Čís. 8620.

Pojištěnec domáhající se náhrady škody musí prokázali, že nastala škodná událost (vloupání, krádež), že mu vzešla škoda a že škoda jest v příčinné souvislosti s pojištěnou škodnou událostí. Na pojišťovateli pak jest, by dokázal důvod sprošťující ho povinnosti k odškodnění.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1929, Rv I 592/28.)
Žalobce pojistil u žalované zboží proti škodě vloupáním. Žalobce oznámil žalované, že se mu z obchodu ztratily dva svazky persiánu v ceně 6 900 Kč, a žádal o náhradu. Pojišťovna odepřela vyplacení náhrady s odůvodněním, že nejde o škodu vloupáním. I domáhal se žalobce na žalované zaplacení žalobou, o niž tu jde. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatel v tom, že prvý soud přistoupil na názor žalované strany, která tvrdila, že jest povinna nahraditi žalobci škodu jen, prokáže-li, že se krádež stala vloupáním. Jde tedy o to, kdo a pokud jest povinen dokazovati krádež vloupáním. Pojišťovací smlouvou zavazuje se pojišťovna nahraditi škodu, která pojištěnci vznikla z pojištění škodné události. Již z toho vyplývá rozdělení průvodního břemena mezi stranami. Pojištěnec, domáhaje se náhrady škody, musí prokázati, že mu nastala škodná událost, že nastala škoda a že škoda jest v příčinné souvislosti s pojištěnou škodnou událostí. Z toho dále plyne, že v souzeném případě žalobci jako pojištěnci náleželo a náleží prokázati, že došlo k vloupání, jak je vysvětluje čl. 1 pojišťovacích podmínek. Náleželo tedy žalobci, by prokázal, že se stala krádež vloupáním. Další podrobnosti, zejména udání o osobě, která se vloupala do místnosti, ovšem prokazovati nemusí. Z těchto úvah plyne, že žalobce měl dokázati, že se někdo, ať to byl kdokoli, vloupal do místnosti pojištěnce a že ukradl pojištěné kožišiny. Této povinnosti však žalobce nedostál a neprokázal tudíž základ svého žalobního nároku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřené o dovolací důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s., jest bezdůvodné, neboť sporná věc posouzena byla v napadeném rozsudku po právní stránce zcela správně, a proto dovolací soud sdílí a schvaluje věci i zákonu vyhovující důvody soudu druhé stolice. Pojistníkovo právo na náhradu utrpěné a pojištěním kryté škody zakládá se na tom, že nastala pojistná příhoda, v souzeném sporu krádež vloupáním, nebo pokus o ni, a že touto pojistnou příhodou vznikla pojistníkovi škoda ukradením, zničením, nebo poškozením pojištěných předmětů, musí tedy pojistník dokázati v rozepři (§ 266 c. ř. s.), že pojištěné věci dokonanou krádeží vloupáním nebo pokusem byly ukradeny, zničeny nebo poškozeny. Prokáže-li toto pojistník a pojišťovatelka chce uplatňovati některý z důvodů sprošťujících ji povinnosti k plnění, musí dokázati tento důvod. Poněvadž v rozepři jde o pojištění proti škodám z krádeže vloupáním, není zapotřebí obírati se požárním pojištěním. Bylo jen zjištěno, že dne 13. prosince 1926 pojištěné kožišiny byly v dovolatelově krámě a že dne 14. prosince 1926 po poledni, když je dovolatel hledal, by je zpracoval, je nenašel. Toto zjištění nemůže nahraditi důkaz, kterým byl dovolatel jako pojistník, domáhající se na žalované jako pojišťovatelce náhrady za zmizelé pojištěné kožišiny, povinen, jmenovitě důkaz, že kožišiny byly vůbec ukradeny a že šlo o krádež vloupáním.

Citace:

8620. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 58-59.