Čís. 9348.
Byl-li návrh na zjištění předurčujícího právního poměru pojat do žaloby o plnění, nelze přípustnost návrhu posuzovati podle § 228 c. ř. s., nýbrž podle § 236 c. ř. s. Byl-li člen závodního výboru bezdůvodně propuštěn, jest vyhověti jeho žalobě o určení, že pracovní poměr trvá nadále, třebas před rozsudkem prvého soudu nastoupil práci u jiného zaměstnavatele.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1929, Rv II 599/29.)
Žalobce byl slévačem u žalované firmy a zároveň členem závodního výboru téže firmy. Byv dne 8. října 1928 propuštěn, domáhal se na ža- lované firmě 1. zjištění, že jeho propuštění jest právně bezúčinné a že jeho pracovní poměr trvá i na dále, 2. zaplacení mzdy za dobu od 8. října 1928 do 24. října 1928. Procesní soud prvé stolice, vyhověv zcela žalobě ad 1., přisoudil žalobci ad 2. jen dvě třetiny mzdy za dobu od 8. října 1928 do 13. října 1928. Odvolací soud od- volání žalované firmy do výroku vyhovujícího žalobnímu žádání ad 1. nevyhověl, odvolání žalobcovu vyhověl a přiznal mu celou zažalovanou mzdu. K odvolání žalovaného odvětil v důvodech: Otázkou jest, za kterou dobu přísluší žalobci mzda. V tom ohledu nelze souhlasiti s názorem prvé stolice, která rozhodla, že žalobci přísluší mzda jen za jeden týden, protože do týdne mohl nastoupiti práci u jiné firmy. Neboť prvý soud přehlédl, ze zaměstnanec, jenž byl neprávem propuštěn, za dobu tří měsíců podle posledního odstavce § 1162 b) obč. zák. může žádati celou mzdu bez ohledu na to, co si jinak vydělal nebo vydělati mohl. Otázka, zda mohl žalobce skutečně nastoupiti místo u jiné firmy a obdržeti touž mzdu, jako u žalované firmy, jest v souzeném případě, kde jde o mzdu za dva a půl týdne, úplně bezvýznamná, § 1162 b) obč. zák. nebrání nijak nároku žalobce na zaplacení plné mzdy za dva a půl týdne, takže žalobní žádost v tom ohledu jest ospravedlněna. Prvý soudce mluví o žalobcově zavinění na propuštění a srazil, patrně podle § 1162 c) obč. zák., třetinu mzdy za jeden týden žalobci. Avšak ne- právem. Neboť možné jsou jen dva případy, buď, že se žalobce chová tak, že jeho propuštění podle § 82 živnost, ř. bylo ospravedlněné, v kte- rémžto případě vůbec neměl nárok na mzdu, nebo že se tak nechoval, v kterémžto případě otázka jeho spoluviny na formálním, ve skutku však vůbec neplatném propuštění vůbec není na místě a zaměstnanec má nárok na mzdu plnou. Jedná se o případ druhý a byla proto žalobci při- znána plná mzda podle žalobní žádosti. Žalovaná firma brojí i proti tomu, že bylo vyhověno zjišťovacímu návrhu, avšak i v tom ohledu jest její odvolání neopodstatněným. Jest pravda, že by’o žalováno i o plnění, avšak jen za dobu 2 a půl týdnů a žalovaná firma sama bránila se proti rozšířeni žaloby na dobu další. Zjišťovací návrh jest proto mnohem širší, není nijak vyčerpán rozhodnutím ve věci samé a protože trvání námezdní smlouvy má v zápětí, že mzda může býti žádána i za dobu dosud ne- uplynulou, nelze tvrdiíi, že zjišťovací návrh jest nepřípustný proto, že mohlo býti žalováno o plnění v celém rozsahu, pro který platí žádané zjištění. Jde dále o to, zda má žalobce vůbec zájem na brzkém zjištění. Že takový zájem měl před nastoupením práce u firmy K., o tom nemůže býti pochyby, protože otázka, o kterou jde, zda nebyl pracovní poměr zrušen a zda má žalobce nárok na mzdu, pro dělníka jest otázkou exi- stence, tudíž otázkou největší důležitosti. Avšak tento zájem nezanikl ani dne 13. února 1929, kdy žalobce nastoupil práci u firmy Κ., protože jako člen závodního výboru byl propuštěn podle § 82 živn. ř. a, nehledíc ani k otázce nároků na mzdu, má zájem na zjištění, zda porušil žalobce své povinnosti takovým způsobem, že mohl ihned bez svolení závodního výboru býti propuštěn, a nemá-li již právo, by dále pracoval u žalované firmy a vykonával úřad člena závodního výboru, má kvalifikaci zájmu dle § 228 c. ř. s. Co se však týče stránky materielní, jest poukázati na § 1162 b) obč. zák., podle něhož zaměstnanec si po dobu tří měsíců musí dáti sraziti to, co uspořil nebo jinde vydělal, pokud se týče mohl vydělati. Toto ustanovení zákona jest důkazem toho, že jen výše mzdy, která musí býti zaměstnavatelem zaměstnanci vyplacena, jest dotčena nastoupením práce u jiné firmy, že však tímto nastoupením práce není nijak dotčena námezdní smlouva, která přes to dále trvá. Žalovaná firma nemůže proto k odůvodnění názoru, že námezdní smlouva uhasla na- stoupením práce žalobcem u firmy K., se dovolati § 1162 b) obč. zák. a, protože jinak tu vůbec není důvodů, proč by tato smlouva byla zru- šena, nelze v rozhodnutí prvého soudu ad 1. rozsudku shledati nesprávné právní posouzení věci a byl tudíž rozsudek v této části potvrzen.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolatelka namítá s hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s.: 1. že určovací část žaloby měla býti zamítnuta, protože bylo lze žalovati a také bylo žalováno o plnění, a 2. že odvolací soud posoudil věc nesprávně po stránce právní, uznav, že pracovní poměr mezi žalob- cem a žalovanou trvá dále přes to, že v době před vydáním rozsudku prvého soudu byl žalobce zaměstnán u jiné firmy. — K vyvrácení prvé námitky stačí poukázati k tomu, že tu šlo vlastně o návrh na zjištění předurčujícího právního poměru, tedy o mezitímní návrh určovací, který byl ovšem pojat již do žaloby o plnění, a že přípustnost tohoto návrhu nelze posuzovati podle § 228 c. ř. s., jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž podle § 236 c. ř. s. (Viz rozhodnutí čís. 3876, 3941, 4054, 5570, 8138 sb. n. s.). Pokud jde o druhou námitku, nelze souhlasiti s názorem dovolatelky, že nastoupením žalobce do práce u jiné firmy byl rozvázán služební a pracovní poměr žalobcův k žalované firmě. Již v rozhodnutí čís. 4296 sb. n. s., na něž se pro stručnost poukazuje, dovodil nejvyšší soud, že bezúčinně propuštěný člen závodního výboru, jímž byl i žalobce, má všechna práva ze smlouvy, že věc se má tak, jakoby se propuštění bylo nestalo, a že tedy pracovní poměr trvá nadále. V souzeném případě žalovaná firma neumožnila dosud žalobci, by konal práce u ní, a ne- dala mu nijak najevo, že chce pracovní smlouvu s ním nadále dodržovati, tedy jeho práce přijímati a sama se své strany také plniti, naopak tím, že ho propustila, projevila nepochybně, že na jeho služby nepočítá. Na tom se až do vydání rozsudku prvého nic nezměnilo. Nastoupil-li žalobce mezi tím do práce u jiné firmy, nelze z toho ještě usuzovati, že není ochoten konati povinné služby žalované firmě, jakmile by mu tato oznámila, že je bude od něho přijímati. Že by tak žalovaná firma učinila, nebylo ani tvrzeno. Odvolací soud uznal tedy správně, že námezdní smlouva mezi žalobcem a žalovanou trvá dále přes to, že žalobce na- stoupil od 13. února 1929 práci u firmy K.