Čís. 9493.


Procesní plnou mocí k zastupování v určitém sporu není právní zástupce zmocněn k přijetí výpovědí z nájmu, jež není v právní souvislosti s oním sporem.

(Rozh. ze dne 28. prosince 1929, R II 409/29.)
Soud prvé stolice odmítl námitky proti výpovědi z nájmu jako opožděné, ježto došly soudu teprve desátý den od doručení výpovědi Dr. N-ovi, o němž měl prvý soud za to, že na základě generální plné moci byl oprávněn přijmouti výpověď za žalované. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Soud prvé stolice si dal otázku, zda advokát žalovaných měl od nich generální plnou moc, a na základě obsahu písemné plné moci ze 7. května 1929 ji rozřešil kladně a uznal, že tento zástupce byl oprávněn přijmouti za ně platně mimosoudní výpověď z nájmu. Rekursní soud však správně uznal, že s tímto základním názorem prvního soudu nelze souhlasiti. Jest jisto, že ona plná moc předložená v jiném sporu těchže stran obsahuje procesní plnou moc (§ 31 c. ř. s.) a další zmocnění podle § 1008 obč. zák., zejména by advokát tehdejších žalovaných přijímal všecka doručení znějící k vlastním rukám – totiž k rukám žalovaných. Tento doslov plné moci nelze vykládati tak, že byl oprávněn, přijímati jakákoli a od kteréhokoli soudu neb úřadu vydaná a pro žalované určená rozhodnutí. Nelze to dovoditi z doslovu listiny a odporuje tomu úvaha, že plná moc byla vydána při zastupování ve zcela určitém sporu. Z toho lze jen souditi, že strany měly při vydávání této plné moci na mysli, by zmocněný advokát zastupoval žalované v tom sporu a ve sporech s ním souvislých a přijímal v nich doručení k jejich vlastním rukám. Ten spor byl skončen, třebas ne pravoplatně. Následovala pak mimosoudní výpověď nájmu odpůrci žalovaných, jež byla doručena jejich zástupci z onoho sporu. Nelze souhlasiti se stěžovateli, že tato výpověď byla v právní souvislosti s oním sporem. Bylo to jednání, které s ním souviselo jen časově a proto, že se v něm jednalo částečně o týž nájemní předmět. Nerozhodno jest, že v dopise obsahujícím tuto výpověď odpovídal také advokát stěžovatelův na upomínku advokáta žalovaných o zaplacení nájemného. Ona plná moc neopravňovala ještě stěžovatele, by výpověď dali doručiti jenom advokátu žalovaných, a tohoto, by ji za žalované platně přijal. Rekursní soud vyslovil právem, že je nutno zkoumati, zda mezi nimi a jejich advokátem byla uzavřena smlouva, která by ho opravňovala k přijmutí výpovědi. První soud se sice touto otázkou obíral, ale řešil ji na kusém podkladě, nepřihlížeje při tom k výpovědem slyšených svědků a považuje za rozhodné, že plná moc zmocňuje advokáta žalovaných k přijímání všech zásilek určených do vlastních rukou, žalovaných a že mu výpověď byla platně doručena. Tento právní názor je nesprávným z důvodů uvedených již odvolacím soudem. Nic na něm nezměnila okolnost, že se advokát žalovaných po té v námitkách na tutéž plnou moc odvolal. Zrušil-li rekursní soud za těchto okolností usnesení prvního soudu a nařídil mu, aby o věci dále jednal, nestala se stěžovatelům křivda a jejich dovolací rekurs není odůvodněn.
Citace:
č. 9493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 866-867.