namítá v prvé řadě, že nárok na voj. zaopatř. požitky, přiznaný st-li býv. správou voj., jest ustanovením § 97 zák. č. 76/22 a § 5 zák. č. 194/20 — jež na voj. gážisty v záloze, jimž byly býv. státem zaopatřovací požitky přiznány, vztahují pouze voj. předpisy a nařízení býv. monarchie platné v den 28. října 1918, — v čsl. státě nejen uznán a chráněn, ale: i vyňat z působnosti zákonů pozdějších, takže nárok takový nesmí býti na jejich základě odňat, že proto také voj. správa nebyla oprávněna podrobiti st-le nové superarbitraci a že se nař. rozhodnutí dovolává neprávem ustanovení § 98 zák. č. 76/22, poněvadž tento předpis vztahuje některá ustanovení zákona toho na jmenované gážisty pouze analogicky, tak že se odnětí zaopatř. požitků nemohlo státi právem ani podle zák. č. 76/22. Také zákon č. 288/24 neruší, jak stížnost dále dovozuje, nabytých práv st-lových, poněvadž v § 11 pouze upravuje jejich výměru a v § 31 praví, že nikdo nesmí býti provedením zák. toho zkrácen na svých dosavadních požitcích celkových (mimo případy, o něž se v tomto sporu nejedná), a proto se úřad prý dovolává ustanovení tohoto neprávem. Mimo to pak i mezistátní úmluva římská, publikovaná dne 22. října 1926 ve sbírce zák. a nař. č. 194/26, chrání zaopatřovací práva taková, bylo-li jich nabyto před 3. listopadem 1918.
Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Jest pravda, že § 5 zák. č. 194/20 za podmínek tam stanovených přiznává podle voj. zaopatř. zákonů a nařízení býv. monarchie, dne 28. října 1918 platných, zaopatřovací požitky vojenské osobám, kterým byly požitky takové přiznány býv. státem rak., uher. nebo mocnářstvím rak.-uher., a že toto ustanovení převzal i § 97 zák. č. 76/22, leč stanovil-li tento zákon v § 98, že pro tyto osoby platí mimo jiné obdobně též ustanovení §§ 16 a 25, nevyňal řečené osoby z působnosti těchto ustanovení, nýbrž naopak jim je podřídil, a tím ustanovení § 5 zák. č. 194/ 20 doplnil, resp. změnil.
Stanovil-li tedy cit. § 16, že čs. gážisté v záloze mají nárok na výslužné jen tehdy, pozbyl-li vedle způsobilosti k voj. povolání též nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, praví-li dále § 25, že voj. správa jest oprávněna kdykoli znovu prozkoumati podmínky přiznaného již výslunného a podrobiti zmíněné gážisty novému superarbitračnímu řízení a podle výsledku výslužné případně zmenšiti nebo zastaviti, a sluší-li ustanovení těchto použiti obdobně, znamená to, že ustanovení těchto jest použiti i na nezpůsobilost vzniklou konáním služby vojenské ve státu bývalém tehdejšími gážisty záložními, resp. domobraneckými, kteří byli do výslužby přeloženi býv. voj. správou a kteří se dle čsl. předpisů voj. pokládají za gážisty v záloze (arg. § 62 bran. zák. č. 193/20, § 6 vl. nař. č. 470/20 a vl. nař. č. 186/ 23 k §§ 97 a 98 zák. č. 76/22).
Na tomto stavu zákonném nezměnil nic zákon č. 288/24, a to právě proto, že sám nemá žádných předpisů o zániku zaopatř. nároků, nýbrž že obsahuje pouze předpisy, jimiž se z voj. zaopatř. nároků, po právu trvajících, některé kategorie jinak upravují a vyměřují. Zásada druhé věty § 31 cit. zák., že provedením zákona tohoto nesmí býti nikdo zkrácen na svých dosavadních celkových požitcích, platí jen pro případy, kde se zaopatř. nároky, po právu již existující, podle předpisů zákona tohoto upravují, a nedotýká se ustanovení to nijak předpisů zák. č. 76/22 o tom, kdy nárok na voj. zaopatř. požitky zaniká.
Při tom jest dodati, že citací § 31 zák. č. 288/24 nedovolal se žal. úřad ustanovení právě uvedeného, nýbrž věty prvé tohoto §, stanovící, že zákon tento nabývá účinnosti dnem í. ledna 1925, a to zřejmě jen k odůvodnění výroku, že st-l nároku na zaopatř. požitky nemá již od tohoto dne, a že proti tomuto výroku, z něhož ostatně žal. úřad nevyvodil žádných praktických důsledků, stížnost nebrojí.
Mezistátní úmluva římská ze 6. dubna 1922 (č. 194/26 Sb.), čili, lépe řečeno, zák. č. 159/26, jímž byla tato úmluva spolu s úmluvou vídeňskou z 30. listopadu 1923 (č. 195/26 Sb.) provedena, rovněž nezměnily nic na tomto stavu, neboť zákon tento ve shodě s úmluvou římskou rozšiřuje pouze nárok na voj. zaopatř. požitky na některé osoby, jímž nárok ten vzhledem k předpisům o jejich státní příslušnosti dosud přiznán nebyl, ale jinak opět ve shodě s úmluvou římskou (čl. 8) stanoví, že ustanovení zák. č. 194/20 a zákonů jej doplňujících, — tedy i zák. č. 76/22 — zůstávají nedotčena. Dovolává se tedy stížnost i těchto ustanovení neprávem.
Z toho jde, že žal. úřad byl oprávněni podrobiti st-le nové superarbitraci ve smyslu § 25 zák. č. 76/22 a podle jejího výsledku použiti na něho ustanovení § 16 téhož zák.
Stížnost tvrdí dále, že použití těchto předpisů se stalo způsobem nesprávným, namítajíc, že při superarbitraci ze 17. prosince 1926 byla potvrzena st-lova neschopnost ke službě vojenské, a jeho neschopnost k občanskému povolání že byla určena 35%, kterýžto výsledek opravňuje nárok na voj. zaopatř. požitky i podle předpisů čsl., že tedy jest nař. rozhodnutí v rozporu s výsledky superarbitračního řízení, uznává-li st-lovu neschopnost k občanskému povolání méně než 20%, a že ostatně jest u lékaře nezpůsobilost ke službě voj. stejnou jako neschopnost k vykonávání téhož povolání v životě občanském. Tyto námitky nejsou však rovněž důvodný.
Pokud se týče superarbitračního řízení, platí — jak vyslovil nss již v nál. Boh. A 6182/26 — předpis rak.-uher. služ. knihy A-42, ježto předpis nový, o němž se zmiňuje vl. nař. č. 186/23, dosud vydán nebyl. Podle cit. služ. předpisu a vl. nař. č. 186/23 a 199/26 jest podkladem pro přiznání nároku na voj. zaopatř. požitky nález a návrh superarbitr, komise. O návrhu superarbitr. komise rozhoduje mno. Z předpisů těch jde, že superarbitr. komise činí nález o zdrav, stavu gážisty, kdežto posudek na podkladě tohoto nálezu jí učiněný jest pouze návrhem, o němž rozhoduje mno, při čemž ovšem je vázáno skutkovým zjištěním obsaženým v nálezu superarbitr. komise (srovn. vl. nař. č. 199/26 čl. 1. posl. věta), — jejž, shledá-li jej nedostatečným nebo jinak vadným, má dáti přezkoušeti superarbitr. komisí, — není však vázáno návrhem komise a může si tedy posudek o stupni způsobilosti gážistovy ke službě, resp. k občanskému povolání utvořiti samostatně a tedy samostatně rozhodnouti. Při superarbitraci 17. prosince 1926 byly u st-le shledány pouze vády, které s voj. službou přímo nesouvisejí, ačkoliv jeho neschopnost k voj. povolání zakládají, a pouze ohledně jedné z nich bylo uznáno, že se službou voj. lehce zhoršila.
Při tom byla sice st-lova nezpůsobilost k přiměřenému občanskému povolání uznána za sníženu o 25% (a nikoli o 35%, jak praví stížnost), nebylo však vysloveno, zdali tato občanská nezpůsobilost je v celém rozsahu v příčinné souvislosti se službou vojenskou, jak to § 16 zák. č. 76/22 předpokládá.
Jestliže tedy mno vyslovilo, že st-lova schopnost k přiměřenému obč. povolání jest službou voj. snížena o méně než 20%, nelze v daném případě ani tvrditi, že mno — jak by k tomu ostatně bylo oprávněno, — se odchýlilo od návrhu superarbitr. komise, která se vyslovila pouze o stupni občanské nezpůsobilosti vzhledem ke všem zjištěným vadám, kdežto mno vzhledem ke znění § 16 zák. č. 76/22 si tvořilo úsudek pouze o tom, jak dalece tato nezpůsobilost byla přivoděna službou vojenskou. Není tedy tento úsudek ani v rozporu s nálezem komise, ani není nelogickým.
Námitka ke konci uvedená jest bezdůvodnou proto, že na lékaři vojenském se na rozdíl od lékaře civilního požaduje i naprostá zdatnost fysická, činící jej schopným dostáti všem zvýšeným požadavkům služby voj. Proto také voj. zákony zaopatř., resp. předpisy superarbitrační v otázce způsobilosti ke službě voj. nikde nerozlišují mezi voj. lékaři a jinými osobami vojenskými.

Citace:

Č. 8126. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 164-167.