Nález ze dne 5. června 1923, č. 9883/23, týkající se náhradních smluv velkostatkáře Ferdinanda Zdenka Lobkowičze v. Bilíně a dra Maxe Lobkowicze : Stížnost zamítnuta jako bezdůvodná. Pensijní zákon ze dne 5. února 1920, čís. 89 Sb. z. a n., neměl jen na mysli zabrániti uznání nových smluv náhradních, nýbrž prohlásil za nepřípustné i další trvání náhradních smluv již uznaných. Námitka, že ustanovení § 65. cit. zákona odporuje čl. 109. ústavní listiny, jest nepřípustná, protože zákon řádně vyhlášený váže i Nejvyšší správní soud. Ustanovení o pravidelném pojistně-technickém zkoumání fondu a o opatření k sanací případného schodku musí býti výslovně obsaženo v textu náhradní smlou-107 vy, pokud se týče stanov fondu. Jest tudíž zcela nerozhodno, zda-li pensijní fond byl fakticky zkoumán, jak stížnost tvrdí. Neboť každý nositel pojištění jest povinen starati se o to, aby získané nároky pojištěnců byly kryty premiovou reservou, vypočtenou podle pojistně-matematických zásad, aby tento kapitál mohl býti odevzdán novému nositeli pojištění. Tomuto zásadnímu požadavku není také vyhověno pouhým závazkem zaměstnavatele, že ručí pojištěncům za výplatu likvidních dávek. Poněvadž nesplnění požadavku § 65., bodu 4. novely z r. 1914 o sobě již brání přeměně náhradních smluv v náhradní ústav, nezáleží již na tom, zdali náhradní smlouvy vyhovovaly snad požadavku bodu 1. cit. § 65.