Č. 3255.

Domovské právo. — Veřejní zaměstnnci. — Administrativní řízení (Slovensko): I. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska jest oprávněn provésti i bezprostředně vůči městu s regulovaným magistrátem ony úkony dozorčí, ke kterým v prvé řadě povolán jest župan. — II. Řízení je stíženo podstatnou vadou, jestliže úřad vdově po býv. uher. státním zaměstnanci, jejíž pense byla v předpokladu čsl. stát. občanství percipientky prozatímně převzata na účet čsl. státu, zastaví další výplatu jedině proto, poněvadž domovský list zesnulého úředníka o příslušnosti do určité obce v území čsl. republiky byl prohlášen neplatným, aniž úřad zkoumal, zda zesnulý úředník nebo jeho vdova nepříslušel (nepřísluší) do jiné obce nyní čsl.
(Nález ze dne 16. února 1924 č. 20767/23.)
Prejudikatura: Boh. 3029 adm. a jiné.
Věc: Vdova po Janu P. v Levoči (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska a generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o domovskou příslušnost a zastavení zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí min. pro Slov. zamítá se jako bezdůvodná. Naříkané rohodnutí gfř v Bratislavě zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: St-lka, vdova po finančním tajemníku v Levoči, jejíž pense byla k tíži čsl. republiky prozatímně převzata, podala v listopadu 1921 přihlášku na upraveni zaopatřovacích požitků svých ve smyslu nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb. a připojila k ní domovský list svého manžela. Před rozhodnutím vyžádalo si gfř v Bratislavě dobrozdání ministerstva pro Slov. ohledně správnosti domovského listu, dne 11. lislopadu 1921 magistrátem města Levoče vydaného, jímž bylo potvrzeno, že Jan P. r. 1848 v Kószegu narozený má v městě Levoči od r. 1889 domovské právo na základě zák. čl. XXII. z r. 1886.
Ministerstvo pro Slov. nařídilo měšťanostovi města L. vykonati šetření o správnosti domovského listu toho ve smyslu svého nař. z 19. října 1921 č. 13989 ai 1921 adm. I.
Měšťanosta odpověděl, že Jan P. nabyl příslušnosti v L., poněvadž tam více než 4 roky pracoval jako státní úředník, že státní úředníci a sluhové jsou osvobozeni od placení komunálních příplatků k daním a že státní daň byla strhována P-ovi v berním úřadě.
Rozhodnutím min. pro Slov. ze 17. října 1922 byl domovský list tento prohlášen z moci úřední za zákonu odporující a neplatný, poněvadž úředním šetřením bylo zjištěno, že Jan P. za doby svého pobytu v L. nepřispíval po dobu 4 roků bez přetržení k obecním břemenům, tedy podmínek předepsaných v § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886 nesplnil a domovského práva v L. nenabyl. Zároveň byl i domovský list vydaný magistrátem v L. dne 26. září 1921 a potvrzující, že st-lka má v L. od r. 1889 právo domovské, prohlášen za neplatný z důvodu, že manželka sleduje manžela v domovské příslušnosti dle § 7 cit. zák.
Na základě tohoto rozhodnutí zrušilo gfř rozhodnutím z 27. října 1922 své rozhodnutí, kterým byla st-lčina pense k tíží čsl. státu prozatímně převzata a rozhodlo, že se st-lčiny zaopatřovací požitky nepřejímají a že se výplata její pense zastavuje do definitivního rozhodnutí. Zároveň byla st-lka vyzvána, aby dokázala příslušnost svého manžela v době úmrtí nebo pensionování.
O stížnostech do obou těchto rozhodnutí podaných uvážil nss toto:
1. Výroku ministra pro Slov. vytýká stížnost, že byl vydán per saltum, poněvadž dle nař. téhož min. z 21. října 1921 č. 13989 adm. I. měl o správnosti domovskóho listu rozhodnouti nejdříve administrativní úřad první stolice.
Tato námitka není důvodná, neboť žal. min. rozhodlo, jak se v nař. rozhodnutí výslovně uvádí, ze své moci dozorčí, tedy cestou mimoinstanční. Taro dozorčí moc žal. ministerstvu přísluší. V době vydání nař. rozhodnutí byla L. městem s regulovaným magistrátem. Podle §§ 31 a 89 zák. čl. XXII z r. 1886 stojí města s regulovaným magistrátem bezprostředně pod dozorem a kontrolou podžupana (župana), jenž tu vykonává nad jejich představenstvem dozorčí právo v oněch vnitřních záležitostech, o nichž obce v mezích zákona samostatně rozhodují, a k nimž zřejmě náleží také propůjčování práva domovského v obci. V důsledku všeobecné organisace župních úřadů, jež podle zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. platila na Slovensku v době vydání nař. rozhodnutí, přísluší ministru pro Slov., který jako zmocněný zástupec vlády je nejvyšším orgánem v hierarchii státních úřadů správních na Slov., právo dozoru také nad županem. V důsledku tohoto svého práva byl zajisté také oprávněn provésti sám ony úkony vyplývající z práva dozorčího, jež v prvé stolici byl nejen oprávněn, avšak i povinen provésti podřízený jemu župan, jež však z jakéhokoliv důvodu neprovedl.
Domovskými listy, které byly tímto rozhodnutím jako nezákonné zrušeny, potvrzuje se, jak ze spisů jde, že domovského práva nabyl v L. r. 1889 Jan P. 4letým vydržením dle § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886, a st-lka tím, že manžela v této domovské příslušnosti sleduje.
Jak nss ve svém nál. Boh. 3029 adm. vyslovil a blíže odůvodnil, nenabývá se v obci na Slov. ani podle § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886 domovské příslušnosti již pouhým vydržením, t. j. pouhým splněním náleži- tostí v § 10 cit. zák. vytčených, nýbrž také v tomto případě teprve konstitutivním aktem výslovného přijetí dotčené osoby v domovský svazek.
Že by byli Jan P. anebo st-lka v domovský svazek města L. výslovně přijati čili že by jim bylo domovské právo tamtéž výslovně propůjčeno, stížnost ani netvrdí a také domovské listy se na nějaké propůjčení takové neodvolávají.
Nebylo-li tu však ani ohledně st-lky ani ohledně jejího zemřelého manžela výslovného přijetí v domovský svazek, pak odporuje zákonu, osvědčila-li obec domovskými listy, že řečené osoby domovského práva platně nabyly a jest tedy v souhlasu se zákonem, zrušilo-li žal. min. do- movské listy tyto z moci dozorčí jako zák. odporující, třeba že opřelo zrušení to o důvod jiný, totiž o důvod, že st-lčin manžel nepřispíval po 4 léta nepřetržitě k obecním břemenům.
Tím, že zákonitost nař. rozhodnutí je zřejmá již z důvodu shora uvedeného, odpadá potřeba zkoumati správnost důvodu úřadem použitého a zabývati se námitkami, které stížnost v tomto směru uplatňuje.
II. Gfř vyslovila nař. rozhodnutím svým, že se st-lčiny zaopatřovací požitky nepřijímají na účet čsl. státu a že se další výplata požitků těch zastavuje až do definitivního rozhodnutí. Není tedy v případu tomto sporu o nárok na přiznání zaopatřovacích požitků, nýbrž o zákonitost odepření další výplaty požitků prozatímně již poskytovaných. Toto odepření stalo se pouze na základě shora uvedeného rozhodnutí min. pro Slov., čili pouze z toho důvodu, že st-lka nepřísluší domovským právem do L.
Stejně jako rozhodnutí žal. úřadu z 2. února 1920, jímž byly zaopatřovací požitky st-lčiny převzaty prozatímně až do konečné upravena účet čsl. státu, opírá se podle správních spisů i nař. rozhodnutí patrně o výnosy min. financí z 15. března 1919 č. 10241/19 a z 21. května 1919 č. 25539, dle nichž převezme čsl. stát odpočivné a zaopatřovací požitky bývalých státních úředníků, zřízenců a dělníků resp. jejich pozůstalých, jichž poslední služební místo bylo v území nynějšího čsl. státu, zůstanou-li příjemci těchto požitků i nadále příslušníky čsl. státu, kdežto percipientům cizím, v území čsl. republiky bydlícím, jest vypláceti požitky ty zálohou na účet příslušného cizího státu a to se zřetelem na různou hodnotu měn v jednotlivých státech relací 60 Kč ku 100 K cizím.
Byla-li tedy ve smyslu těchto předpisů předpokladem prozatímního převzetí st-činých zaopatřovacích požitků okolnost, že st-lka jest příslušnicí čsl. státu, může býti další výplata těchto požitků odepřena jen na základě zjištění, že st-lka příslušnicí čsl. státu nebyla nebo jí býti přestala.
Z okolnosti, že st-lka nepřísluší ao L., neplyne však ještě nutně, že nepřísluší ani do některé jiné obce ležící na území čsl. republiky, ani, že příslušnicí čsl. státu nebyla resp. že jí býti přestala.
Žal. úřad, nezjistiv před svým rozhodnutím, že st-lka nebyla příslušnicí čsl. státu resp. že jí býti přestala, založil své rozhodnutí na nedostatečném skutkovém podkladu. Pro tuto podstatnou vadu řízení bylo jeho rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3255. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 598-602.