NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 3495.

Tomu, kdo se kdysi před lety dopustil skutku pokud se týče zachoval se tak, že se to nesrovnávalo se společenskými názory o jednání čestném a mělo následkem toho v zápětí snížení jeho vážnosti v tomto konkretním případě, nelze upříti jednou pro vždy jakékoliv právo na vážnost spoluobčanů vůbec, třebaže se choval jinak a nadále sebe čestněji.
Skutečnost, že si někdo nechal naplivati do obličeje, aniž se pro tuto hanu domáhal rehabilitace své cti, je způsobilou snížiti ho ve vážnosti jeho spoluobčanů způsobem menším nebo větším podle toho, proč tuto hanu nečinně trpěl.
(Rozh. ze dne 24. května 1929, Zm I 470/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního jako kmetského soudu v Praze ze dne 8. května 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými Ludvík V. přečinem proti bezpečnosti cti podle §§ 491, 493 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., František D. přestupkem podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost namítá, že o soukromém obžalobci bylo zjištěno, že mu jednou někdo naplil do obličeje, a že se tehdy spokojil s pouhým utřením tváře, a že následkem toho jest soukromý obžalobce tak diskvalifikován ve společnosti každého, že i závadné věty jest označiti jen za kritiku oprávněnou a tomuto chování se soukromého obžalobce odpovídající. Leč rozsudku nelze upříti souhlas, pokud se od tohoto názoru zmateční stížnost odchyluje. Jest správné, že se ona událost skutečně stala, a byli též obžalovaní, pokud se v úvodu článku o ní zmiňují, napadeným rozsudkem v tomto směru sprostěni, poněvadž se jim podařil důkaz pravdy. Než zmateční stížnost jest na omylu, domnívajíc se, že následkem oné události byli obžalovaní oprávnění soukromému obžalobci vrhnouti do tváře beztrestně ty nejhorší urážky. Zajisté jest skutečnost, že si někdo nechal naplíti do obličeje, aniž se pro tuto hanu domáhal rehabilitace své cti, způsobilou snížiti ho ve vážnosti jeho spoluobčanů způsobem menším nebo větším podle toho, proč tuto hanu nečinně trpěl. Jak daleko ona ztráta na osobní hodnotě dotčeného jde, jest otázkou případu, příčin a okolností, za nichž se stal. Podle těchto individuelních okolností případu bude také možno a třeba posouditi, jaké důsledky společenské kruhy, v nichž dotčený žije, z oné události mohou vyvozovati a, které výtky, týkající se jeho cti, si ve spojitosti s touto událostí dotčený musí nechati líbiti, aniž by se mohl s úspěchem dovolávati ochrany zákona podle XII. hlavy zákona trestního. V tom směru zjišťuje napadený rozsudek, že soukromý obžalobce jednou sdělil Karlu L-ovi — podle spisu stalo se tak asi v roce 1924 neb 1925 — urážlivý výrok Bohumíra H-a o řiditeli nemocenské pojišťovny Š-ovi, že L. to pak řekl Š-ovi, a že pak při schůzi všech těchto osob popřel soukromý obžalobce, že něco sdělil L-ovi, načež mu L. naplil do obličeje. Rozsudek uvádí dále, že soukromý obžalobce vysvětluje toto popření jakož i svou netečnost k urážce tím, že chtěl chrániti původce oné urážky, jehož představeným byl právě uražený ředitel. Vychází-li se z tohoto stavu věci a se stanoviska soukromému obžalobci nejnepříznivějšího, že se onen výrok k němu nestal ani tak, jak jej dále sdělil, čímž se stává bezpředmětným veškeré další zkoumání trestních spisů týkajících se oné události jakož i návrh v tomto směru učiněný, sluší ovšem uznati, že se soukromý obžalobce v tomto konkrétním případě se stanoviska čestného nezachoval bezvadně, ale nelze rozhodně tvrditi, že tímto ojedinělým pokleskem rázu nikterak dalekosáhlého nárok na vážnost spoluobčanů a nárok na ochranu své cti naprosto a pro vždy pozbyl. Nelze přehlédnouti, že pozastavenými větami se píše o soukromém obžalobci, že »jsou věci, které člověk nerad i do dvou dřívek bere, a tvorové, po jejichž doteku pečlivě si ruce drhne, a lidé, s nimiž úzko pod jednou střechou dlíti, tím méně je vážně posuzovati a dokonce s nimi snad diskutovati, jimž by — pisatel — ani ruku v zimní rukavici nepodal, neboť nerad by si, až přijde zase zima, kupoval rukavice nové«. Je nadevší pochybnost jasno, že tyto věty obsahují vlastně projev nejhlubšího opovržení proti soukromému obžalobci, jemuž se každý nárok na společenskou vážnost, na styk se spoluobčany a lidmi čestnými upírá, a právě v tom pozůstává, jak nalézací soud správně seznal, zavinění obžalovaných; vždyť nelze tomu, kdo se kdysi před lety dopustil skutku pokud se týče zachoval se tak, že se to nesrovnávalo se společenskými názory o jednání čestném a mělo následkem toho v zápětí snížení jeho vážnosti v tomto konkrétním případě, upříti jednou pro vždy jakékoliv právo na vážnost spoluobčanů vůbec, třebaže se choval jinak a nadále sebe čestněji. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje ostatně sám trestní zákon, pokud v hlavě o činech proti bezpečnosti cti, v § 497 tr. zák. zakazuje výčitku pro trest odpykaný nebo prominutý, když se dotčený »chová počestně«. Nepochybil proto soud, naopak posoudil věc s právního hlediska bezvadně, pokud v oněch hrubých a citelných projevech shledal urážku z mezí pouhé kritiky dalece vybočující přes to, že v příčině oné předchozí aféry soukromého obžalobce dospěl k výroku sprošťujícímu.

Citace:

č. 13366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 333-335.