Č. 3292.

Pozemková reforma. — Řízení přednss-em: I. * Namítá-li stížnost podaná proti výpovědi z hospodaření na zabraném majetku, že vypovídané nemovitosti patří osobě jiné než vlastníku) zabraného statku, jest tato námitka její v řízení před nss-em nepřípustná. — II. Opatrovník potomstva v případě fideikomisární substituce není legitimován ke stížnosti na nss proti výpovědi z hospodaření. — III. Jak má býti uplatněn nárok dle § 11 zák. záb., aby k němu stpú musil přihlížeti, když dává výpověď z hospodaření.
(Nález ze dne 27. února 1924 č. 3454).
Prejudikatura: Boh. 1311, 1941 adm. a jiné.
Věc: Josef H., držitel panství L. a P. T. a Dr. Bedřich D., opatrovník fideikomisárně substitučního jmění h-ského proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o výpověď z hospodaření na zabraných nemovitostech.
Výrok: Stížnosti Dra Bedřicha D., opatrovníka substituční ho jmen i, odmítají se jako nepřípustné. Kestížnostem Josefa H. zrušují se rozhodnutí z 5. března 1923 a 8. března 1923, pokud se týkají parcely č. kat. 138 v Ž. a zámku č. p. 10 a parcely č. kat. 35 a P. T. pro nezákonnost; v ostatním zamítají se stížnosti tohoto st-le jako bezdůvodné.
Důvody: St-lé podali nss-u dvě stížnosti. První z nich směřuje proti vypověděni stpú-u z 30. dubna 1923 a z 12. června 1923, daným Josefu H., druhá pak béře v odpor výpověď stpú-u z 5. března 1923 danou Josefu H. z hospodaření na dalších zabraných nemovitostech, jakož i výměr z 8. března 1923, kterým stpú vyrozuměl Josefa H., že dal výpověď také všem osobám, jež na těchto nemovitostech hospodaří.
Ve stížnosti prvé uplatňují st-lé tyto námitky:
1. První výpověď podána byla u soudu dne 23. května 1923 a doručena st-li dne 25. května 1923, druhá došla k soudu druhá 13. června 1923 a st-li byla doručena dne 18. června 1923.
St-1 však dne 15. května 192 0 uplatnil u stpú-u jednak nárok dle § 11 zák. záb., jednak své právo na vyloučení objektů ze záboru dle § 3 lit. a) zák záb. a nároky tyto ještě dne 12. dubna 1923 zvláštním podáním blíže provedl, úřad však o nich dosud nerozhodl. Výměrem z 28. března 1923 upustil sice stpú od poznámky zamýšleného převzetí v příčině některých nemovitostí, na něž st-1 uplatňoval nárok dle § 3 lit. a) a § 11 zák., ale podotkl, že se tak děje prozatím, než rozhodnuto bude ineritorně o uvedených nárocích st-le, což však se dosud nestalo. Dokud však úřad o uvedených nárocích st-le nerozhodl, nemůže dle judikatury nss-u vypověděti st-li hospodaření na zabraných nemovitostech.
2. Ve výpovědi první vypovídá se také celé role č. kat. — ač. — v K., ačkoliv části těchto pozemků přicházejí v úvahu pro akci S.
3. Parcela č. kat. — jest spojena s rolem č. kat. — obce B., a tvoří zakřivený úzký výběžek, který nelze odevzdati bez nevypovězené parcely č, kat. —.
4. Výpověď z hospodaření na parcelách č. kat. v R. ruší honební spojení mezi K. a B. na enklávě, kterou tato role tvoří.
5. V kat. obci V. vypovídá se hospodaření na celých parcelách č. kat. ve výměře 47 ha, ač ve skutečnosti zamýšlí se zabrati pouze část ve výměře 6 ha 9 a.
6. Parcely č. kat. nepatří vůbec st-li Josefu H.
Ve stížnosti druhé uplatňuje st-1 především námitku svrchu sub 1) vytčenou podotýkaje, že nař. rozhodnutí byla podána u soudu dne 5. května 1923 a jemu doručena byla dne 23. května 1923, dále však ještě namítá:
7. Ve výpovědi z 5. března 1923 vypovídají se také pozemkové parcely č. kat. v Z., a zámeček č. kat. — tamže, které tvoří přístup k pivovaru čp. — v Ž., od jehož vypovězení stpú odstoupil.
8. Úřad vypovídá také hospodaření na nemovitostech č. kat. —, které nepatří více st-li Josefu H. ani k panství P. T., ježto byly odprodány dlouhodobým pachtýřům.
9. Pozemky č. kat. v Ž. požadoval držitel panství dávno před výpovědí pro sebe dle § 3 lit. a) zák. záb., o kterémžto nároku dosud nebylo rozhodnuto. Uvažuje o stížnosti musil se soud zabývati nejprve vývody odvodních spisů, jimiž žal. úřad upírá přípustnost stížnostem JUDra Bedřicha D. z důvodu, že není ani osobou hospodařící na vypovídaných nemovitostech ani vlastníkem jejich, nýbrž pouze opatrovníkem substitučního jmění h-ského, jemuž výpověď doručiti netřeba, a jenž také nemůže do výpovědi si stěžovati.
Soud uznal tyto vývody důvodnými.
Zák. náhradový nařizuje ve svém § 18, že výpověď danou stpú-em doručiti jest osobně hospodařící a, je-li tato rozdílná od vlastníka, také jemu, neustanovuje však, že by t jiným osobám, jež mají nějaká práva k vypovídaným nemovitostem, výpověď doručena býti měla. Z toho nutno souditi, že stranami, jež by mohly proti dané výpovědi se brániti, jsou jedině osoby hospodařící na vypovídaných nemovitostech a pak vlastník jejich.
St-l Dr. Bedřich D. stěžuje si jako opatrovník potomstva, jež na základe fideikomisární substituce může jednou býti povoláno k nastoupení dědictví (§ 17 nesp. pat.). Potomstvo to však není vlastníkem substituční podstaty, nýbrž jest jím jedině fiduciář sám (srv. nález nss Boh. 1311 a usnesení z 12. ledna 1923 č. 17102).
Není-li však Dr. Bedř. D. opatrovníkem vlastníků vypovídaných nemovitostí, nemůže podávati proti výpovědi stížnost k nss-u a slušelo proto stížnosti jeho odmítnouti jako nepřípustné.
Ohledně jednotlivých námitek uplatněných ve stížnostech vlastníkových uvažoval pak nss takto:
Námitkou první vytýká stížnost, že úřad své výpovědi vztáhl i na nemovitosti vyloučené ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. a na půdu, kterou ponechati jest vlastníku dle § 11 tohoto zák.
V četných svých nálezech (srv. ku př. nál. Boh. 1941 adm.) projevil nss názor, že vlastník zabraného majetku může se námitkou touto s ú- spěchem proti výpovědi brániti jen tehdy, když před výpovědí řádně uplatnil své nároky z § 3 lit. a) a § 11 zák. záb. a že neučinil-li tak, může stpú zahrnouti ve svoji výpověď veškeru půdu vlastníkovu bez ohledu na zmíněné nároky jeho, dosud neuplatněné.
V daném případě st-1 tvrdí, že ony nároky své uplatnil již před obě- ma výpověďmi, a odvolává se v té příčině na svá podání z 9. května 1920 a z 12. dubna 1923.
Úřad popřel v odvodním spise podaném k stížnosti prvé, že by podání z 12. dubna 1923 vůbec bylo ho došlo, a ohledně podání z 9. května 1920 uvedl, že podání to neuplatňuje nárok vlastníkův dle § 11 zák. záb. na určité pozemky, nýbrž pouze všeobecně uplatnění nároku toho pro vlastníka a jeho potomky a pro substituční podstatu vyhrazuje, a že pokud v podání tom uplatněny byly nároky vlastníka na vyloučení nemovitostí ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., jest stížnost bezpředmětná, ježto výpovědi na žádnou z těchto nemoviiostí se nevztahují.
V odvodním spisu k stížnosti druhé připouští úřad pouze ohledně zámku č. — v P. T. a pozemkové parcely č. — tamže, že st-l svůj nárok dle § 3 lit. a) zák. záb. uplatnil.
Stížnost v tomto bodě jest jen částečně důvodnou.
Co se týče především podání st-lova z 12. dubna 1923 dlužno uvésti, že dle správních spisů podání st-lovo uvedeného obsahu úřadu nedošlo. Podání, jež ředitelství velkostatků st-lových úřadu dne 14. dubna 1923 zaslalo, obsahuje výkaz změn ve stavu zabraného majetku, není však uplatněním svrchu uvedených nároků st-lových.
Dřívější podání st-lovo z 9. května 1920 domáhá se to.io, aby stpú propustil ze záboru půdu dle záb. zák., § 11 nejen st-li, jako majiteli jmění fideikomisární substitucí stiženého, nýbrž i jeho zletilým dětem, a dále, aby ponechal půdu dle tohoto ustanovení též substituční podstatě.
Žádal tedy st-l oním podáním pouze, aby nejen on, ale i jiné osoby uznány byly za subjekty nároku dle § 11 zák. záb. v příčině onoho jmění, jehož jest sám držitelem, a následkem toho, aby každému z těchto subjektů propuštěna byls ze záboru výměra dle cit. zákonného ustanovení. Propuštění určitých nemovitostí ze záboru st-l však nežádal, zejména neurčil, které nemovitosti mají jednotlivým těmto subjektům býti ponechány, a nemůže proto tvrditi, že mu byly vypovězeny také ty nemovitosti, na něž svůj nárok dle § 11 zák. záb. již uplatnil.
Dále žádal st-l ve zmíněném svém podání, aby ohledně určitých nemovitostí, jichž výkaz k podání byl připojen, bylo uznáno, že jsou objekty vyloučenými ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb.
V tom směru ovšem nutno uznati, že st-1 nárok svůj uplatnil dříve, než úřad vydal nař. rozhodnutí.
Leč z nemovitostí, jichž vyloučení ze záboru st-1 se domáhal, jedině zámek č. p. — a parcela č. — v P. T. a dále parcela č. — v Ž. pojaty byly do výpovědi z 5. a 8. března 1923, ostatních nemovitostí v podání uvedených výpovědi se netýkají.
Vzhledem k tomu, co svrchu uvedeno bylo o nutnosti uplatniti práva dle § 3 lit. a) zák. záb. před výpovědí, bylo výpovědi z 5. března 1923 a z 8. března 1923, pokud týkají se právě uvedených nemovitostí, zrušiti pro nezákonnost, v ostatním však zamítnouti uvedenou námitku jako bezdůvodnou.
Tím vyřízena jest také námitka sub 9) vytčená.
Stížnost uvádí tu parcely, jichž vyloučení ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. vlastník se domáhal. Leč parcely ty v podání z 9. května 1920, jež, jak vyloženo, jedině pro otázku tu přichází zde v úvahu, uvedeny nejsou, a následkem toho postrádá tvrzení st-le, že nárok na tyto parcely před výpovědí uplatnil, potřebného podkladu ve spisech. Bylo proto také tuto námitku jeho zamítnouti jako bezpodstatnou.
Námitky sub 2), 3), 4) a 7) založeny jsou na právním názoru, že nelze vypověděti takovou nemovitost, která přichází v úvahu pro příděl jako jednotlivá parcela (akce S), dále takovou nemovitost, jež tvoří pouze úzký výběžek parcely jiné, jež se však nevypovídá, pak že nelze vypověděti parcely, jež sprostředkují souvislost honebního okrsku, nebo které tvoří přístup k nemovitostem jiným, jež se nevypovídají.
Stížnost neuvádí zákonné předpisy, o něž názor svůj opírá. Zakládá-li snad stížnost tyto námitky své na předpisech částky Ic zák. náhr., pak musily by námitky její odmítnuty býti jako nepřípustné, ježto proti porušení předpisů, obsažených v této části zák. náhr., lze dle § 20 zák. náhr. brániti se jedině stížností k soudu, jenž jest nadřízen soudu výpověď doručivšímu. Že by výpověďmi vzhledem ke skutečnostem v námitkách těch uváděným porušeny byly jiné předpisy zákonů o pozemkové reformě, jež zakládají nějaký nárok strany, nss neshledal, a stížnost to také netvrdí.
Bezpodstatnou shledal nss též námitku uvedenou pod č. 5), neboť ze spisů není nikterak patrno, že by stpú omylem vypovídal parcely celé, ačkoliv chce převzíti pouze část jejich.
Námitkou 6) a 8) vytýká stížnost, že úřad vypovídá st-li hospodaření a ukládá mu vyklizení a odevzdání nemovitostií, jež st-1 vůbec ve vlastnictví nemá. Výtkami těmi nenamítá st-1 porušení nějakých jiných předpisů než těch, jež platí o výpovědi z hospodaření dle části Ic zák. náhr., nýbrž bere v odpor výpověď poz. úřadu jen ohledně té složky její, jež jest pouhým prohlášením poz. úřadu učiněným jménem státu jako strany.
Proti výpovědi z hospodaření v této její vlastnosti lze však stěžovati si jen u řádného soudu (§ 20 zák. náhr.), a jsou proto uvedené námitky st-lovy dle §§ 2 a 3 lit. a) zák. o ss nepřípustné.
Z důvodů těchto bylo rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 3292. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 675-679.