NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2788.

Popisní věci. — železnice. — Jazykové právo: Podle § 4 zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. má železniční podnik povinnost užívati úředních názvů místních v jazyce československém jen pokud jde o názvy měst, obcí a osad, nikoliv pokud jde o názvy ulic. Ukládati splnění této povinnosti železničnímu podniku přísluší, dozorčím úřadům železničním.
(Nález ze dne 23. října 1923 č. 17477.)
Věc: Městská obec Ústí n. L. (adv. Dr. Karel Schreitter z Prahy) proti ministerstvu železnic (min. rada Jan Trnka) stran jazykové úpravy směrových označení na pouliční elektrické dráze.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se jím st-lce ukládá užívání československých úředních názvů ulic, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 27. června 1922, řízeným na provozní správy četných lanových a pouličních elektrických drah, mezi nimi i na pouliční elektrickou dráhu v Ústí n/L., upozornilo min. železnic, že podle vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb., jímž se provádí zákon ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. o názvech měst, osad, obcí, ulic atd., musí se užívati úředních názvů všemi veřejnými podniky, jakož i ve styku s nimi.
Ježto pod pojmem veřejné podniky — pokračuje se ve výnosu tom — dlužno rozuměti zejména dopravní podniky železniční, a to jak dráhy státní, tak i soukromé, malodráhy a pod., které tudíž všechny jsou povinny podle uvedeného zákona dbáti ustanovení zmíněného vl. nař., musí se užíti všude tam, kde se uvádějí názvy měst, osad, obcí, ulic atd., úředního názvu čsl. a po případě též názvu, který utvořil jazyk národní menšiny, je-li pro ono město, osadu, obec, ulici atd. za úřední název stanoven.
Závěrek výnosu pak zní: »Opravte proto po rozumu tohoto nařízení — pokud se tak ještě nestalo — Vaše směrové označení na vozech, v jízdních řádech, vyhláškách, na jízdních lístcích atd. O provedení tohoto rozkazu nám dejte zprávu do 1. října 1922.«
O stížnosti, kterou do výnosu toho podala pro nezákonnost městská obec Ústí n./L. jako koncesionářka pouliční dráhy, nss uvážil:
Především nebylo možno dáti za pravdu vývodům žal. úřadu, pokud jimi popírá naříkatelnost svého výnosu před tímto tribunálem. Nař. výnos dle svého textování obsahuje rozkaz, aby pouliční elektrická dráha v Ústí n./L. používala při svých směrových označeních čsl. úředních názvů měst, osad, obcí, ulic atd. Takovýto rozkaz jest však s to, aby zasáhl do právní sféry st-lky (§ 2 zák. o ss) a soud musil tedy zkoumati, zdali stížnost k němu podaná jest důvodná.
Stížnost popírá kompetenci železničního ministerstva k vydání nař. výnosu opírajíc tuto námitku o ustanovení § 25 zákona ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. a čl. 1 prov. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb., ježto podle cit. předpisů provedením zákona resp. nařízení jest pověřen ministr vnitra.
Stížnost přehlíží však, že příkaz obsažený v naříkaném výnosu jest řízen na elektrickou pouliční dráhu města Ústí n./L. a nikoliv na městskou obec Ústí n./L. jako takovou. Jmenovaný podnik pouliční dráhy jeví se však podle vyhlášky min. železnic ze 7. dubna 1899 č. 73 ř. z. (o koncesování pouliční dráhy v Ústí n./L.) jako malodráha ve smyslu zákona o drahách nižšího řádu z 31. prosince 1894 č. 2 ř. z. ex 1895 resp. ve smyslu pozdějšího zákona z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. Malodráhy jsou však nejen podle § 10 lit. f) t. zv. železn. koncesního zákona z r. 1854, nýbrž i podle čl. II. a XXVIII. zák. posléze citovaného co do provozu zásadně podrobeny ustanovením železničního provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852. Dohled a kontrola nad provozem drah sloužících veřejné dopravě, kterou dle cit. provozního řádu (§§ 73 a násl. a § 90) jest vykonávati, přísluší podle organisačního statutu pro státní železniční správu z 10. ledna 1896 č. 16 ř. z. úřadům železničním. Nad to jest koncesionářka podle § 5 výše cit. koncesních podmínek z r. 1899 zavázána při stavbě a provozu koncesovaných drah říditi se zákony a nařízeními budoucně vydanými a nařízeními min. železnic. Z těchto ustanovení plyne, že dlužno min. železnic uznati příslušným, aby vydávalo rozkazy ohledně provozu malodráhy, o niž jde, a zbývá toliko uvážiti, zda příkaz v nař. výnose obsažený, který se týká směrových označení na vozech, jízdních řádech, vyhláškách, jízdních lístcích atd., jest pokládati za záležitost náležející k provozu malodráhy. Vzhledem na ustanovení výše uvedeného železn. provozovacího řádu (§§ 66 a 77) a dopravního řádu ze dne 13. května 1921 č. 203 Sb. (§§ 10, 12, 13) nutno na otázku tu beze vší pochyby odpověděti kladně. Že užívání jazyků při zmíněných směrových označeních náleží jako incidentní moment provozování dráhy k předmětům nařízení, jež povolány jsou vydávati úřady železniční ve věcech provozu, nelze důvodně pochybovati. Proti tomu nelze s úspěchem namítati, že zákon o drahách nižšího řádu z r. 1910 v čl. XXIX omezil vliv státu na provoz malých drah na zcela určité směry, neboť zákon ze dne 14. dubna 1920 v § 4, který se vztahuje na všechny veřejné podniky a tedy také na veřejné malodráhy, ve spojení s § 22 označení místních názvů zřejmě státnímu vlivu podřídil. Kompetence min. železnic k vydání nař. výnosu má tedy v cit. právních předpisech zákonný podklad.
Proti tomu nelze stavěti ustanovení zákona č. 266/20 a prov. nař. ve stížnosti dovolaná, poněvadž není v nich žádného ustanovení, které by kompetenci železničních úřadů v záležitostech provozování železnic vůbec neb aspoň malých drah úřadům železničním odnímalo a na úřady politické přenášelo, a to tím méně, ježto »provedení« zákona o místních názvech (§ 25) a prováděcího nařízení ,(čl. 11), které bylo.vzneseno na min. vnitra, neznačí nutně totéž, jako aplikování norem tam obsažených na jednotlivé případy.
Nař. výnos, jejž žal. min. železnic výslovně opírá o cit. vl. nař. č. 324/21, resp. o zákon jím prováděný z r. 1920, může ovšem jenom tehdy pokládán býti za zákonný, je—li cit. předpisy kryt. Budiž k tomu podotknuto, že se nař. výnos zřejmě odvolává jenom na ustanovení § 4 zák. a čl. 3, odst. 1 nař., kde mezi jiným jest ustanoveno, že úředních názvů měst, obcí a osad musí býti užíváno všemi veřejnými podniky jakož i ve styku s nimi. Stížnost namítá, že v těchto ustanoveních jest toliko předepsáno užívati úředních názvů místních, a že na jazykovou stránku místních názvů se tu nehledí, a dovozuje z toho, že předpisu jest vyhověno také již tím, když se užívá úředního místního názvu v jazyku německém. Nařizuje-li tedy žal. ministerstvo užívati úředního místního názvu v jazyku čsl., že rozkaz ten, pokud nejde o specielní případ zmíněný v odst. 4 čl. 3 nař., není ve shodě se zákonem.
Soud nemohl této argumentaci přisvědčiti. Zákon 266/20 v oddílu I. mluví ovšem jenom o místních názvech vůbec, aniž by zdůrazňoval moment jazykový. Týž zákon předpisuje však v § 22, že užívání jazyků při provádění tohoto zákona upraviti jest cestou nařizovati. Zmíněné nařízení z r. 1921 ustanovuje však v čl. 1 zcela zřetelně, že min. vnitra pro každé město, obec a osadu ustanovuje jako úřední jméno to, které si vytvořil jazyk československý. Tím jest prokázáno, že nař. výnos, pokud v něm pouliční dráze ústecké bylo nařízeno užívati jmen v jazyku čsl., se zákonem jest ve shodě. Jestliže však stížnost »zjišťuje«, že příslušné úřední názvy místní ministerstvem vnitra nebyly ještě vyhlášeny, dlužno jí především namítnouti, že v tomto zjištění nelze spatřovati stížného bodu ve smyslu § 18 zák. o ss. Leč i kdyby bylo to možno, nebylo by lze námitku tohoto obsahu uznati odůvodněnou, ježto nař. výnos vyslovuje jenom zásadní povinnost pouliční dráhy, aby při svém provozu užívala místních jmen v jazyce čsl., tento příkaz nelze však chápati jinak, nežli že povinnost ta prakticky nastane teprve tehdy, až zmíněné názvy skutečně budou již stanoveny.
Stížnost se posléze obrací proti tomu, že pouliční dráze byla zmíněna povinnost uložena také ohledně názvů ulic a veřejných míst, ačkoli zákonná ustanovení žal. úřadem dovolaná dána jsou jenom ohledně názvů měst, obcí a osad. Jak bylo již uvedeno, mluví § 4 zák. jakož i čl. 3 vl. nař. jediné a výhradně o úředních názvech měst, obcí a osad. Jenom ohledně měst a osad ukládá se veřejným podnikům povinnost užívati úředních názvů. Není tedy možno na základě právě těchto ustanovení malodráze — a jenom této jakožto podniku železničnímu mohlo ministerstvo železnic své příkazy vydati — ukládati za povinnost, aby ve svém provozu také ulice a veřejná místa uváděla názvy v jazyku státním. Pokud se tedy nař. výnos týká také názvů ulic a veřejných míst, nemá v uvedených ustanoveních zákonného podkladu, a bylo tedy nutno jej v tomto směru jako nezákonný zrušiti.
Není dnes úkolem soudu a zůstává proto nerozřešena otázka, zdali a za jakých předpokladů buď železniční úřad ohledně podniku malodráhy nebo úřad politický ohledně obce také jakožto podnikatelky této malodráhy byly by oprávněny naříditi užívání názvů ulic v jazyce československém z jiného titulu právního, než kterého bylo v dnešním případě použito.

Citace:

č. 2788. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 813-815.