Č. 4017.


Dávka ze zábav: Je žákovská produkce soukromé školy pěvecké osvobozena od dávky ze zábav?
(Nález ze dne 13. října 1924 č. 10400.)
Věc: Jos. B. v P. proti okresní správní komisi v P. o dávku ze zábav. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-le, majitele pěvecké školy v P., aby výroční produkci žáků jeho pěvecké školy, která se konala dne 2. května 1923, bylo přiznáno osvobození od dávky ze zábav, nebylo výměrem městské rady v P. z 23. května 1923 vyhověno.
Odvolání st-lovo, vytýkající, že v daném případě nejde vůbec o zábavu a že mimo to jest dán i důvod pro osvobození podle §u 3 č. 1 a 2 pravidel o vybírání obecní dávky ze zábav, bylo měst. zastupitelstvem v P. usnesením z 23. července 1923 zamítnuto. Další odvolání zamítla osk v P. rozhodnutím z 28. ledna 1924, poněvadž vzhledem k demonstrativní povaze výpočtu v § 2 pravidel sluší, řečenou výroční produkci považovati za zábavu ve smyslu těchto pravidel a poněvadž dále nelze zkoušku žákovskou, při níž se vybíralo dosti značné vstupné, zařaditi mezi podniky dávce nepodrobené a to ani mezi podniky uvedené v § 3 č. 1, t. j. podniky sloužící výhradně účelům vědeckým, vzdělávacím nebo vyučovacím, ani mezi podniky vyznačené v § 3 č. 2 prav., pořádané výhradně žáky škol veřejných, kdyžtě škola st-lova jest škola soukromá.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost vytýká, že výroční produkce pěvecké školy není vůbec zábavou ve smyslu pravidel o vybírání obecní dávky ze zábav. Tuto námitku neshledal soud důvodnou.
Podle § 1 pravidel o vybírání dávky ze zábav (dodatek IV k vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb.) jest dávku ze zábav platiti ze všelikých zábav pořádaných v obci v místnostech nebo na otevřených prostranstvích, vyjímajíc zábavy domácí. V § 2 jsou pak příkladmo (slovo »zejména«) uvedeny jednotlivé druhy zábav, tak pod bodem 2. produkce a podívané všeho druhu, k nimž třeba úředního povolení. Jako druh těchto produkcí a podívaných jsou pak uvedeny koncerty.
Že by při pořádání produkce v daném případě nebylo zapotřebí úředního povolení, nebylo ani ve správním řízení ani ve stížnosti namítáno. Dle druhu jeví se produkce tato jako koncert, t. j. vokální nebo instrumentální produkce hudebních skladeb, tedy jako produkce dávce podrobená. Uvádí-li st-l, že předmětem produkce bylo pouze předzpěvování solfegií a hraní etud, jest toto tvrzení v rozporu se spisy, zejména s programem st-lem samým v řízení předloženým, z kterého jest nepochybně patrno, že byly předvedeny z největší části skladby hudební jako árie operní a pod., jež zcela nepochybně počítati lze k produkcím koncertním. Umělecká úroveň produkce je dle pravidel dávkových rozhodna jen v případě § 3 č. 4 pravidel, o který zde nešlo. Byl tedy pořádaný podnik koncertem a proto zábavou ve smyslu pravidel.
Lhostejno jest, zdali produkce sledovala účel výdělečný čili nic, zejména jest bez významu, zdali podnikatel měl úmysl hraditi vstupným jen skutečné výdaje, jak stížnost uvádí, či bylo-li zamýšleno docíliti zisku.
St-l vytýká také, že jeho škola slouží výhradně vzdělávacím a vyučovacím účelům, že proto slouží také těmto účelům i produkce pořádaná výhradně žáky jeho školy, jako podstatná část tohoto vyučování a vzdělávání. Dle § 3 č. 2 pravidel jsou zajisté od dávky osvobozeny podniky pořádané žáky veřejných nebo práva veřejnosti požívajících obecných, občanských a středních nebo uměleckých škol za souhlasu dozorčích úřadů školních a jako doplněk školy. O takovou školu však v daném případě nejde.
Pokud pak stížnost se touto námitkou odvolává na ustanovení § 3 č. 1 pravidel, jež vyjímá z dávkové povinnosti podniky sloužící výhradně účelům vědeckým, vzdělávacím nebo vyučovacím, dlužno zdůrazniti, že toto ustanovení má na mysli jen podniky sloužící výhradně účelům vzdělávacím nebo vyučovacím. O takovéto výhradnosti však nedá se mluviti, když produkce má snad vzdělávací význam pro soby účinkující, nikoliv však také pro přítomné obecenstvo.
Reprodukce díla hudebního má však dle své povahy za účel poskytnouti buď požitek esthetický nebo smyslový. St-l neuvedl žádných okolností, z nichž by žal. úřad byl musil dospěti k úsudku, že by obecenstvo výroční produkci jeho žáků přítomné bylo sledovalo cíl jiný, zejména že by bylo sledovalo výhradně účel vzdělávací neb vyučovací.
Nemůže tedy důvodně vytýkati, že výroční produkci pěvecké školy, třeba snad měla pro žáky školy při koncertu působící účel vzdělávací a vyučovací, nebyl přiznán výlučný charakter vzdělávací a vyučovací, který za daného stavu věci jedině by mohl zakládati nárok na osvobození od dávky ze zábav.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Citace:
č. 4017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 589-591.