Čís. 4417.

Zásady § 143 věta druhá a § 157 odst. 2 tr. zák. nelze použíti v případě lehkého ublížení na těle podle § 411 tr. zák.
(Rozh. ze dne 19. května 1932, Zm II 151/31.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. března 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek uznal obžalovaného vinným i přestupkem § 411 tr. zák., vzav za prokázáno, že se obžalovaný účastnil rvačky, při níž Josef N., Antonín K. a František H. tloukli Antonína G-a a Antonín B. udeřil ho přes temeno nějakým předmětem, takže G. musil z hostince uprchnouti, že rovněž byl mezi těmi, kteří tloukli Josefa K-e a že v obou případech jednal ve společném dorozumění s ostatními; praví však, že se mu nelze přesně prokázati, které zranění vlastně poškozený přivodil. Rozsudek opomenul v případě G-ově vůbec zjistiti, jaký výsledek nastal ze zlého nakládání, předsevzatého několika pachateli s Atonínem G-em, zda G. utrpěl viditelné známky a následky. Posuzuje-li činnost obžalovaného s právního hlediska, vyjádřeného větou, že šlo o společný útok, o společné dorozumění, při němž každý spolupachatel zodpovídá za výsledek, zřejmě vkládá do skutkové podstaty přestupku § 411 tr. zák. právní znaky norem §§ 143 a 157 tr. zák., ač § 411 tr. zák. nestíhá o sobě jako přestupek rvačku neb účastenství při ní, nastane-li při rvačce jen lehké ublížení na těle, nýbrž jen poranění při rvačce; čl. 4. uvoz. zák. k tr. zák. nepřipouští, by zásad jiných trestních norem bylo použito obdobou. I když je tudíž zjištěno, že obžalovaný jednal ve společném dorozumění s ostatními účastníky rvačky, po případě i, že vložil ruku na napadeného, nezodpovídá za nastalý výsledek, za viditelné známky a následky takového útoku ve rvačce, není-li současně bezpečně zjištěno buď, že sám přivodil ono poškození na těle jako přímý pachatel neb spolupachatel — v souzeném případě soud prohlašuje, že to zjistiti nelze — neb aspoň, že jeho jednání má znaky spoluviny na trestném skutku jiných ve smyslu §§ 5 a 239 tr. zák. Tu však jest úkolem nalézacího soudu, má-li činnost obžalovaného, jeho účast na rvačce jiných, býti posuzována s hlediska přestupku podle §§ 5 a 411 tr. zák., by skutkově zjistil, jakým způsobem se obžalovaný súčastnil při rvačce jiných, zda a jak zlý skutek jiných nastrojil, k němu dal podnět, těm pachatelům, kteří poranění přivodili, nadržoval, napomáhal, vůbec kterou svojí činností přispěl k vykonání lehkého poškození na těle, tu k poranění G-a a K-e, přivoděného jinými. To však napadený rozsudek nezjišťuje; jeho zjištění o stěžovatelově činnosti nedostačují pro podřadění pod ustanovení § 411 tr. zák. Aniž proto bylo třeba zabývati se další námitkou stížnosti, že v rozsudku nejsou ani důvody pro zjištění o společné dohodě, bylo rozsudek zrušiti v této části jako zmatečný podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., a to za souhlasu generální prokuratury podle § 5 nov. k tr. ř. čís. 3/1878 ř. zák. již při poradě neveřejné, a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

Čís. 4417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 127-128.