NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

K otázce poměru zákona o ručení železnic k zákonu o úrazovém pojišťování.
(Rozsudek nejv. soudu z 2. července 1908, č. Rv III. 199/8.
Na základě originálních rozsudků a úvah dvor. rady Františka Lošana, podává dr. J. Pospíšil, koncipista c. k. st. drah v Praze.
V nedávné době rozhodnut byl ve 3 instancích vysoce zajímavý spor, jehož skutkovou povahu a rozsudečné důvody pro jejich zvláštnost a poučnost zde uvedeme.
Dne 29. září 1904 sjel s kolejí na trati společnosti státní dráhy před stanicí Krasíkovem osobní vlak, v němž mimo jiné nacházel se a poraněn byl vrchní revident c. k. st. drah H. M., konající služební cestu do Poličky.
Poněvač zranění to bylo velikých následků, oznámila správa c. k. s t. drah úraz pana M. u odboroyé úrazové pojišťovny ve Vídni, jež také přiznala p. H. M. 90% rentu za podmínek a modalit zcela normálních.
Okolnost, že zraněný nenacházel se v době úrazu na liniích své službodárkyně, přiměla jej k žalobě na základě zákona o ručení železnic z 5./3. 1869 č. 27. ř. z., jejíž osud byl tento:
Žalobce tvrdil, že §§. 46. a 47. úr. zákona zachoval v platnosti zákon o ručení, byl-li někdo zraněn jednáním osoby jiné.
Touto jinou osobou jest pro žalobce společnost st. dráhy, ježto pro něho jest podnikatelem jen ona dráha, v jejíchž službách se na základě výslovné písemné služební smlouvy nachází. Žalovaná společnost hlavně namítala, že zákon o ručení z 5./3. 1869, č. 27 ř. z. nepřichází tu hlavně z toho důvodu k úvaze, poněvadž žalobce, jemuž jako úředníku c. k. st. drah dle tzv. zákona rozšiřovacího z 20./7. 1894, č. 168 ř. z., o nuceném pojišťování všech tuzemských železničních podniků, jedině přísluší nárok na ušlý výdělek a náklady nemoci oproti úrazové pojišťovně, úplně byl odškodněn a cítil-li se s výměrou zkráceným, že měl uplatniti svůj nárok u soudu rozhodčího úrazové pojišťovny.
Bolestného nemůže prý se domáhati, poněvadž tento zvýšený nárok jen ve výminečných případech dle §§. 46. a 47. zákona o úrazovém pojišťování dělnictva jest přípustný, kteréžto předpoklady však nejsou v konkrétním případě splněny.
Krajský soud co obchodní v Olomouci prohlásil, že tento právní názor nemůže se sdíleti, protože ustanovení citovaného zákona rozšiřovacího (po př. zákona o úrazovém pojišťování dělnictva) platiti mají jedině v poměru dráhy, na níž nehoda se stala, k osobám v jejích službách se nacházejícím, na kterémžto právním vztahu nic nemění okolnost, že úrazem postižený u jiného podniku železničního jsa zaměstnán, na pojištění u téže pojišťovny účast béře.
U srovnání se zákonem o ručení z roku 1869 znamenají ustanovení zákona o úrazovém pojišťování dělnictva a zákona rozšiřovacího co do náhrady škody obmezení. Co se tkne dějinného vývoje zákona rozšiřovacího, bylo sice pro předlohu rozhodným stanovisko, že také každá eventualita nuceného uplatnění náhradních nároků za utrpěné úrazy na základě zákona o ručení následkem zásadního odstranění poslednějšího jest vyloučena, že na místo pochybného práva, jež musí se teprve processem vydobýti na základě zákona o ručení, postaveno bylo právo určitě normované, cesty civilního processu zbavené a že nesnáší se se zásadami sociálně ethického nazírání, které tehdejšímu sociálně politickému zákonodárství bylo základem, aby dělník se službodárcem vedli process.
Právní význam zákona o ručení jest však dle náhledu soudního dvoru jedině processuelní povahy, zaručuje žalobci jedině processuelní výhody tím, že jest od povinnosti důkazu viny, jinak žalobci příslušejícího, osvobozen a že tento důkaz přesunuje se na podnik železniční, pokud se tkne oněch tří exkulpačních důvodů.
Právo hmotné, jak upraveno jest §§ 1325. až 1327. obč. z., nedoznalo však zákonem o ručení ani obmezení, ani rozšíření.
Dle vývodů zástupce vládního (str. 11838 protokollu o sezení) »nejedná se o to, aby dělníkům právo bylo vzato, to není úmyslem ani zákona, ani nebylo úmyslem výboru živnostenského nebo vlády. Zákon o ručení jest (st. 11839) v první řadě zákon, který nestvořil právo materielní, on tvoří zákon processuelní; jen vzhledem k vedení processu se tvoří výhody, materielní právo samo stanoví se občanským zákoníkem«.
Dle toho posuzuje soudní dvůr dosah čl. VII. rozšiřovacího zákona, znějícího: »Na železniční zřízence dle čl. I. č. 1. nebo čl. V. pojištěné nevztahuje se, nehledě k předpisům §§. 46. a 47. zákona o úr. pojišť., zákon z 5./3. 1869 č. 27 ř. z.«. Nemá prý značiti nic jiného, než že výhoda zákona o ručení, jež byla poskytnuta pojištěným zřízencům (dělníkům a provozním úředníkům dle čl. II. eodem), jako takovým vůbec odpadá.
Hmotného práva, pokud toto není upraveno zákonem o úrazovém pojišťování, pojištěný nepozbývá. Vycházeje pak z toho hlediska, že vyměření úrazové renty o sobě netvoří úplného zadostiučinění dle úmyslu zákonodárcova, mínil soud, že jest nutno vzhledem k plus nároků proti žalované společnosti vzneseným zabývati se otázkou, zda žalovaná dráha, po př. její zřízenec dopustil se viny, již by bylo dle §. 266. ff. c. ř. s. dokázati.
A poněvadž ve dvojím směru byl podán důkaz, že dráha dopustila se zavinění, za něž dle §. 19. dopravního řádu ručí, a žalovaná společnost nepodala důkazu o existenci některého z exkulpačních důvodů, jenž by vinu vylučoval, a vedle toho byl podán plný důkaz viny, jeví se býti nárok žalobcův na náhradu léčení, ušlého zisku i bolestného (§ 1325. obč. z.) co do důvodu na jisto postaven.
Učiniv pak některé modifikace co do výše nároků, vynesl obchodní soud v Olomouci rozsudek odsuzující.
II.
Moravsko-slezský vrchní zemský soud učinil na základě odvolání strany žalované proti rozsudku krajského soudu v Olomouci v neveřejném sezení usnesení: Rozsudek v odpor vzatý, jakož i řízení jemu předcházející se zrušuje a žaloba p. H. M. se zamítá.
Důvody:
Jest tu důvod zmatečný §u 473. č. 3. c. ř. s. Neboť žaloba opírá svůj žalobní nárok výslovně na ustanoveních zákona o ručení a dovolává se proto též obchodního soudu v Olomouci. Že žalobce jest železničním zřízencem a jako takový na základě zákona z 20. července 1894 č. 168. ř. z. jest pojištěn proti úrazu u úrazové pojišťovny rakouských železnic, jakož i že se mu přihodil úraz nárok odůvodňující na trati žalované společnosti, jest nesporno.
Jelikož dle čl. VII. odst. 4. zákona z 20./7. 1894 č. 168. ř. z. zákon o ručení s výminkou §§ 46. a 47. zákona úrazového na železniční zřízence se vůbec nevztahuje, tu závisí otázka kompetence soudu obchodního na tom, zda skutečnost, že žalobci přihodil se úraz na dráze, u níž on není zaměstnán, má ten účinek, aby ustanovení zákona úrazového, po př. rozšiřovacího tu neplatila a aby směl tedy žalobce požadovati náhradu dle zákona o ručení, zda tu jest případ použíti §§. 46. a 47. úr. zák. a zda dle toho mají přijíti k platnosti ustanovení kompetenční.
V prvním směru musí znova býti zdůrazněno, že žalobce v době úrazu na služební cestě se nacházel a že, aby službu u vlastní dráhy vykonati mohl, musil použiti cizí tratě železniční. Žalobce byl tudíž tenkráte ve službě — v podniku — vlastní dráhy, když úraz utrpěl. Proti takovému úrazu byl dle §. 1. úrazového zákona pojištěn u odborové pojišťovny. Účelem tohoto ústavu dle jeho stanov jest, ve smyslu shora zmíněných zákonů pojistiti úředníky a dělníky, zaměstnané v provozu rakouských železničních podniků, proti následkům železničního provozu a stojí tu tedy naproti sobě veškerenstvo pojišťovatelů a pojištěných. Jest tedy pro nárok v případě úrazu v podniku některé železnice docela lhostejno, na které železnici úraz se stal, jakož i od kterého podniku pojištěnec byl pojištěn, což vychází zřejmě již z toho, že žalobce ohlásil úraz také u tohoto ústavu a že tento ústav mu poskytl patřičnou náhradu bez námitek. Proto mají též pro žalobce citované zákony o úrazovém pojišťování plnou platnost a nemůže se tedy na ustanovení zákona o ručení odvolávati.
V druhém směru mohl by žalobce dle §. 46. úr. zák. jen tehdy vznésti nárok na náhradu oproti žalované společnosti, kdyby byl býval úraz některou v §. 45. odst. 1. a 2. označenou osobou úmyslně byl způsoben.
To však v daném případě od žalobce není ani tvrzeno, a úraz jen na zavinění železnice se svádí.
Z toho důvodu nemůže též nárok svůj o ustanovení zákona o ručení opírati. Proto byl též soud obchodní k projednání, jakož i k vynesení rozsudku věcně nekompetentním, následkem čehož jest rozsudek a jemu základ tvořící řízení dle §. 477. odst. 3. c. ř. z. zmatečné. A poněvadž dále nepříslušnost soudu obchodního jakékoliv další projednávání před tímto soudem vylučuje, bylo dle §. 478. c. ř. s. zároveň žalobu zamítnouti pro nepříslušnost tohoto soudu.
Žalobci, jenž dovolal se soudu očividně nepříslušného, jest zaplatiti útraty sporu v I. instanci.
O útratách sporu v II. instanci se nerozhoduje, ježto nebyly liquidovány.
(Usnesení vrchního zem. soudu v Brně z 31./I. 1908 Bc II. 7/8 | 28.) III.
Proti citovanému usnesení podal zástupce žalobcův rekurs k nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud dal rekursu průchod, usnesení zrušil a nařídil odvolacímu soudu, nehledě k důvodu, z něhož žaloba byla zamítnuta, aby o odvolání rozhodl.
Důvody:
Žalobce jest ve službách c. k. st. drah. Uškození, pro něž nárok na náhradu činí, stalo se událostí v dopravě žalovanou společností st. dr. provozované dráhy.
Odvolací soud pokládá námitky žalované proti příslušnosti soudu obchodního, žalobcem dovolaného, za odůvodněné a prohlásil rozsudek a řízení za zmatečné, protože žalobci úraz přihodil se na cestě, která se podnikala ve službě c. k. st. drah a protože jest on pojištěn též proti úrazům na tratích žalované společnosti dle §u 1. úr. zákona u odborové úrazové pojišťovny atd.
Proti tomuto názoru sluší uvésti: Dle §§. 46. a 47. úr. z., jež nebyly zrušeny zákonem z 20./7. 1894 č. 168. ř. z., rozeznává se mezi podnikateli a jemu na roven postavenými subjekty s jedné strany a ostatními osobami se strany druhé.
Vůči ostatním osobám vyhražuje zákon pojištěnci dále sahající práva než proti podnikateli.
Tím, že rakouské dráhy učinily úmluvu, následkem jíž žalobce dle obsahu v odpor vzatého usnesení také proti úrazům takovým jest pojištěn, které se přihodily na trati žalované společnosti, nemůže zmíněné, zákonem způsobené rozeznávání státi se bezúčinným ku škodě žalobcově.
Podnikatelem vůči žalobci jsou jedině c. k. st. dráhy.
Taktéž názor žalované nemůže býti uznán za správný, že § 47. úr. z. vylučuje použití zákona o ručení z r. 1869.
Předně poukazuje se na to, že čl. VII. zákona z 20./7. 1894 prohlašuje, že zákon z 5./3. 1869 č. 27 ř. z. neplatí, nehledě k předpisům §§. 46. a 47. úr. z., pro osoby tam označené.
Dle § 47. úr. z. určuje se ručení jiných osob dle platných zákonných předpisů. Je-li tedy touto jinou osobou železnice parou hnaná, platí co tkne se uškození následkem událostí v dopravě zákon z r. 1869 a tedy i jeho kompetenční předpis (§ 3.).
Důvody, pro něž ohledně událostí v dopravě železnice parou hnané vydán byl zákon z r. 1869, jsou i v tomto případě a platí-li tu zmíněný zákon, není důvodu, proč by to nemělo platiti též o kompetenčních předpisech §u 3.
V zákoně není žádného ustanovení, které by platnost §u 3. zákona vylučovalo. Zákon nemá též žádných ustanovení, proč by byl té okolnosti přiznán rozhodující význam, že žalobci přihodil se úraz na cestě, podniknuté ve službě c. k. st. drah.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu, usnesení z 24./3. 1908 .)
IV.
Vrchní zemský soud moravsko-slezský uznal právem po provedeném líčení ve smyslu zmíněného rozhodnutí nejvyššího soudu:
Odvolání žalované společnosti nedává se místa a rozsudek v odpor vzatý se potvrzuje.
Důvody:
Že žalobce dne 29. září 1904 u stanice K. tělesně byl zraněn, není sporno. Žalobce uplatňuje svůj nárok na základě zákona o ručení železnic.
Že v případě tomto ručení žalované dráhy dle §u 47. úr. z. a ne dle ustanovení zákona úrazového jest posuzovati, jest rozhodnuto nejvyšším soudem.
Jelikož dle zákona o ručení vždy se předpokládá, že vina jest na straně dráhy, zaujímá žalovaná společnost ve sporu tom pochybně stanovisko, domnívá-li se, že žalobce má vinu její na tomto úrazu dokázati.
Žalovaná může se dle §u 2 tohoto zákona jen tehdy náhrady zbaviti, prokáže-li, že událost způsobena byla nepřekonatelnou náhodou, vinou třetí osoby, anebo poraněného samého.
Prasknutí kolejnice a tím způsobené vyšinutí v konkrétním případě nemůže se však za takovouto mimořádnou událost uznati, poněvadž nebyla mimo provozní okruh podniku a protože s možností podobné události povždy se musí počítati a poněvadž nepřesahuje nehody v provozu železnic obvyklé.
V.
Nejvyšší soud jako revisní nalezl v neveřejném sezení následkem dovolání žalovaného proti rozsudku II. instance právem: Dovolání se zamítá.
Důvody:
Dovolacím rozhodnutím z 24./3. 1908 R. III. 56/8 bylo na jisto postaveno, že na tuto právní věc vztahuje se zákon o ručení z r. 1869.
Neboť i když výrok uvedeného rozhodnutí, že tento zákon pro ně jest rozhodným, vyšel v odůvodnění usnesení ohledně námitky nepříslušnosti, přece vylučují úvahy, které k tomuto výroku vedly, že jen předpisy kompetenční zákona úrazového a ne též ostatní jeho obsah má býti uplatněn.
Rozsudek z 2./7. 1908, č. Ev III, 199/8 | 1.
VI.
Z uvedeného sporného případu vyplývají tyto dvě zásady:
1. Přihodí-li se v dopravě železnice parou hnané událost, jíž způsobeno bylo tělesné zranění nebo usmrcení zřízence železničního u této dráhy zaměstnaného, i za předpokladů stanovených zákonem o ručení podniků železničních — totiž za nedostatku tří tam jmenovaných důvodů exkulpačních, aneb nedokáže-li dráha některý z nich, kdy platí právní domněnka, že událost byla zaviněna buď dráhou nebo osobami, jichž dráha u výkonu svého provozu používá, jest přece ručení správy za toto alternativně předpokládané provinění vyloučeno. Železniční zřízenec jakožto služebník této dráhy musí se spokojiti odškodněním na základě zákona rozšiřovacího k úrazovému zákonu dělnickému. (Zákon z 5./3. 1869, ř. z. č. 27, § 46. zákona z 28./12. 1887, č. 1 ř. z. na rok 1888 arg. slova: »nur in dem Falle berechtigt«, a zákon z 20./7. 1894, č. 168 ř. z.)
2. Přihodila-li se však železniční nehoda železničnímu zřízenci, který se nenacházel ve službě té dráhy, na níž se tato nehoda stala, a zřízenec vůbec ani fakultativně pojištěný není proti následkům úrazu podnikového, tu jest dráha povinna dáti úplnou náhradu dle §§. 1325. a 1327. obč. z., včetně onen obnos, jímž by ho byla odškodnila úrazová pojišťovna té které železnice, kdyby byl býval u té dráhy zaměstnán, poněvadž jen tehdy by býval proti následkům provozní nehody tamtéž nastalé obligatorně pojištěn. (§ 47. cit. úraz. zák. z roku 1887 arg. verba: anderer Personen, welche den Untall durch ein Verschulden veranlasst haben, čl. V. a VII. al. 4. cit. zák. z roku 1894.)
Z tohoto druhého pak dále plyne, že
a) žaloba zřízence železničního proti dráze, k náhradě povinné, na odškodnění nepatří vůbec před rozhodčí soud úrazové pojišťovny, ježto se tu jedná o náhradu, již plniti má podnik sám, a to plnou náhradu.
Příslušným jest tu dle ustanovení zákona o ručení soud obchodní dle volby žalobcovy, buď sídla podniku, a nebo místa nehody.
b) Uspokojení nároků na náhradu úrazovou pojišťovnou a tudíž placení cizího dluhu z právního omylu, totiž v domnění, že jest k tomu vázána, neodůvodňuje sice žádný nárok regressní tohoto ústavu proti dráze k náhradě povinné, může se však to, co bylo plněno, vymáhati v základě §. 1431. obč. z. (condictio indebiti) na železničním zřízenci (jako věřiteli dráhy) během řádné promlčecí lhůty (§ 1478. ob. z. obč.).

Citace:

K otázce poměru zákona o ručení železnic. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 2, s. 106-112.