Nárok živnostenského pomocného dělníka na odškodnění z důvodu, že se zaměstnavatel zdráhal vydati mu při odchodu z práce vysvědčení. — Čtyřnedělní lhůta ustanovená v 3. odst. § 80. g ř. živ. k uplatňování nároku na odškodnění jest lhůtou praeklusivní a dlužno jí proto dbáti z povinnosti úřadu. — Zahájení řízení upraveného v §. 433. c. ř. s. (obsílku k soudu za účelem pokusu o smír) nelze pokládati za »uplatňování před příslušným soudem« po rozumu 3. odst. §. 80. g ř. živ.; jest k tomu spíše zapotřebí, aby u příslušného soudu byla alespoň podána žaloba.

Žalobce, zaměstnaný jako soustružník v továrně žalovaného do 22. června 1912, předložil, když z práce této vystupoval, žalovanému svou knížku pracovní se žádostí, aby mu vydal vysvědčení o tom, jakým způsobem a jak dlouho byl v továrně zaměstnán. Žalovaný to však odmítl podotknuv, že žalobce konal pro jeho továrnu jen jednotlivé práce na objednávku jako samostatný živnostník, a že nebyl v poměru k němu živnostenským dělníkem. Poněvadž však žalobce odepřel přijati pracovní knížku bez žádaného potvrzení, byla tato uložena žalovaným u obecního úřadu, kde si ji žalobce vyzdvihl teprv dne 17. srpna 1912. Žalobce tvrdí teď, že nemohl následkem zdráhání se žalovaného, vystaviti mu v knížce vysvědčení, nalézti v době mezi 23. červnem a 17. srpnem 1912 žádné práce, a žádá, kdyžtě nevedly k cíli ani kroky, které učinil za účelem urovnání věci u živnostenského úřadu, ani obsílka žalovaného k pokusu o soudní smír, kterou si vymohl, za odsouzení žalovaného k náhradě ušlého výdělku.
První soudce žalobě jeho vyhověl. Jest sice pravda, že žalobce pracoval pro žalovaného většinou doma a nikoli v továrně, dělo se tak ale jenom proto, že v továrně nebylo soustruhu. Žalobce pracoval však výhradně pro žalovaného, odváděl hotovou práci každodenně a mzda od kusu byla mu vyplácena jako všem ostatním dělníkům v továrně pracujícím každé soboty. Z toho plyne, že žalobce pracoval u žalovaného jako živnostenský dělník ve smyslu živnostenského řádu a je nerozhodno, pracoval-li v místnostech továrny neb doma, s nástroji žalovaného neb se svými vlastními. (§ 73. zákona ze dne 5. února 1907 ř. z. č. 26).
Dle §§ 80. a 81. ř. ž. byl žalovaný povinen vydati žalobci při odchodu z práce vysvědčení, jakého způsobu bylo jeho zaměstnání, a jak dlouho trvalo. Jelikož to odepřel, a žalobce nemohl bez knížky pracovní nalézti od 23. června do 17. srpna 1912 žádné práce, dopustil se žalovaný přestupku řádu živnostenského a jest práv z újmy, která z toho vzešla. Okolnost, že žalobce neodevzdal žalovanému při nastoupení práce knížku pracovní, je nerozhodna, poněvadž bylo na žalovaném, aby si tuto od žalobce vyžádal, neboť bez knížky pracovní nesměl dělníka vůbec přijati.
Dle § 80. lit. g) ř. ž. má býti nárok na náhradu škody uplatňován během 4 týdnů po svém vzniku u příslušného soudu; povinnosti této žalobce vyhověl, dav žalovaného obeslati hned, když z práce vystoupil, k soudu k pokusu o smír.
Soud odvolací žalobu zamítl a sice z těchto důvodů:
Zjištění prvého soudce jsou nedostatečná, pokud jde o otázky: 1. zda žalobce byl u žalovaného jako pomocný dělník v pravidelném zaměstnání jako dělník domácí (§§ 73., 78. a) ř. ž.), či zda pracoval pro něho jako samostatný soustružník, 2. kdy a proč byla žalobcova knížka uložena u městského úřadu, 3. kdy a za jakých okolností byla vyzdvižena, a 4. zda žalobci povstala skutečná škoda, která je v příčinné souvislosti s chováním žalovaného. Soud odvolací mohl však rozepři přes to rozhodnouti.
Dle 3. odst. §u 80. g) ř. ž. pomine nárok na odškodnění z důvodů předcházejícího odstavce, pak-li není uplatňován během 4 neděl od vzniku u příslušného soudu. Toto uplatnění musí se státi žalobou. Návrh na předvolání odpůrce ve smyslu § 433. c. ř. s. k tomu nestačí, jak vyplývá ze znění § 1497. z. obč. (»... belangt u. die Klage gehörig fortgesetzt wird...«) a §u 433. c. ř. s. (»... eine Klage zu erheben beabsichtigt... vor Einbringung derselben...«). Za den vzniku žalobcova nároku sluší pokládati onen den, kterého žalobce o škodě zvěděl. Poněvadž si žalobce počítá svou škodu již dnem 23. června 1912, musila mu škoda ta již tohoto dne býti známa, což se srovnává i se zjištěním soudce prvého, že si žalobce dal žalovaného předvolati k soudu ku pokusu o smír ihned, když mu žalobce vydání vysvědčení odepřel. Za den vzniku sluší tudíž pokládati den 23. června 1912 a ježto byla žaloba podána teprv dne 14. září 1912, pominul tohoto dne již dávno nárok žalobní na odškodnění, poněvadž preklusivní lhůta 4 neděl již dávno uplynula. Že platí tato preklusivní lhůta §u 80. lit. g) ř. ž. i pro nárok žalobní, vychází ze znění 2. jeho odstavce a §u 81. ř. ž. Dle prvnějšího místa zákona jest živnostenský zaměstnavatel povinen náhradou škody i tehdy, když v pracovní knížce předepsané zápisy učiniti opomenul. Dle §. 81. ž. ř. jest týž povinen vystaviti pomocnému dělníku k jeho žádosti při řádném vystoupení z práce vysvědčení o způsobu a trvání jeho zaměstnání a zanésti obsah vysvědčení tohoto k žádosti dělníka do knížky pracovní. Zápis vysvědčení do pracovní knížky jest tedy zápisem předepsaným ve smyslu §u 80. lit. g) ř. ž. Že žalobce za zápis vysvědčení do knížky žádal, jest nesporno a on to sám tvrdí. Jest tedy žaloba následkem pominutí žalobního nároku bezdůvodná a byla proto zamítnuta.
Nejvyšší dvůr soudní ve Vídni nevyhověl dovolání žalobcovu z těchto
důvodů:
Dovolání opřené o dovolací důvody č. 3 a 4 §u 503. c. ř. s. je bezdůvodno.
Výtka vznesená proti rozsudku soudu odvolacího na základě dovolacího důvodu č. 3. §. 503. c. ř. s. je neudržitelna; neboť, i když je správno, že důvody tohoto rozsudku začínají poznámkou, že zjištění prvého soudce ohledně otázky, zda žalobce byl u žalovaného jako pomocný dělník v pravidelném zaměstnání jako dělník domácí, či zda pracoval pro něho jen jako samostatný soustružník, jsou nedostatečna, nesmí se přehlížeti, že hned na to k poznámce této připojený vývod, že odvolací instance byla vzdor tomu s to, ve věci rozhodnouti, odnímá prvější poznámce veškeru závažnost, takže z tohoto důvodu již nedalo by se mluviti o nějakém podstatném odporu. Kromě toho projevuje však závadné místo rozsudku právní názor a nemohlo by proto nikdy založiti odpor se spisy po stránce skutkové, nepřihlížejíc zcela k tomu, že zmínka, že nějaké zjištění je nedostatečno, neobsahuje ještě negaci a tím méně náhradu zjištění jeho opakem.
Uplatňujíc dovolací důvod č. 4 §. 503. c. ř. s. pokouší se dovolatel především tvrditi, že žalobce nedovozuje nároku na náhradu škody v žalobě vzneseného, alespoň ne výhradně z důvodu, že mu žalovaný při vystoupení z jeho služeb nevydal pracovní knížky ve smyslu §u 80. d) živn. ř. řádně vyplněné (§ 80. c) a d) živn. ř.), on chce vzbuditi naopak domněnku, že opřel svoji žalobu kromě toho také o to, že se žalovaný zdráhal vystaviti mu při vystoupení z práce vysvědčení v §u 81. živn. ř. zmíněné; poněvadž pak náhradní nárok z tohoto poslednějšího důvodu vznesený není obmezen lhůtou v 3. odstavci §u 80. g) živn. ř. stanovenou, mělo prý se žalobě vyhověti aspoň z tohoto důvodu.
Právní stanovisko rozsudku soudu odvolacího, který v odporu s poslednějším názorem provádí, že také náhradní nároky z ustanovení §u 81. živn. ř. dovozované podrobeny jsou lhůtě odstavce 3. §u 80. živn. ř., rozebírati netřeba, poněvadž vzpomenuté vývody dovolání neodpovídají již po stránce skutkové pravému ději skutkovému. Neboť, třebas je správno, že žalobce mluví o vysvědčení na dvou místech své žaloby, je přece z celého obsahu žaloby a zejména z přednesu, »že žalobce následkem zdráhání se žalovaného, vystaviti mu v pracovní knížce vysvědčení, nemohl od 23. června do 17. srpna 1912 vůbec žádného zaměstnání obdržeti, poněvadž se nemohl vykázati knížkou,« zjevně patrno, že žalobce neměl pod tímto vysvědčením na zřeteli vysvědčení o použití v §. 81. živn. ř. zmíněné, nýbrž výhradně jen vysvědčení o službě, každému dělníku dle §. 80. d) živn. ř. příslušející, které konstatovati má pouze skutečnost, kde, jak dlouho a v jaké vlastnosti dělník pracoval, a které zapsati se má do pracovní knížky samé, do příslušných rubrik. Jestiť dle §u 79. živn. ř. knížka pracovní a nikoli vysvědčení o použití v §u 81. živn. ř. zmíněné, které udílí se snad zvláště, v každém případě však nezávisle na zápisech do pracovní knížky, oním dokumentem, který slouží pro živnostenského dělníka pomocného při hledání práce jako průkaz. Vysvědčení o použití nepotřebuje práci hledající za účelem svého budoucího zaopatření vůbec, knížky pracovní musí však k tomuto cíli užiti.
Při právním posuzování věci náleží vycházeti tudíž z předpokladu, že žalobce založil svou žalobu výlučně jen na předpis § 80. g) odst. 2. živn. ř. a že dovozuje svůj náhradní nárok jen z toho, že mu žalovaný při vystoupení z práce nevydal včas pracovní knížky s předepsanými zápisy.
Tento nárok na náhradu zaniká však dle jasného doslovu odstavce 3. §u 80. g) živn. ř., není-li v době čtyř týdnů po svém vzniku uplatňován u příslušného soudu.
Je tudíž otázka na straně jedné, vyhověl-li žalobce skutečně této zákonné podmínce a přivedl-li svůj nárok v uvedené době u příslušného soudu k platnosti, se strany pak druhé, náleží-li k důvodu zániku §. 80. g) odst. 3. živn. ř., an ho žalovaný v řízení před prvním soudcem formálně nenamítal, přihlížeti také z povinnosti úřední.
Na poslednější otázku dlužno odpověděti nezbytně způsobem kladným; jestiť lhůta v §u 80. g) živn. ř. stanovená lhůtou preklusivní a nikoliv snad zkrácenou lhůtou promlčecí. Prekluse je totiž dána, jestliže právo, o které běží, zaniká následkem jeho nepoužití po určitou dobu z té příčiny, že bylo předem již časově obmezeno; naproti tomu je tu promlčení, jestliže právo o sobě časově neobmezené zaniklo tím, že nebylo v určité době uplatňováno. Poněvadž pak právu dělníku v odstavci 3. §u 80. g) živn. ř. propůjčenému je stanovena předem již určitá hranice časová, ve které práva tohoto použito býti musí, ano jinak samo sebou zaniká, dlužno kvalifikovati lhůtu jemu k tomu poskytnutou za lhůtu preklusivní, která sleduje, jako ve většině jiných případů účel, přivoditi mezi stranami co možná nejrychlejší vyjasnění sporných poměrů právních.
Důsledkem toho je však, že ohledně lhůty preklusivní nelze použiti zásad o promlčení. Nemají proto místa nejen předpisy o stavení a přerušení promlčení (§§ 1494.—1497. ob. z. obč.), nýbrž neplatí ani předpis §. 1501. ob. z. obč., dle kterého nemá se přihlížeti ku promlčení z povinnosti úřední, není-li tu námitek stran; platí naopak zásada, že preklusivních lhůt dbáti se má z povinnosti úřední. Okolnost tudíž, že žalovaný nenamítal formálně důvodu zániku odstavce 3. §u 80. g) živn. ř., není na závadu tomu, aby se použilo tohoto místa zákona.
Dovolání trpí však právním omylem také potud, pokud má za to, že žalobce vyhověl podmínce v odstavci třetím § 80. g) živn. ř. stanovené, by uplatňoval totiž svůj nárok u příslušného soudu, již tím, že před uplynutím vzpomenuté lhůty dal předvolati žalovaného ve smyslu §u 433. c. ř. s. k soudnímu pokusu o smír.
Ustanovením §u 1497. ob. z. obč., k němuž odkazuje odvolací soud, se nedá, ano nelze použiti zásad o promlčení, vyvrátiti arci správně tento právní názor. Uváží-li se však, že dle ustanovení §. 232. c. ř. s. stane se právní zahájení rozepře teprve doručením žalobního spisu žalovanému, že k zachování lhůty stačí však pravidelně podání žaloby, že dále výraz »uplatňovati« již v obecné mluvě znamená tolik, jako »zjednati platnost i proti vůli, ba dokonce proti odporu odpůrcovu«, a že konečně tak zvané řízení pretorské, zavedené a upravené ustanoveními §§ 433. c. ř. s. a 147. ř. jedn., které nebylo vypraveno žádnými právními účinky, jeví se býti řízením, které zjednati má urovnání stávajících neshod mezi stranami jen po dobrém, a které má zameziti vlastní řízení soudní, pak nepodléhá žádné pochybnosti, že pokusné jen vymáhání pohledávky ve smyslu § 433. c. ř. s. nelze považovati za »uplatňování« u příslušného soudu, že naopak k tomuto uplatňování je zapotřebí včasného vznesení a alespoň podání žaloby u příslušného soudu.
Poněvadž pak žalovaný zdráhal se dle vylíčení žaloby dne 22. června 1912 vydati žalobci řádně vyplněnou knížku pracovní a ježto žalobcův nárok dle správných vývodů rozsudku soudu odvolacího vznikl následujícího dne, bylo jej nejdéle ve čtyřech týdnech po jeho vzniku, tudíž po 23. červnu 1912, přivésti k platnosti žalobou u příslušného soudu. Poněvadž pak přítomná žaloba podána byla teprve dne 14. září 1912, tudíž v době, kdy lhůta v odstavci 3. §u 80. g) živn. ř. stanovená již dávno uplynula, a kdy právo žalobní následkem nastavší prekluse zaniklo, je výrok rozsudku druhého soudu žalobu zamítající v zákoně úplně odůvodněn.
(Rozh. z 8. dubna 1913 č. j. Rv I 310/13.)
K. K.

Citace:

Nárok živnostenského pomocného dělníka na odškodnění z důvodu, že se zaměstnavatel zdráhal vydati mu při odchodu z práce vysvědčení.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 5, s. 257-261.