Originál nebo kopie?

(Zemský trestní soud v Praze.)

Zajímavý spor rozhodoval v minulých dnech samosoudce vrch. rada Dobromír Souček. Obchodník obrazy 61letý Bohumil Berner z Prahy obžalován byl ze zločinu podvodu, kterého se měl dopustiti tím, že prodal za 1400 Kč Vilému Pojerovi akvarel, o němž prý tvrdil, že je originálem malíře Schwaigra. Obviněný se vymlouval, že věřil, že skutečně jde o Schwaigrův originál, žaloba však dovozovala, že o falsovosti obrazu věděti musil, byv na to upozorněn odborníkem M. Müllerem.
Soudce, vyslechnuv řadu svědků, vynesl rozsudek osvobozující a podepřel jej těmito pro malířský svět vysoce zajímavými důvody:
„Soud má na základě přísežné výpovědi svědka Viléma Pojera a nepřísežné výpovědi svědka Adolfa Andresa za zjištěno, že počátkem roku 1926 koupil V. Pojer prostřednictvím Andresovým od obžalovaného Bohumila Bernera, obchodníka starožitnostmi, obraz, o němž obžalovaný tvrdil, že je to originál Schwaigrův, za 1400 Kč a že dodatečně zjistil Pojer dotazem u profesorů malířské akademie, že tento koupený obraz není pravým originálem Schwaigrovým, nýbrž falsem.
Obžalovaný popírá, že by podvodně vylákal na Pojerovi nebo Andresovi vysokou cenu za obraz ve zlém úmyslu a hájí se tím, že sám koupil dotčený obraz v lednu 1926 od továrníka Židlického za 1000 Kč jako originál Schwaigrův a že také obchodníci obrazy Rudolf Kantůrek a Kamil Volanský mu pravost originálu při jeho ukázání v kavárně „U Karla IV.“ potvrdili a že také sám kupující Adolf Andres po prohlédnutí obrazu prohlásil, že to je pravý Schwaigr a na to že si zajistil koupi obrazu, ačkoliv se oň zajímali i jiní.
Obžalovaný tvrdí, že nebyl si vědom při prodeji obrazu, že snad je to falsum a že na to také nebyl upozorněn nikým, zejména ne odborníkem Mořicem Müllerem.
Ačkoliv na základě přečteného nálezu a posudku znalců prof. akademie Otokara Nejedlého a Vratislava Nechleby má soud za zjištěno, že dotčený obraz není dílem Schwaigrovým a že jest to jen zručná napodobenina, zhotovená nejvýše před deseti lety, přihlížel soud při posuzování zlého úmyslu u obžalovaného k tomu, že svědek František Židlický skutečně potvrdil, že dotčený obraz prodal obžalovanému při výměně za starožitný lustr asi za 1000 Kč, že obraz ten měla jeho manželka, obdrževši ho darem od své babičky, a že v rodině byl obraz ten pokládán za originál mistra Schwaigra a prohlášen za originál i znalci, kteří ho občas navštěvovali a proto on, Židlický, obžalovanému na jeho otázku, může-li mu prokázati originalitu Schwaigrova díla, mu odpověděl, že mu to sice zaručiti nemůže, ale že obraz byl za Schwaigrovo dílo u něho pokládán a dle sdělení babičky jako originál také koupen.
Dále přihlížel soud ke svědectví akademického malíře Mořice Müllera, že nikdy neřekl Bernerovi, že se jedná o falsum a že o obrazu tom po prohlédnutí prohlásil jen, že pochybuje, že je pravý, ale že se může mýlit, aby se obžalovaný přesvědčil u Schwaigrovy ženy nebo u soudního znalce, a ježto také svědci Rudolf Kantůrek a Kamil Volanský potvrdili, že obraz viděli v kavárně u Karla IV. a že prohlásili, že je to dílo Schwaigrovo a Kantůrek dosud že jest přesvědčen, že Schwaiger je jeho autorem, a poněvadž dokonce i sami soudní znalci profesoři mal. akademie Otokar Nejedlý a Lad. Kučera v posudku svém uvádějí, že omyl o skutečnosti, je-li obraz ten dílem Schwaigrovým či nikoliv, je u neznalce snadno možný, že kopie Schwaigrovy bývají tak dobře zhotoveny a je jich takový počet, že sám Schwaigr se někdy zmýlil a pokládal své dílo za kopii, správné rozpoznání že předpokládá dobrou znalost Schwaigrových děl, praktickou znalost kreslení a zvláštní cit pro kresbu a barvu, obžalovaný však není odborníkem v obrazech, z toho všeho došel soud k přesvědčení, že obžalovaný, prodav obraz jako originál Schwaigrův, nejednal při tom ve zlém úmyslu podvodném, ježto sám důvodně na základě úsudku jiných obchodníků obrazy i na základě prohlášení továrníka Židlického, od kterého sám za 1000 Kč obraz koupil, měl za to, že jedná se o pravý originál Schwaigrův.
Z těchto všech důvodů nenabyl soud přesvědčení o vině obžalovaného zločinem podvodu v § 197, 200 tr. z. uvedeným, z kterého jest obžalován, a vynesl ve smyslu § 259 č. 3 tr. ř. rozsudek zprošťující, odkázav soukr. účastníka Viléma Pojera s jeho nároky na náhradu škody a výloh právního zastoupení dle § 366 tr. ř. na pořad práva soukromého.“

Citace:

Milostný román před senátem. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 3, s. 38-39.