NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 4851.

Nebyl-li v předchozím sporu učiněn mezitimní určovací návrh dle §§ 236 neb 259 c. ř, s., jest se zabývati otázkou v pozdějším sporu znovu ač strany si nestěžovaly do usneseni, jímž v tomto sporu bylo řízení přerušeno až do rozhodnutí dřívějšího sporu s výslovným poukazem na jeho předurčující povahu.
Smluvní zástavní právo jest chráněno důvěrou v pozemkovou knihu, třebas ho smluvníkův předchůdce nabyl exekučně.
(Rozh. ze dne 27. března 1925, Rv II 107/25)
Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí čís. sb. 3382. Ve sporu, o nějž nyní jde, domáhalo se společenstvo, v onom sporu žalované na Josefu J-ovi, jenž byl v onom sporu žalobcem, zaplacení 12.000 Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opřenému jen o důvod nesprávného právního posouzení dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., nelze přiznati úspěchu. Otázka platnosti knihovního práva zástavního, váznoucího pro pohledávku 12.000 Kč ve prospěch žalujícího spolku, byla řešena jako otázka předurčující již ve sporu Cg VIII 218/22, zahájeném nynějším žalovaným proti žalobci o vydání výmazného prohlášení, a rozhodnutá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 1924, č. j. Rv II 563/23 čís. sb. 3382 ve prospěch nyní žalující strany. Kdyby byla v tomto dřívějším sporu některá strana učinila mezitimní určovací návrh dle §§ 236, 259 c. ř. s., bylo by musilo rozhodnutí býti pojato do rozsudečného nálezu a tvořilo by právo mezi stranami dle §u 411 c. ř. s. Když se tak nestalo, nezbývá, než zabývati se otázkou znova, ačkoliv strany tím, že svého času nepodaly rekursu proti usnesení, jímž byla rozepře přerušena až do rozhodnutí sporu Cg VIII 218/22 s výslovným poukazem na jeho předurčující povahu, uznaly totožnost skutkových i právních otázek, přicházejících v obou sporech v úvahu. Skutkový podklad pro rozhodnutí o platnosti knihovního zástavního žalobcova práva jest týž, jako byl v předešlém sporu. Žalovaný ani nezměnil svého dřívějšího skutkového přednesu ani ho nedoplnil. Nepopírá již ani, že žalující spolek nabyl zástavního práva bezelstně v důvěře v knihu pozemkovou, brojí proti dřívějšímu rozhodnutí jenom! z důvodů právních, snaže se dolíčiti, že zásada důvěry v knihu pozemkovou neplatí, poněvadž jde o zástavní právo exekuční. Nejvyšší soud nemá však důvodu, aby se odchýlil od právního názoru, vysloveného v rozhodnutí Rv II 563/23. Stará, sporná otázka, je-li důvěrou v knihu pozemkovou dle §u 469 obč. zák. chráněno exekuční nabytí práva zástavního k zaplacené, ale ještě nevymazané hypotéce, byla sice plenissimárním rozhodnutím ze dne 13. ledna 1909, čís. 188 knihy judikátů zodpověděna v ten rozum, že tu důvěra v knihu pozemkovou neplatí, ale v tomto případě jde o případ jiný, neboť žalující spolek nenabyl zástavního práva exekučně, nýbrž smlouvou, totiž postupem od Františka V-a. Že by smluvní, bezelstné nabytí práva zástavního nebylo chráněno důvěrou v knihy pozemkové, o tom nevyskytly se posud pochybnosti, a to ani v případě, že předchůdce smluvníkův nabyl svých práv exekučně. Námitky, jež činí žalovaný proti tomuto výkladu jasných zákonných předpisů §§ 468, 469, 526, 1443 a 1500 obč. zák, jsou rázu jen praktického, nikoliv právního, a nelze jim dáti za pravdu. I exekuční řád i knihovní zákon poskytují knihovnímu držiteli dosti prostředků, by se uchránil škody, hrozící mu z toho, že vymáhající věřitel může dle své vůle voliti a hromaditi exekuční prostředky. Tak mohl žalovaný se ubrániti převodu zástavního práva na žalující spolek prostě tím, kdyby byl v čas, totiž hned po povolení exekuce Františku V-ovi navrhl u exekučního soudu dle §u 41 druhý odstavec ex. ř. omezení exekuce na exekuci zabavením a přikázáním úvěrové pohledávky 13.000 Kč, nebo kdyby byl aspoň později, když František V. právě uvedenou úvěrovou pohledávku, jež mu byla přikázána na místo zaplacení, již vyúčtoval a tím u soudu doznal zaplacení vymáhané pohledávky 12.000, navrhl dle §u 40 ex. ř. zrušení exekuce, povolené vnuceným vkladem práva zástavního. Žalovaný mohl si také zajistiti účinnost rozsudku o žalobě С 100/21, podané již 4. června 1921 proti Františku V-ovi o zrušení exekuce, vůči třetím osobám a žalujícímu spolku, jenž nabyl hypotékami pohledávky postupem teprve 21. srpna 1921, kdyby byl dal žalobu knihovně poznamenat dle §u 61 knih. zák.

Citace:

č. 4851. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 609-611.