NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9897.

Řízení správní: Z pouhé okolnosti, že platný právní řád nemá materielního předpisu, přiznávajícího straně nárok určitého druhu, ještě neplyne, že správní úřady nejsou příslušny, rozhodovati o nároku takovém.
(Nález ze dne 13. května 1932 č. 7825.) — Č. 9897 —
Věc: Anna B. v P. (adv. Dr. Adolf Kocma z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. obec hl. m. Prahy vrch. mag. komisař Dr. Vlastimil Stypa) o příslušnost úřadů správních k rozhodování o nároku na náhradu škody proti obci.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 20. listopadu 1928 oznámila st-lka magistrátu hlav. města Prahy, že dne 21. ledna 1926 upadla a zranila se na veřejném chodníku před budovou berní správy na Smíchově, tvrdila, že úraz její byl způsoben závadným stavem chodníku, dovozovala, že obec pražská úraz ten zavinila tím, že zanedbala svoji místně policejní povinnost vzhledem k této součásti veřejné komunikace a žádala, aby bylo uznáno, že ve smyslu obecního zřízení jest obec pražská povinna nahraditi jí škodu tímto úrazem jí vzešlou. — Žádost tuto vyřídila městská rada přípisem ze 13. února 1929, jímž st-lce sdělila, že obec pražská je nucena nároky st-lky jako neodůvodněné odmítnouti, poněvadž dotčený chodník byl v řádném stavu a čištění jeho nenáleželo obci, nýbrž státu jako majiteli budovy.
Odvolání, jež proti tomu st-lka podala, odmítl stížnostní sbor hl. města Prahy usnesením z 8. května 1929 jako nepřípustné, ježto napadený přípis městské rady neobsahuje žádné úřední rozhodnutí, nýbrž pouhé prohlášení obce pražské jako strany, dodal pak, že bude na instanci prvé, aby o nároku na náhradu škody instančně rozhodla. Další odvolání st-lčino, v němž namítala, že zde šlo o výrok meritorní, a navrhovala, aby zemský úřad nařídil, aby její stížnost, resp. žádost byla meritorně projednána, žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl jako bezdůvodné, současně však onu část usnesení stížnostního sboru, jež st-lku »odkazuje s nárokem na náhradu škody na instanční rozhodnutí politických úřadů«, zrušil jako nezákonnou, a konečně žádost st-lčinu, aby bylo nařízeno takovéto meritorní instanční projednání st-lčina nároku, zamítl jako nepřípustnou.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí obsahuje tři výroky: 1. potvrzuje v cestě instanční výrok stížnostního sboru, jímž bylo odvolání st-lčino proti usnesení městské rady odmítnuto jako nepřípustné, 2. zrušuje onu část usnesení stížnostního sboru, v němž byla st-lka s nárokem na náhradu škody odkázána na instanční rozhodnutí politických úřadů, a 3. zamítá jako nepřípustnou žádost st-lčinu, aby bylo nařízeno meritorní instanční projednání st-lčina nároku.
Proti výroku shora ad 1. uvedenému, jímž žal. úřad zamítl jako bezdůvodné odvolání st-lčino z rozhodnutí stížnostního sboru, který odvolání její proti usnesení městské rady odmítl jako nepřípustné, poněvadž usnesení to nemá povahu úředního rozhodnutí, nýbrž pouhého prohlášení strany, stížnost žádných námitek neformuluje; nemá proto nss podkladu, aby výrok ten podrobil zkoumání.
Oba další výroky nař. rozhodnutí dlužno posuzovati společně, neboť žal. úřad opřel oba tyto výroky o týž právní důvod, založený na právním názoru, že k rozhodování o nároku st-lkou vzneseném, t. j. — Č. 9897 —
o nároku, aby bylo uznáno, že obec pražská je povinna nahraditi jí škodu, kterou utrpěla pádem na chodníku, jejž obec u zanedbání policejní péče opominula udržovati v řádném stavu, nejsou příslušny rozhodovati úřady správní, nýbrž řádné soudy, a to proto, že není předpisu, jenž by st-lce nárok na takovouto náhradu přiznával.
Pokud jde o kasační výrok na druhém místě uvedený, dlužno předem konstatovati, že předpoklad, z něhož tu žal. úřad vycházel, jako by stížnostní sbor byl vyslovil, že správní úřad prvé stolice má o nároku st-lkou vzneseném rozhodnouti meritorně, je v rozporu se spisy, t. j. se zněním rozhodnutí stížnostního sboru. Ten vyslovil pouze, že o nároku tom má prvá instance rozhodnouti instančně, t. j. rozhodnouti vůbec, nikoli však, jak má rozhodnouti. To bylo také úplně v pořádku, kdyžtě st-lka vznesla svůj nárok u magistrátu a o tomto nároku — jak žal. úřad sám konstatoval — dosud vůbec rozhodnuto nebylo.
V tomto směru je tedy druhý výrok žalovaného úřadu stižen vadou. Zda vada ta je v konkretním případě podstatnou, t. j. měla-li vliv na právní situaci st-lčinu, a je-li proto důvodem pro zrušení této části nař. rozhodnutí, bude zkoumáno níže.
Jak již shora uvedeno, je v obou posléze uvedených výrocích žal. úřadu — třebas jen v odůvodnění — přece jen obsaženo rozhodnutí, že správní úřady nejsou příslušny o žádosti st-lčině rozhodovati, a dále rozhodnutí, že není normy zavazující obec k náhradě škody z titulu zanedbání povinné policejní péče. O otázkách těchto mělo zajisté býti nejprve rozhodnuto správním úřadem prvé stolice, tedy v daném případě magistrátem, u něhož také st-lka svůj nárok vznesla, a žal. zemský úřad by se byl k řešení otázek těch mohl dostati jen na základě řádně podaného odvolání. Rozhodoval tedy v tomto směru per saltum. St-lka však nedodržení tohoto instančního postupu ve stížnosti nevytýká a proto nss, řídě se usnesením svého odborného plena Boh. A CCCXCIV/30, k této úchylce od zákonného pořadu stolic z moci úřední nepřihlíží.
Pokud st-lka vytýká, že žal. úřad neprávem popřel příslušnost úřadů správních k meritornímu rozhodování o nároku jí vzneseném, jest jí dáti za pravdu. Z pouhé okolnosti, že platný právní řád neobsahuje materielní předpis, přiznávající straně nárok onoho obsahu, jak jej st-lka vznesla, ještě nikterak neplyne, že by správní úřady nebyly příslušny o nároku tom rozhodnouti — třebas i zamítavě. Formulovala-li st-lka nárok svůj jako nárok veřejnoprávní, — a to st-lka v daném případě učinila, když opřela jej o zanedbání policejní, tedy veřejnoprávní povinnosti obce — pak vznesla tím nárok, o němž nebyly povolány rozhodovati řádné soudy, nýbrž výhradně úřady správní a to politické, jimž podle § 7 org. zák. č. 125/27 náleží nalézati právo v oboru práva veřejného (srov. rozsudek senátu pro řešení kompetenčních konfliktů, Boh. LXXIII/31).
Přes to neshledal nss důvodu, aby pro toto nesprávné pojímání kompetence správních úřadů nař. rozhodnutí rušil, neboť žal. úřad, jak shora uvedeno, vyslovil sám, že není normy, jež by obec pražskou zavazovala k náhradě škody z titulu zanedbání povinné policejní péče, jako
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 49 to činí u obcí mimopražských § 37 ob. zř. čes. Tím tedy přes svoje opačné stanovisko v otázce kompetence správních úřadů sám o nároku st-lčině rozhodl meritorně.
V tom, že na jedné straně popřel vůbec kompetenci úřadů správních k meritornímu rozhodování o st-lčině nároku, na druhé však přes to sám meritorní otázku řešil, spočívá zajisté rozpor. Leč důvodem tohoto rozporu jest výhradně ono mylné nazírání žal. úřadu, že není-li materielního předpisu nárok takový straně přiznávajícího, nemohou správní úřady o nároku tom rozhodovati. Jakmile však tato domnělá kompetenční překážka odpadá, nabývá ono meritorní rozhodnutí žal. úřadu plného obsahu a odpadá potřeba onen nesprávný výrok o nekompetenci správních úřadů rušiti.
Avšak tím, že žal. úřad o nároku st-lčině rozhodl meritorně, stává se bezpodstatnou také vada jeho druhého výroku, o níž bylo shora pojednáno. Ježto pak stížnost proti meritornímu výroku žal. úřadu námitek nevznáší, slušelo ji zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 9897. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 963-966.