Č. 2870.

Obecní úředníci. — Legionáři: * Opatření podle § 14, odst. 1 zák. č. 462/1919 v příčině míst ve službách obecních úřadů (§ 4 lit a) přísluší ministerstvu vnitra a nikoliv zemskému správnímu výboru.
(Nález ze dne 15. listopadu 1923 č. 19 541.)
Věc: Obec Š. a Jaroslav D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o jmenování obecního úředníka.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle dekretu z 23. října 1919 schválilo ob. zastupitelstvo v Š. ve schůzi dne 17. září 1919 konané, usnesení obecní rady, která st-le přijala jako výpomocnou sílu kancelářskou s denním platem 10 K cenně proti měsíční výpovědi.
Podle dekretu z 30. listopadu 1920 bylo st-li »na základě usnesení ob. zast. ze 17. září 1919, kterým byl zvolen prozatímním, a z 30. září 1620, kterým byl ustanoven skutečným (definitivním) úředníkem obce«, prohlášeno a potvrzeno, že je skutečným definitivním úředníkem obce, že je zařazen do 2. stupně 10. třídy státních úředníků a že jest ustanoven pro službu manipulační. Nař. rozhodnutím bylo ke stížnosti Václava P. zrušeno usnesení ob. zastupitelstva v Š. z 30. září 1920, kterým bylo Jar. D. uděleno definitivní místo manipulačního úředníka obecního v Š. a uloženo obecnímu zastupitelstvu, aby na místo to vypsalo konkurs a znovu je obsadilo s patřičným ohledem na ustanovení zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb.
V důvodech bylo uvedeno toto:
Usnesením ob. zastupitelstva z 17. září 1919 bylo schváleno přijetí st-le »do kanceláře na výpomoc« s platem denních 10 K proti měsíční výpovědi.
Z toho jde nepochybně na jevo, že st-l byl pouze výpomocnou silou, na kterou se ustanovení zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb. nevztahuje (§ 44). Důsledkem toho nevzešel mu po rozumu § 8 po uplynutí jednoroční služby nárok na definitivní ustanovení obecním úředníkem.
Byl-li tudíž usnesením obecního zastupitelstva z 30. září 1920 jmenován definitivním obecním úředníkem, sluší v tomto konstitutivním aktu spatřovati projev vůle obecního zastupitelstva, že se na místě manipulačního obecního úředníka, jež se tímto usnesením současně systemisovalo, jmenuje Jar. D. úředníkem a sice hned definitivním.
Takovému jmenování má však podle ustanoveni § 7 zák. o obecních úřednících předcházeti provedení veřejného konkursu, což se v přítomném případě nestalo.
Formální tento nedostatek, nebyv v zákonné lhůtě 14denní namítán, nečiní ovšem sám o sobě zmíněné usnesení ob. zastupitelstva neplatným.
Při obsazování místa manipulačního úředníka nebylo však také šetřeno předpisu § 9 zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb. o propůjčování míst legionářům.
Zákon tento nabyl účinnosti 7. srpna 1919 a není proto správný názor obce, že se na daný případ nevztahuje, ježto prý Jar. D. byl přijat do služeb obecních již na základě usnesení obecní rady z 22. srpna 1919. Jak shora bylo dovozeno, nelze v tomto usnesení, při němž se jednalo pouze o výpomocnou sílu, spatřovati přijetí Jar. D. za úředníka obecního ve smyslu zákona o obecních úřednících, nýbrž nutno teprve usnesení obecního zastupitelstva z 30. září 1920 pokládati za akt jmenovací.
O tomto obsazení mělo však podle posléze uvedeného § 9 zákona o propůjčování míst legionářům býti zpraveno mno a poněvadž se tak nestalo, muselo obsazení být dle ustanovení § 14 cit. zák. prohlášeno za neplatné.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost mezi jiným vytýká, že žal. úřad nebyl k výroku, který nař. rozhodnutím učinil, oprávněn.
Uvažuje o této námitce a zkoumaje též z moci úřední kompetenci žal. úřadu k vydání nař. rozhodnutí, dospěl nss k těmto závěrům:
Nař. rozhodnutí samo uvádí, že obsazení místa provedené obecním zastupitelstvem prohlašuje se za neplatné podle ustanovení § 14 zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb., a to na základě stížnosti legionáře Václava P., podané ve smyslu § 13 zákona tohoto a čl. 18 nařízení ze 4. března 1920 č. 151 Sb.
Zakládá tedy žal. úřad svoje oprávnění k zákroku učiněnému zřejmě na § 14 zákona o propůjčení míst legionářům.
Uvedený § 14 stanoví však, že, jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením zákona tohoto (č. 462/19), jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav neb závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel ....
Uvedený předpis udílí tudíž jedině příslušnému ministerstvu právo a ukládá jen jemu povinnost tam uvedenou.
Toto právo a tato povinnost příslušného ministerstva neomezuje se jen na místa ve správě státní, nýbrž vztahuje se podle povšechné dikce § 14 zřejmě na všechna místa vůbec, která podle zákona č. 462/ 19 jsou legionářům vyhrazena, pokud se týče na která mají přednostní nárok, tedy podle §§ 4 a) a 5 též na místa ve službě obcí. Že tomu tak a že tudíž podle § 14 zák. č. 462 Sb. z r. 1919 může resp. musí příslušné ministerstvo zrušiti i jmenování provedené obecními orgány, jest ostatně skutečností, která plně se shoduje se základním pravidlem obecních zřízení, podle nichž (čl. 16 zákona ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z. a § 102 ob. zříz. pro Čechy z r. 1864) státní správa vykonává právo dohlédací k obcím tím způsobem, aby nevystupovaly z mezí působnosti své a ničeho nečinily, co by bylo proti zákonům.
Z § 14 zák. č. 462/19 nemůže tudíž žal. úřad čerpati důvod své domnělé kompetence k výroku, který učinil v nař. rozhodnutí.
Kompetenci k tomu nemůže však čerpati také ani z jiných ustanovení zákonných, zejména ani z obecního zřízení, ani ze zákonů o obecních úřednících z 29. května 1908 č. 35 z. z. a 23. července 1919 č. 443 Sb.
Podklad pro takovouto kompetenci neposkytuje obecní zřízení, poněvadž tu nejde ani o rekursní rozhodování v postupu instancí samosprávných (§ 97 ob. zříz.) ani o zachování kmenového jmění (§ 96 ob. zř.) ani o případ podle § 100 ob. zříz. ani konečně o případ podle § 23 finanční novely z 12. srpna 1921 č. 329 Sb.
Pokud pak obzvláště jde o uvedené zákony o obecních úřednících, tedy nelze kompetenci žal. úřadu v tomto případě opříti ani o § 40 zák. č. 443/19, poněvadž tu nejde o rekursní rozhodování podle tohoto zákona ani o § 43 zákona č. 35/1908, poněvadž tu nejde ani o výkon dozorčí moci »okresního výboru nad tím, aby zákona tohoto (t. j. o obecních úřednících) bylo šetřeno« ani o zrušení usnesení ob. zastupitelstva, které by se příčilo předpisům zákona o obecních úřednících ani konečně o případ 3. odst. § 43 zák. č. 35/08.
Dle toho nebyl tedy žal. úřad k nař. rozhodnutí příslušným, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona z 22. října 1875 č. 36 ex 1876, aniž se mohl nss zaměstnávati ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 2870. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 981-983.