NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 120.

Vědomé nedbalosti se při kulposních deliktech nevyhledává. (Rozh. ze dne 31. ledna 1920, Kr I 394/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa R. do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 27. června 1919, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 335 a 337 tr. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Veškerým vývodům stížnosti s hlediska § 281, č. 9 a tr. ř. postaven je v čelo výklad pojmu nedbalosti, podle něhož prý tresce se při jednání kulposním nedostatek právní vůle, vynakládati pozornost, nutnou ke splnění uložených závazků. Trestná nedbalost je prý tu jen tehdy, byl-li pachatel přesvědčen o tom, že se dopouští opomenutí, byl-li si vědom toho, že si nepočíná s dostatečnou opatrností, a seznal-li, že kroky, podniknuté jím k zamezení nebezpečí k tomuto účelu nepostačují. Kdo si jakkoli zjednal přesvědčení, že z jeho jednání nemůže nebezpečí vzniknouti, může prý se odvolávati na nepředvídatelnost nastalých následků a není prý trestným. Právní toto stanovisko je pochybeno. Jeť příliš úzké, vyhovujíc leda pojmu t. zv. vědomé nedbalosti a to ještě v té její formě, jež už skoro splývá se zlým úmyslem ve způsobě t. zv. dolus eventualis. Pod pojem nedbalosti ve smyslu § 335 tr. z. spadají však nejen případy, kde pachatel byl si vědom neopatrnosti svého počínání, pokládal však za to, že z těch či oněch příčin nedojde k ohrožení tělesné integrity jiných, jemuž nechtěl (vědomá culpa), nýbrž i případy, ve kterých pachatel si neopatrnosti svého počínání ani neuvědomil, neuváživ možnou kausalitu svého jednání nebo opomenutí pro škodný výsledek buď vůbec nebo ne dosti pečlivě. Nestačí proto k vyloučení příčetnosti jednání kulposního, že pachatel subjektivně, totiž se stanoviska oněch pozorování, jež předsevzal, a oněch závěrů, k nimž svými úvahami dospěl, nepředvídal bezprávného účinku, jestliže účinek bezprávný přes to byl seznatelný a jestliže pachatel, tedy osoba, která se stala příčinou bezprávného účinku, jen proto nepostřehl příčinného vztahu svého jednání nebo opomenutí k tomuto účinu, že nevynaložil pozornosti a dbalosti větší, v míře náležité. Arciť není hranice, po kterou možno na jednajícím žádati vynaložení takové bdělosti, která by mu umožnila postřehnouti, že k zamezení ohrožené tělesné bezpečnosti jiných zapotřebí je větší opatrnosti, po případě dalších positivních opatření, posunuta do nekonečna. Je omezena v § 335 tr. z. předpokladem, že škodný účinek mohl býti jako takový seznán, postřehnut, buď kýmkoli, jsa přirozeně nutným, buď dle zvláště vydaných předpisů nebo dle stavu, úřadu, povolání, živnosti, zaměstnání nebo zvláštních poměrů jednajícího.

Citace:

Čís. 120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 181-182.