NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1470.

Manželi usmrcené manželky nepřísluší proti škůdci nárok na náhradu výloh, jež mu vzešly ošetřováním dítěte po manželčině úraze, aniž může požadovati náhradu nákladu, jejž učinil na domácnost po dobu manželčiny nemoci.
(Rozh. ze dne 7. února 1922, Rv I 805/21.)
Žalobcova manželka utrpěla úraz při jízdě drahou žalované společnosti, čímž zhoršila se její vnitřní choroba (úbytě) tak, že po tříměsíční nemoci zemřela. Po dobu nemoci byl manžel nucen vzíti posluhovačku, jakož i postarati se o opatrování malého synka po dobu trvání nemoci i po úmrtí manželčině. Žalobě, jíž domáhal se na dráze náhrady nákladu s tím spojeného, vyhověl procesní soud prvé stolice pokud uplatňován nárok na náhradu výloh, jež vzešly vedením domácnosti za nemoci man- želky, maje za to, že žalobce náklady ty, k jichž náhradě manželce byla dráha dle § 1325 obč. zák. povinna, sám ze svého zaplatil, čímž vynaložil za dráhu náklad, jejž tato měla dle zákona jeho manželce hraditi (§ 1042 obč. zák.). Odvolací soud k odvolání obou stran žalobu zcela zamítl. Důvody: Odvolání žalobcovu nelze vyhověti. Dle druhé věty § 141 obč. zák. nesmí se matka vyhýbati péči o tělo a zdraví dítěte, zejména v prvních letech jeho života (§ 142 obč. zák.), a to ani v tom případě, že by majetkové poměry otcovy umožňovaly, by práce, s péčí tou spojená, mohla býti vykonána i najatými osobami. Předpis ten nelze však vykládati v ten rozum, že jest matka povinna nésti z vlastního náklady péče té v případě, že jí byla práce s tím spojená znemožněna. V tomto případě nastává dle prvé věty § 141 povinnost otce, by hradil náklady na péči o dítě, a to platí i v tomto případě, kde starost o dítě byla znemožněna matčinou nemocí, byť i nemoc tato zaviněna byla žalovanou drahou. Jde tu tudíž o osobní povinnost žalobcovu, jež nemohla býti přesunuta na manželku, tím méně na žalovanou dráhu. Totéž sluší však říci i ohledně dalšího peníze, kterým bylo rozsudkem žalobě vyhověno. Tomuto rozhodnutí procesního soudu odporuje žalovaná strana, vytýkajíc nesprávné právní posouzení věci a navrhujíc změnu rozsudku v ten rozum, že žaloba zamítá se i ohledně této částky. První soud buduje svůj právní názor, opírající se hlavně o § 1042 obč. zák. na předpokladu, že zemřelá manželka byla povinna hraditi uvedenou částku ze svého a že příslušely jí proto postižní nároky proti žalované dráze. Tento předpoklad je mylný, což sluší říci i o dalších vývodech, na něm spočívajících, a tím posoudil první soud věc nesprávně po stránce právní. Povinnost manželky, starati se o domácnost, vyslovená v § 92 obč. zák. je čistě osobní právě tak, jako povinnost její, starati se o dítko (§ 141 obč. zák.). Nemůže-li manželka této své povinnosti dostáti, je dle § 91 obč. zák. povinen manžel starati se o domácnost na svůj náklad. Žalobce tak učinil, přibrav na výpomoc posluhovačku, kterou vlastně najala zemřelá manželka. Náklady s tím spojené musí však dle § 91 obč. zák. hraditi žalobce, ne však pozůstalost manželky jeho a tím méně žalovaná strana.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ani jeden ani druhý nárok žalobcův není oprávněn z důvodu §§ 91, 141 a 142 obč. zák. Žalobce zapomíná, že domáhá se žalobou náhrady výloh na vlastní domácnost, na ošetřování vlastního dítěte dle §§ 91 a 141 obč. zák., které výlohy je však dle těchto jím dovolaných ustanovení zákonných (§§ 91 a 141 obč. zák.) v prvé řadě povinen hraditi sám jako manžel, přednosta domácnosti a jako otec dítěte, kdežto manželce jeho dle zákonných těchto ustanovení nepříslušela povinnost výlohy ty hraditi, nýbrž manželi jenom v tom směru hlavně svou prací vypomáhati. Hradil-li a hradí-li výlohy tyto žalobce, tedy hradil je jako vlastní výlohy a nikoli jako výlohy manželčiny a tím méně jako výlohy, které by žalovaná mu měla nahraditi. Nehradil je ani za manželku, tím méně za žalovanou a nemůže je proto z důvodu § 1042 obč. zák. na ní žádati.

Citace:

č. 1470. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 127-128.