NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9814.

Pojištění úrazové. — Řízení správní: * Jestliže úrazová pojišťovna dělnická, vykonavši podle § 23 úraz. zák. revisi, odepřela vrátiti přeplatek pojistného zapravený podle tvrzení podnikatele bezdůvodně, jest tento výrok schopen právní moci. (Otázka, jak by se věc měla, když revise vykonána nebyla, řešena nebyla).
(Nález ze dne 9. dubna 1932 č. 5656.)
Věc: Firma Poldina Huť, akc. spol. v Praze (adv. Dr. Emil Fanta z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojistné příspěvky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje jednak pro vadnost řízení, jednak pro nezákonnost.
Důvody: Stěžující si firma oznámila dopisem ze 3. května 1924 Úrazové pojišťovně dělnické pro Čechy v Praze, že její doly »Elsa« v N. a »Rafaeli« v K. se řídily ve svých přihláškách mezd k výpočtu příspěvků za léta 1921 a 1922 podle tehdy vydaných směrnic Úrazové pojišťovny. Tyto směrnice byly však nálezem nss-u Boh. A 2812/23 uznány částečně za nesprávné, a jsou proto příspěvky, odvedené pojišťovně jmenovanými doly za léta 1921 a 1922, mnohem vyšší než měly býti. Firma zaslala zároveň s řečeným svým dopisem výpočty příspěvků těch, pořízené podle cit. nálezu nss-u a dovozovala z nich, že odvedla na příspěvcích těch více než byla povinna, a to: za důl »Rafaeli« za rok 1921 více o 8990 Kč 80 h, za rok 1922 více o 4183 Kč 97 h = 13174 Kč 77 h, za důl »Elsa« za rok 1921 více o 6932 Kč 99 h, za rok 1922 více o 4411 Kč 87 h = 11344 Kč 86 h, úhrnem více o 24519 Kč 63 h. Firma poukazovala k tomu, že částku tu zaplatila jen omylem, řídíc se směrnicemi pojišťovny, a žádala podle §§ 1435 a 1487 o. z. o., aby jí přeplacená částka byla vrácena se 4% úroky ode dne zaplacení. Na tento dopis odpověděla Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze — Č. 9814 —
dne 30. června 1924, že nemůže nic změniti na výši firmou přiznaných započítatelných mezd dělnictva a úřednictva dolů »Elsa« a »Rafaeli« za léta 1921 a 1922, poněvadž přiznání ta byla, jak se ústav svým přísežným kontrolorem přesvědčil při revisi, vykonané ve dnech 21.—24. května 1924, sestavena způsobem srovnávajícím se s tehdejší jeho praxí. Nálezem nss-u Boh. A 2812/23 byl rozhodnut jen určitý konkretní spor, týkající se jiného podnikatele s min. soc. péče, resp. s Úrazovou pojišťovnou dělnickou v Brně, a nemůže ho proto býti použito v daném případě. Tento nový způsob zjišťování započítatelných mezd podle cit. nálezu může se týkati jen buď přiznání příspěvků platných po tomto rozhodnutí nebo ústavních výměrů, o kterých nebylo ještě konečně rozhodnuto.
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze vydala pak dále tyto výměry: I. z 19. srpna 1924, kterým předepsala z dolu »Rafaeli« za příspěvkové období 1924/I pojistné 16027 Kč 24 h, na něž bylo podle poznámky ve výměru učiněné dne 8. srpna 1924 splaceno 2852 Kč 47 h, takže vykázán byl nedoplatek 13174 Kč 77 h; II. z 5. února 1925, kterým předepsala z dolu »Rafaeli« za příspěvkové období 1924/II pojistné 12648 Kč 32 h, na něž bylo podle poznámky ve výměru učiněné dne 26. ledna 1925 splaceno 7254 Kč 60 h, takže vykázán byl nedoplatek 5393 Kč 72 h; III. z 19. srpna 1924, kterým předepsala z dolu »Elsa« za příspěvkové období 1924/I pojistné 12621 Kč 71 h, a konečně IV. z 5. února 1925, kterým předepsala z téhož dolu »Elsa« za příspěvkové období 1924/II pojistné 11043 Kč 51 h.
Stěžující si firma podala k zsp-é stížnosti, resp. námitky, a to jak proti dopisu Úrazové pojišťovny dělnické z 30. června 1924, tak i proti výměrům jejím uvedeným shora pod č. I. až IV. Zsp v Praze v dohodě s báňským hejtmanstvím v Praze rozhodnutím z 13. prosince 1924 odmítla odpor firmy proti dopisu z 30. června 1924 jako nepřípustný. Týmž rozhodnutím jakož i dalšími rozhodnutími z 21. října 1927 nevyhověla námitkám firmy, podaným proti výměrům uvedeným shora pod č. I. až IV.
Odvolání podanému firmou z rozhodnutí ze 13. prosince 1924, min. soc. péče rozhodnutím z 19. října 1926, vydaným v dohodě s min. prací, nevyhovělo v podstatě z toho důvodu, že mezi firmou a Úrazovou pojišťovnou dělnickou došlo o placení pojistného z dolů »Rafaeli« a »Elsa« za léta 1921 a 1922 k dohodě, která jednostranným jednáním nemůže býti měněna. Nálezem nss-u z 28. června 1928 č. 18235 bylo toto rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss pro nezákonnost, spočívající v tom, že min. soc. péče, vycházejíc z mylného právního názoru o nezměnitelnosti dohody mezi stranami uzavřené, nezabývalo se námitkou firmy, že platila pojistné z důvodu sběhlého omylu. Na to vydalo min. soc. péče v dohodě s min. prací nové, nyní nař. rozhodnutí — jak se v něm praví — na podkladě jiné skutkové podstaty — z 28. srpna 1929, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžující si firmy z rozhodnutí zsp-é ze 13. prosince 1924, pokud toto rozhodnutí jedná o úrazových příspěvcích z dolu »Rafaeli« za období 1924/I v částce 16027 Kč 24 h, ježto příspěvky — Č. 9814 —
tyto byly předepsány podle přiznání strany, a v jejím odvolání nebyly proti tomuto předpisu vzneseny žádné konkretní námitky ve věci samé. Pokud pak odvolání firmy brojilo proti vyzvání obsaženému nepřímo ve výměru Úrazové pojišťovny dělnické z 19. srpna 1924, aby bylo zaplaceno zbývající dlužné pojistné v částce 13174 Kč 77 h, zrušilo min. dotčenou část v odpor vzatého rozhodnutí pro nepříslušnost správních úřadů, protože toto vyzvání nemůže býti pokládáno za závazné pro strany a za schopné právní moci. Úrazový zákon propůjčil úrazovým pojišťovnám dělnickým, jako veřejnoprávním korporacím, jen v docela určitých případech právo rozhodovati, s výhradou námitek k zemskému úřadu, jak se to stalo v §§ 18, 19 a 20 úraz. zák. v příčině pojistné povinnosti podniků a jich zařadění, v §§ 23 a 25 úraz. zák. v příčině výpočtu výše pojistných příspěvků. Avšak výměr z 19. srpna 1924, pokud neobsahuje výzvu, třeba nepřímou, k zaplacení částky 13174 Kč 77 h, nemůže býti subsumován pod žádný uvedený druh rozhodování Úrazové pojišťovny dělnické, jmenovitě pod § 23 úraz. zák., ježto spočívá na jiné podstatě skutkové, podle níž byla dlužná částka podle tvrzení firmy při zapravování úrazových příspěvků z podniku důl »Rafaeli« za období 1921 a 1922 bez důvodu zaplacena, a nyní za období 1924/I má býti započtena. Jest tedy cit. výměr Úrazové pojišťovny dělnické, pokud obsahuje tuto výzvu k zaplacení dlužné částky, pouhým prohlášením strany, a správní úřady nejsou tedy povolány rozhodovati o námitkách firmy podaných proti takovému prohlášení. Pokud se její odvolání obrací proti odepřenému vrácení úrazových příspěvků z obou dolů »Elsa« a »Rafaeli«, zrušilo min. také tuto část v odpor vzatého rozhodnutí, protože ani přípis Úrazové pojišťovny dělnické z 30. června 1924 nemůže býti subsumován pod § 23 úraz. zák. a nemůže býti závazným pro strany a schopným právní moci, neboť spočívá na docela jiné skutkové podstatě, podle níž podle tvrzení firmy byly zapraveny úrazové příspěvky z dolů »Rafaeli« a »Elsa« za období 1921 a 1922 bez důvodu a mají býti proto vráceny. Jest tedy i tento přípis pouhým prohlášením strany, a úřady správní nejsou proto povolány rozhodovati o námitkách proti takovému prohlášení podaných.
Z úplně stejných důvodů nebylo vyhověno dalšími nař. rozhodnutími z 28. srpna 1929 odvoláním firmy z rozhodnutí zsp-é v Praze z 21. října 1927, pokud bylo jimi rozhodnuto o námitkách firmy proti výměrům Úrazové pojišťovny dělnické výše pod II. až IV. uvedeným, resp. dotčené části oněch rozhodnutí byly zrušeny.
Uvažuje o stížnostech, podaných do těchto rozhodnutí, musil si nss zjistiti především jejich obsah.
Všechna tři nař. rozhodnutí skládají se ze dvou částí. V prvních jejich částech zamítlo žal. min. odvolání stěžující si firmy z rozhodnutí býv. zsp-é v Praze, pokud těmito rozhodnutími nebylo vyhověno námitkám firmy, podaným proti výměrům Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 19. srpna 1924 a z 5. února 1925, kterými bylo předepsáno firmě z jejích dolů »Rafaeli« a »Elsa« pojistné, resp. jeho nedoplatky za příspěvkové období 1924/I. a II. Zamítnutí odvolání odůvodnil žal. úřad — Č. 9814 —
ve všech třech nař. rozhodnutích shodně tím, že pojistné to bylo předepsáno podle přiznání firmy, a že v jejich odvoláních nebyly proti předpisům těm vzneseny žádné konkretní námitky ve věci samé.
Ve druhých částech nař. rozhodnutí zrušil žal. úřad rozhodnutí zsp-é, pokud bylo jimi rozhodnuto o stížnosti firmy na přípis Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 30. června 1924, jímž bylo jí odepřeno vrátiti tvrzené přeplatky pojistného v létech 1921 a 1922, a dále o námitkách firmy proti výzvám, obsažených ve shora uvedených čtyřech výměrech Úrazové pojišťovny dělnické v Praze, aby firma zaplatila dlužné pojistné v nich vypočtené. Tyto zrušovací výroky jsou odůvodněny tím, že jak cit. přípis Úrazové pojišťovny dělnické z 30. června 1924, tak i uvedené její čtyři výměry nejsou rozhodnutími pro stranu závaznými a schopnými právní moci, nýbrž pouhými prohlášeními strany, a úřady správní nejsou proto povolány, aby rozhodovaly o námitkách podaných proti takovým prohlášením.
Stížnosti obracejí se svými námitkami proti oběma částem nař. rozhodnutí. Co se týče prvních částí jejich, vytýkají jejich odůvodnění vadnost řízení z toho důvodu, že odporují spisům.
Námitka vadnosti řízení jest odůvodněna. Musila tedy nař. rozhodnutí ve svých prvních částech býti zrušena podle § 6 zák. o ss.
Druhé — kasotorní — části nař. rozhodnutí založeny jsou na právním názoru, že jak dopis Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 30. června 1924, tak i její shora pod č. I. až IV. citované výměry jsou pouhými prohlášeními strany, která nejsou pro stranu závazná a schopná právní moci. Žal. úřad popřel tedy, že tyto písemné projevy vůle Úrazové pojišťovny mají právní povahu správních aktů. Stížnosti popírají správnost tohoto právního názoru a dovozují nezákonnost nař. rozhodnutí o něj opřených.
Stížnostem nutno dáti za pravdu. Těžiště otázky, zda emanace veřejné vůle jest správním aktem, schopným právní moci, spočívá především v obsahu emanace, o kterou jde. Zkoumá-li se právní povaha nejprve dopisu Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 30. června 1924 s tohoto hlediska, t. j. se zřetelem na jeho obsah, jest z něho zřejmo, že dopis tento jest odpovědí na dopis firmy ze 3. května 1924, kterým se firma domáhala vrácení pojistného podle jejího tvrzení v létech 1921 a 1922 omylem přeplaceného. Zamítnutí nároku firmy na vrácení tohoto tvrzeného přeplatku odůvodnila Úrazová pojišťovna tím, že se revisí vykonanou svým přísežným kontrolorem přesvědčila, že výše firmou přiznaných započítatelných mezd dělnictva a úřednictva za uvedená léta byla sestavena způsobem srovnávajícím se s tehdejší praxí ústavu. Z tohoto odůvodnění plyne, že pojišťovna prozkoumala podle § 23 úraz. zák., zda výpočty o výši pojistného, podané stěžující si firmou jako podnikatelkou podle § 21 úraz. zák. za příspěvkové období 1921 a 1922, byly správné, a že při tom postupovala podle 2. odst. § 23 úraz. zák.
Odstavec 5. téhož paragrafu nařizuje, aby podnikatel byl zpraven o tom, jaký výsledek vyhledávání pojišťovny mělo, a aby bylo opatřeno, čeho je třeba pro případný doplatek nebo vrácení přeplatku, který se — Č. 9814 —
snad objeví při výpočtu pojistného po konaném průzkumu, předepsaném ve 2. větě 3. odst. § 23 úraz. zák. Se zřetelem na tento obsah dopisu pojišťovny z 30. června 1924 nutno dospěti k úsudku, že dopis ten jest ve své podstatě zprávou, podanou stěžující si firmě jako podnikatelce ve smyslu 5. odst. § 23 úraz. zák. o výsledku pojišťovnou vykonaného vyhledávání a o výpočtu pojistného na základě něho provedeném. Podle 6. odst. téhož paragrafu jest pak podnikatel oprávněn do 14 dnů po vyrozumění podati proti výpočtu pojistného námitky u zemského úřadu. Skutečnost, že prozkoumání výpočtů o výši pojistného, podaných stěžující si firmou, stalo se teprve z podnětu jejího dopisu ze 3. května 1924, jímž uplatnila nárok na domnělý přeplatek, jest nerozhodná, stejně jako skutečnost, že v dopisu pojišťovny, kterým uznání tohoto přeplatku bylo odepřeno, výpočet pojistného za léta 1921 a 1922 formálně číselně nebyl uveden, ježto skutečnosti tyto pro posouzení právní povahy onoho dopisu nemají právní relevance; neboť jednak s hlediska § 23 odst. 1 úraz. zák. nesejde na tom, zda pojišťovna zkoumá výpočty podnikatelovy z jeho podnětu nebo z vlastního svého popudu, jednak výpočet pojistného, provedený pojišťovnou podle 3. odst. § 23 úraz. zák., souhlasil v daném případě s výpočtem firmy, vykonaným svého času podle výše přiznaných od ní mezd, kteréžto přiznání srovnávalo se, jak se v dopise konstatuje, se způsobem, jakým podle tehdejší praxe pojišťovny započítatelné mzdy měly býti zjišťovány, takže číselnou výši pojistného nebylo třeba uváděti. Kdyby byla firma proti dopisu tomu nepodala námitky podle 6. odst. § 23 úraz. zák., byly by implicite v něm obsažené výroky o výpočtu pojistného a o zamítnutí nároku firmy na vrácení tvrzeného přeplatku pojistného nabyly právní moci, a byl by takto spor vzniklý mezi firmou a pojišťovnou o tomto přeplatku definitivně vyřízen. O tom, že pojišťovna jest povolána k tomu, aby autoritativně rozhodovala o vrácení přeplatku pojistného, není možno se zřetelem na výslovný předpis 2. věty 5. odst. § 23 úraz. zák. pochybovati. Stejně jest vzhledem k ustanovení 6. odst. § 23 téhož zák. také nepochybna kompetence úřadů adm. rozhodovati v pořadí instančním o takovýchto výrocích pojišťovny. Právní názor žal. úřadu vyslovený v prvém nař. rozhodnutí, že řečený dopis jest pouhým prohlášením strany, které nelze subsumovati pod ustanovení § 23 úraz. zák., nezávazným pro firmu a neschopným právní moci, a že úřady správní nejsou povolány rozhodovati o námitkách proti dopisu tomu podaným, jest tedy podle předcházejících úvah právně mylný a příčí se zákonu.
Rovněž tak právně mylně domnívá se žal. úřad, že také výměry Úrazové pojišťovny uvedené shora pod č. I. až IV. jsou toliko prohlášeními strany. Již svou zevní formou svědčí výměry tyto proti názoru žal. min. Jsouť označeny v nadpisu výslovně jako »výměry« a po stránce formální poučuje se v nich strana o opravném prostředku námitek, jí proti výměrům těm příslušejícím a o tom, že podání námitek nemá odkladného účinku a o její povinnosti platiti úroky z prodlení. Leč nejen po zevní stránce, ale i podle svého věcného obsahu jsou všechny čtyři výměry, o které jde, autoritativními výroky Úrazové pojišťovny, jimiž se stěžující si firmě ukládá v mezích působnosti pojišťovny, aby do určité lhůty
Bohuslav. Nálezy správní XIV 35 splnila určité platební povinnosti v příčině pojistného, plynoucí pro ni z předpisu úraz. zák. Hned v úvodě výměrů vytýká se firmě, že nevyhověla svým zákonným povinnostem, uloženým jí v § 21 úraz. zák. a že se jí proto předpisuje pojistné za určité období z určitého jejího podniku a podle určité sazby z číselně uvedené mzdy a s údajem dne splatnosti pojistného, které jest tam po případném odpočtu splacených částek konečnou dlužnou číslicí vypočteno, s výzvou, aby bylo ihned zaplaceno.
Z tohoto obsahu výměrů plyne zcela nepochybně, že výměry tyto nutno kvalifikovati jako emanace vůle Úrazové pojišťovny při plnění úkolů v oboru úrazového pojištění zákonem o úrazovém pojištění jí přikázaných, tedy nikoli jako pouhé prohlášení strany. Výměry ty obsahují výpočty pojistného, proti kterým přísluší podnikateli opravný prostředek námitek podle 6. odst. § 23 úraz. zák., o němž náleží rozhodovati zemskému úřadu s výhradou odvolání k min. soc. péče. Nepodal-li by podnikatel tyto námitky, staly by se ony výměry a obsažené v nich výpočty pojistného pravoplatnými, z čehož plyne, že jsou schopny právní moci, což žalovaný úřad bezdůvodně popírá.
Poněvadž nař. rozhodnutí, pokud jde o kvalifikaci oněch výměrů, spočívají na mylném právním názoru, který odporuje ustanovením § 23 úraz. zák., byla všechna tři nař. rozhodnutí ve svých druhých částech zrušena podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9615. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 258-262.