NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 7878.

Pojištění pensijní: K výkladu pojmu »činnosti převážně duševní« podle cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.
(Nález ze dne 16. dubna 1929 č. 31.376/28.)
Věc: Firma Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Pensijní ústav pro úředníky Akciové společnosti dříve Škodovy závody v Praze prohlásil výměrem z 20. prosince 1922, že Martin Č. v zaměstnání svém u zmíněné akciové společnosti jest od 1. července 1920 povinný pojištěním dle zák. č. 89/20. Proti tomuto výměru podal Martin Č. odpor, v němž žádal, aby jeho pensijní pojistná povinnost byla rozšířena až na dobu od 6. července 1917. Odporu tomuto zsp v Praze rozhodnutím z 9. května 1924 nevyhověla a potvrzujíc výměr naříkaný vyslovila, že jmenovaný zřízenec podléhá pens. pojištění teprve ode dne 1. července 1920, to jest od doby vstoupení v platnost výše cit. zák. Před 1. červencem 1920 byl Martin Č. zaměstnáván dle konaného šetření jako kontrolor, jehož zaměstnáním bylo, že dle různých pomůcek (výkresů, šablon) shlédl, zda je výrobek přesně zhotoven. Shledal-li, že je chybným, ukázal dělníkovi chybu, aby mohla býti napravena. Samostatným v tom směru nebyl, ježto podléhal dílovedoucímu, který také nesl veškerou zodpovědnost. Dále dlužno uvážiti, že kontrola jím prováděná byla rázu práce mechanicky se opakující a nelze tudíž Martina Č. pokládati za povinna pens. pojištěním po rozumu § 1 odst. 1 bodu 3 aneb téhož § odst. 2 lit. e) cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. K vývodům odporu Martina Č., že od roku 1917 koná tutéž práci jako od 1. července 1920, se podotýká, že okolnost ta není rozhodnou, poněvadž jeho zaměstnání jest právě toho druhu, že jeho pojistná povinnost vznikla právě teprve na základě ustanovení cit. pens. zákona z roku 1920.
Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče odvolání Martina Č. a zrušivši rozhodnutí zsp-é vyslovilo, že Č. v uvedené době pojistné povinnosti podléhal, poněvadž z provedeného šetření vysvítá, že byl po celou spornou dobu, tedy již od 6. července 1917 zaměstnán v podstatě kontrolou, resp. přeměřováním různých přístrojů a nástrojů (buď již hotových, anebo během jich výroby), zda byly co do dimensí vyrobeny přesně podle výkresů. Kontrolu tu prováděl nahlížeje do detailních nákresů, nejen pomocí různých šablon, nýbrž i složitých mikrometrických měřidel (hloubkoměrů, úhloměrů a posuvných měřítek), při čemž se neobešel někdy ani bez různých početních manipulací a deskriptivně-geometrických úkonů, spočívajících zejména v promítání šikmých a zborcených ploch. Kontroloval-li přístroj během výroby, mohl dávati dělníkovi i rady pro další jeho zpracování. Tuto činnost pak, jež v podstatě záleží v hodnocení určitých poznatků získaných prostými smysly na podkladě odborných vědomostí, tedy ve tvoření logických úsudků a z nich vyplývající případné činnosti poradní, nutno považovati za činnost převážně duševní zakládající již dle § 1, bodu 3 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. pojistnou povinnost. Na základní převážně duševní povaze této činnosti nemění pak: nic okolnost, konal-li Č. svou kontrolní činnost pod přísnějším či volnějším dozorem vedoucího kontrolora a podle jeho pokynů, a nesl-li formálně za správnost provedení kontroly zodpovědnost čili nic.
Přezkoumávaje stížnost podanou do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v kvalifikaci činnosti Č-ovy jako činnosti převážně duševní zakládající pojistnou povinnost dle § 1 odst. 1 bodu 3 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Vycházejíc ze zjištění obsahu činnosti žal. úřadem, označuje stížnost aplikaci cit. zák. předpisu na tuto zjištěnou skutkovou podstatu za nesprávnou a to proto, že všechny způsoby činnosti ve výroku zjištěné hodnotí jako činnost duševní. St-lka rozbírá jednotlivé způsoby kontrolující činnosti Č-ovy a dochází k úsudku, že buď nelze je vůbec o sobě pokládati za činnost duševní, nýbrž za činnost pouze manuelní a mechanickou nebo že sice některé činnosti by bylo lze snad označiti o sobě za takové, že by mohly uplatňovati povahu činnosti duševní, že však v poměru k činnostem, které dle názoru stížnosti jsou nepochybně manuelními, zaujímají pouze menší časový úsek celkového zaměstnání Č-ova, tak že nelze v daném případě mluviti o činnosti převážně duševní.
V prvé řadě obrací stížnost zřetel na t. zv. kontrolování pomocí šablon. Tuto kontrolu hodnotí stížnost jako pouhou činnost manuelní, resp. mechanickou, poněvadž prý ke kontrole té stačilo nástroje nebo součástky jeho odevzdané Č-ovi dělníky k přezkoušení přiložiti na šablonu předem zhotovenou a takto prostě konstatovati, zda se rozměry nástroje kryjí s předepsanými rozměry šablony. Činnost ta podle názoru stížnosti je pouhým konstatováním určitých pro každého pouhými smysly seznatelných znaků.
Stížnost však přehlíží, že činnost Č-ova se nevyčerpávala pouhým mechanickým přiložením předmětu, jehož správnou výrobu co do dimensí měl přezkoušeti, na šablonu a pouhým konstatováním, zda předmět kryje se se šablonou. Mechanická činnost rázu manuelního spočívající v přikládání kontrolovaného předmětu na šablonu byla jen prostředkem k tomu, aby mohlo býti dosaženo vlastního účelu zaměstnání, to jest zkoumání předmětu, zda je vyroben přesně podle výkresu. Ke kontrole nestačila jen šablona, nýbrž záleželo hlavně na tom, aby předmět vyrobený odpovídal co do dimensí přesně detailnímu výkresu, který tvořil, jak i st-lka sama v řízení správním uznává a jak i žal. úřad správně zjišťuje, zkušební základ pro přezkoušení. Při přezkoušení nejednalo se o pouhé mechanické přikládání šablon a o pouhé zjišťování případné diference, nýbrž o klasifikaci předmětu, zda není vyroben — ovšem jen co do dimense — vadně. Tu nešlo tedy jen o konstatování prostých poznatků získaných pouhými smysly, nýbrž o duševní zpracování těchto poznatků na podkladě odborných vědomostí a zkušeností získaných v tom kterém výrobním odvětví čili, jak nař. rozhodnutí jinými slovy hodnocení poznatků těch charakterisuje, o tvoření logických úsudků, které v konstantní judikatuře jak ss-u tak i nss-u se uznává za činnost převážně duševní. Četné nálezy kvalifikují takto shodně činnost celé řady zaměstnanců, jejichž zaměstnáním bylo zkoumati zboží co do jakosti. V daném případě sice neběží o zkoumání předmětu co do jakosti (materiálu), nýbrž jen co do přesné dimense, v zásadě však obojí činnost ve své podstatě jako činnost přezkoumávající jisté předměty po stránce hospodářské jich upotřebitelnosti v obchodě — ať tato se vztahuje na jakost samu či jen na předepsané rozměry — vykazuje tytéž znaky vtiskující jí charakter činnosti převážně duševní (sr. na př. nál. Budw. A 7816, 7964, 9122, 9547, 9816, 10652, 10876, 11408 a 11473 a Boh. A 532/20, 3418/24, 3827/24 a 6238/ 22). Zejména zasluhuje zmínky nález Boh. A 532/20 podrobující kontrolora modelů ve slévárně pensijnímu pojištění podle zák. č. 1/1907 ř. z.
Stížnost poukazuje k vyvrácení úsudku žal. úřadu, že kontrolující činnost Č-ova je činností převážně duševní, také k tomu, že stejná nebo podobná činnost je prý spojena s výkony celé řady nižších kategorií zaměstnaneckých, o nichž je nepochybno, že nevykonávají prácí převážně duševních ve smyslu pens. zákona, jako na příklad tomu jest u krejčovského dělníka šijícího šat dle míry nebo vesnického kováře zhotovujícího podkovu nebo součást hospodářského nástroje dle předloženého vzoru, neboť i tu je nutno, aby předmět odpovídal co do dimensí předloženým vzorům a přes to nelze ještě z okolnosti, že takový dělník musí zhotovený předmět »kontrolovati« také co do dimensí, dovozovati, že jeho činnost je činností převážně duševní, a nenabyla by tato činnost charakteru činnosti převážně duševní ani v tom případě, kdyby v takové dílně byla zavedena dělba práce, a kdyby tedy jeden dělník pouze koval a druhý se přesvědčoval o správnosti výrobků srovnáváním jich se vzorem.
Těmto vývodům je dáti za pravdu jen potud, pokud vyslovují, že nebylo by lze kvalifikovati za činnost převážně duševní činnost dělníka, který sám bezprostředně spolupůsobí při výrobě toho kterého předmětu a který správnost výroby také sám kontroluje, neboť koná-li vedle vlastní práce fysické (manuelní), která je ve skutečnosti jádrem jeho zaměstnání, také ještě nějakou práci povahy duševní, nelze hodnotiti celkovou činnost jeho jako činnost převážně duševní po rozumu pens. zákona.
Jestliže však postupující dělbou práce oba druhy činnosti byly od sebe odděleny a rozděleny mezi dva nebo více samostat. zaměstnanců, sluší zaměstnance každého z nich posuzovati o sobě s hlediska pens. zákona. Pak-li tedy byla činnost kontrolující správnost výroby, která v daném případě vykazuje veškeré znaky činnosti převážně duševní, odloučena od fysické práce výrobní, vytvořena byla nová kategorie zaměstnání, jehož obsahem jsou již jen výkony kvalifikované jako převážně duševní a jež proto pokládati je za zaměstnání odůvodňující pojistnou povinnost pensijní (srovn. nál. Boh. A 457/20).
Nelze proto souhlasiti s odchylným zásadním právním nazíráním st-lky na důsledky plynoucí z dělby práce, při čemž ovšem sejde v konkrétním případě vždy na tom, zda ona činnost, kontrolující správnost výroby, má také znaky činnosti převážně duševní, totiž činnosti, která se neomezuje na použití pouhých smyslových poznatků, nýbrž má zapotřebí duševního zpracování poznatků těch za pomoci zvláštních znalostí a zkušeností funkcemi úsudkovými.
Právě vyložené úvahy o podstatě činnosti kontrolní pomocí šablon platí po názoru nss-u stejnou měrou i o kontrole, která se vykonávala pomocí různých přístrojů měřících. I tu bylo měření dimense jen prostředkem k docílení vlastní tvůrčí činnosti kontrolní. Nezáleží proto při kvalifikaci této činnosti kontrolní na tom, jaké konstrukce byly přístroje tyto — o tom bylo uvažováno již shora — ani na tom, jakým způsobem se měření konalo, zejména byly-li přístroje tak zmechanisovány, že zaměstnanec zjistil pouhým mechanickým pohybem (stisknutím, posunutím nebo zašroubováním) rozměr měřeného předmětu a zda, jak stížnost míní, při diferenci rozměru předmětu s rozměrem výkresu se dala zjistiti odchylka pouhým odečtením čísel, kteroužto manipulaci prý v poslední době v závodech konaly i ženy. Neběželoť o pouhé zjišťování rozměrů, o mechanické měření pokud se týče o pouhé odečtení, tyto úkony nebyly vlastním účelem zaměstnání Č-ova, nýbrž prostředky vedoucími k dosažení vlastního účelu, účelem tím pak bylo tvoření logických úsudkův o tom, zda vyrobený předmět po stránce přesně předepsané dimense není vadným, zda odpovídá detailnímu výkresu. Esentiální činností, kterou Č. vyvíjel, bylo tedy tvoření úsudků. Úkolem Č-ovým bylo vyrobené předměty dle určitých zásad zkoumati, uplatňovati při zkoumání tom své znalosti a zkušenosti v oboru tom nabyté a utvořiti si pak jednak z toho, co právě zkoumaje tem který předmět zjistil, jednak z toho, co mu na základě jeho znalostí a zkušeností již je známo, úsudek o tom, je-li předmět po stránce přesně požadované dimense bezvadným čili nic.
Podobně jako přikládání šablon tak i zde měření samo pomocí zvláštních měřících přístrojů jako úkony manuelní nemohou nijak dotknouti se kvalifikace vlastní činnosti kontrolní jako činnosti převážně duševní, když tato se bez jistých manuelních a mechanických výkonů neobejde. Jsou zajisté myslitelný i případy, že ony manuelní práce, pokud spočívají v pouhém zjištění rozměrů pomocí zmechanisovaného přístroje, by obstarávali i jiní dělníci, snad i ženy, jak stížnost tvrdí a že zaměstnanec pověřený kontrolou použije pak těchto výsledků manuelní činnosti jako pomůcek pro svůj vlastní tvůrčí úsudek kontrolní.
Stížnost zabývá se dále činností Č-ovou, o níž uvádí žal. úřad, že se neobešla někdy ani bez různých početných manipulací a deskriptivně-geometrických úkonů. Pokud stížnost opakuje námitku, že nebylo zjištěno, v čem tyto činnosti vlastně náležely, odkazuje se na hořejší vývody, kde výtka ta byla podrobněji vyvrácena.
Ohledně početních manipulací míní stížnost, že je nelze vůbec počítati k úkonům duševním, poněvadž se bez nich ani práce žádného kvalifikovaného řemeslníka neobejde. Avšak i operace početní nesluší, i když se při nich používá zvláštních strojů, prostě řaditi k výkonům zcela mechanickým; používají jich zajisté i osoby nadané vyšším vzděláním (srovn. i Budw. A 7818 a 11370). Pokud se týče pak úkonů deskriptivně-geometrických, připouští sama stížnost, že úkonům těm nelze upříti kvalifikaci úkonů duševních. Napadá však výrok žal. úřadu dále i proto, že prý — i když se připustí duševní ráz manipulací početních i deskriptivních — nesprávně z této činnosti, která měla ráz výjimečný, usuzuje úřad na převážně duševní charakter celkové činnosti Č-ovy.
K tomu sluší poznamenati, že ovšem žal. úřad zjišťuje, že manipulací těch bylo zapotřebí »někdy«, nelze však pokládati nař. rozhodnutí, že by kvalifikovalo povahu zaměstnání Č-ovy jako činnost převážně duševní hlavně proto, že se »neobešel někdy« bez oněch, manipulací. Již textování výroku tento smysl vylučuje. Názor stížnosti by obstál tehdá, kdyby ostatní obsah celkové činnosti Č-ovy nebylo lze hodnotiti vůbec jako činnost duševní neb aspoň jen v malé míře jako takovou, tak že by neslušelo celkovou činnost posouditi jako činnost převážně duševní. Tento předpoklad stížnosti však není v konkrétním případě splněn, jak plyne z úvah hořejších a jak bude ještě i později dolíčeno, tak že padá tím celá these zbudovaná na mylném základě.
St-lka napadá ovšem i závěr žal. úřadu, který pokládá činnost Č-ovu za hodnocení určitých poznatků získaných pouhými smysly na podkladě odborných vědomostí, tedy za tvoření logických úsudků. Úsudek tento shledává za odporující spisům, jimiž prý není zjištěno — a st-lka to také prý netvrdila — že by kontrola vyžadovala zvláštních odborných vědomostí, že by Č. je také měl a že by si Č. mohl tvořiti úsudky o jakosti kontrolovaných předmětů. Není prý ve spisech opory pro závěr, že tvoření úsudků v daném případě bylo podmíněno zvláštními znalostmi ať již teoreticky nebo prakticky nabytými. Podle tvrzení stížnosti běží v konkrétním sporu o tvoření logických úsudků, které je schopen si utvořiti každý normální člověk beze vzdělání nebo se vzděláním pouze elementárním na podkladě poznatků, které vnímá svými smysly.
K výtkám těmto poukazuje nss na ustálenou judikaturu, že jen v takových případech, kde úkolem zaměstnance určité předměty přehlížejícího je zjišťovati vady, které shledati musí každý, kdo v tom kterém oboru nemá vůbec znalosti a zkušenosti, tedy i každý laik, lze uznati, že takové přehlížení není činností převážně duševní (srv. na př. Boh. A 3418/24 a 3827/24). Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě. To patrně má na zřeteli stížnost, která vyznívá v ten rozum, že činnost Č-ova se obmezovala na pouhé zjištění prostými smysly, které mohl si utvořiti každý normální člověk. Stanovisko stížnosti nelze však rozumně sdíleti.
Žal. úřad měl zajisté pro svůj závěr, že tvoření logických úsudků u Č. bylo podmíněno zvláštními znalostmi odborně získanými, dostatečný podklad ve spisech správních a to ze zjištěného skutkového obsahu činnosti jeho, zejména ze zjištěné skutečnosti, že Č. se neobešel bez použití různých měřidel — hloubkoměrů, úhloměrů a posunovaných měřítek, — jejichž podstata a konkrétní jich použití zajisté každému laikovi nejsou běžný právě tak jako deskriptivně-geometrické úkony, spočívající v promítání šikmých a zborcených ploch, jakož i znalost detailních výkresů, jež byly vodítkem kontrolní činnosti. Pro svůj úsudek měl žal. úřad zejména podklad i v posudku živn. inspektora, který označil činnost Č-ovu za vyšší činnost kontrolní. Je jistě nepochybno, že by stěžující si firma nesvěřila funkci kontrolora přístrojů, nástrojů a šablon pouhému laikovi, pokud se týče nekvalifikovanému dělníku, který by neměl žádných odborných znalostí ani empirie a který by kontrolu prováděl na podkladě pouhých svých smyslových poznatků.
Správnost úsudku úřadu podává se nutně z povahy věci samé; st-lka nikdy v řízení správním ani netvrdila, že přijala za kontrolora pouhého laika nebo snad nekvalifikovaného dělníka, tak že neměl žal. úřad ani podnětu k šetření, jaké teoretické znalosti si Č. ve svém oboru osvojil. Z nesporné skutečnosti, že st-lka ustanovila Martina Č. kontrolorem, mohl žal. úřad předpokládati, že Č. má potřebné odborné znalosti k úkonům, jež činnost jeho vyplňovala, když pro opačný úsudek ve spisech správních není podkladu. Úsudek úřadu zbudovaný na způsobu činnosti zaměstnancovy, který jedině je směrodatným pro správné hodnocení této činnosti, nemůže proto býti shledán ani vadným dle § 6 zák. o ss ani nezákonným.
Z hořejších vývodů se také podává, že pro hodnocení činnosti Č-ovy jako činnosti převážně duševní není závažno rozlišovati, konal-li Č. kontrolu podle výkresů, pomocí šablon či pomocí přístrojů měřících a že není proto vadou řízení, nezabýval-li se úřad otázkou pro řešení sporu irelevantní, jaký časový úsek ta či ona činnost zabírala. Obojí způsob kontroly byl správně shledán činností převážně duševní.
Žal. úřad zjistil konečně, že Č., kontroloval-li přístroj během výroby, mohl dávati dělníkovi i rady pro další zpracování. Toto zjištění, které se kryje doslovně s tvrzením st-lčiným, sice stížnost ve směru skutkovém nenapadá, brojí však proti hodnocení této složky činnosti Č-ovy jako činnost duševní, spatřujíc v ní nanejvýš jen povahu běžných rad, jaké udílejí starší a zapracovanější dělníci mladším spoludělníkům a jaké při výkonech ryze manuelních jsou zcela obvyklým zjevem.
Nss zabýval se již v nál. Boh. A 532/20, v němž prohlásil činnost kontrolorů modelů ve slévárně za činnost převážně duševní, také otázkou tou. I tam bylo zjištěno, že dotyčný kontrolor radil dělníkům při práci a dával jim pokyny při práci na předmětech, na které se vztahovala jeho činnost kontrolní. V nálezu tomto dospěl nss k závěru, že v činnosti kontrolora, který se neúčastnil manuelní výroby a která spočívala ve tvoření logických úsudkův a z nich vyplývající činnosti poradní, právem spatřovati je činnost převážně duševní. Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě. Pakli v daném případě žal. úřad týmže způsobem případnou činnost poradní jako vyplývající ze tvoření logických úsudků kvalifikoval jako činnost duševní, nelze ani po této stránce shledati ve výroku úřadu nezákonnost.
Stížnost brojí konečně proti hodnocení činnosti Č-ovy jako činnosti převážně duševní za dobu od 6. července 1917 do 1. ledna 1919, kdy Č. vykonával zaměstnání pod dozorem vedoucího kontrolora a podle jeho pokynů, vycházejíc z předpokladů, že v tomto období vykonával Č. činnost úplně nesamostatnou, která nemůže z tohoto důvodu býti označena za činnost podléhající pojistné povinnosti. Ani této výtce nelze přiznati oprávněnost. Bylo již shora zdůrazněno, že také v tomto počátečním období vykonával Č. v podstatě vše, co náleželo ke zjištěnému obsahu zaměstnání kontrolora a že st-lka sama ve svém vyjádřeni z 10. dubna 1925 připojila jen dodatek, že »s počátku musil hlásiti každou odchylku od výkresu vedoucímu kontroloru« a že »pracoval pod dozorem vedoucího kontrolora, který byl za správnost kontroly ve svém oddělení zodpovědným.«
Nss ve své ustálené judikatuře trvá na právním názoru, že zákon moment samostatnosti nestaví jako kriterium pro pensijní povinnost. Záleží jen na kvalifikaci zaměstnání, které dotyčný zaměstnanec koná, tedy na způsobu činnosti, nezáleží na tom, zda se někdo teprve zaučoval (sr. na př. Budw. 7632 a 7715 a Boh. A 168/19).
Je-li pak bezvadně zjištěno, že Č. i v době před 1. lednem 1919 kontrolu prováděl v podstatě způsobem vylíčeným v nař. rozhodnutí, který vyplňuje pojem činnosti převážně duševní, nemůže na této povaze činnosti jeho nic měniti skutečnost, že s počátku byl pod přísnějším dozorem vedoucího kontrolora, který mu udílel rady a pokyny a případně i ve složitějších případech výkon jeho přezkoumával. Pakli nař. rozhodnutí tuto myšlenku vtělilo ve svůj výrok, neprávem mu vytýká stížnost nezákonnost.
Ze všech těchto úvah dospěl nss k závěru, že nař. rozhodnutí není ani vadným ani nezákonným, pakli hodnotilo činnost Č-ovu jako činnost převážně duševní, zakládající dle § 1 odst. 1 bodu 3 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. pojistnou povinnost pensijní.

Citace:

č. 7878. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 602-608.