Za vyloučení společníka ze společnosti ve smyslu ob. zák. obč. lze žádati dle § 1210. ob. z. obč netoliko v případě, kde společník ten neplnil smlouvou výslovně ujednaných, nýbrž i takových podstatných podmínek, které z povahy společnosti samy sebou vyplývají.

A. Je zjištěno, že žalobce a žalovaný tvořili společnost dle XXVIII. hlavy ob. zákona občanského za účelem společného provozování živnosti cihlářské a výroby cihlářského zboží ve společné kruhové cihelně, a že podkladem společnosti této byla smlouva pouze ústní. Smlouvou touto byla, jak je rovněž zjištěno, upravena otázka, jakým podílem má přispěti každý ze společníků k utvoření společného základního kapitálu, jakým způsobem má podíl tento složití, a jaký bude míti podíl na zisku a ztrátě.
B. Dle tvrzení žalobcova obsahovala ústní tato smlouva mezi jiným také ustanovení, že ke koupi, prodeji a zadlužení nemovitostí společnosti jest třeba souhlasu obou společníků, že ani při obyčejné správě jmění společenského se nesmí proti odporu druhého společníka uzavříti žádné právní jednání, že přijímání a propouštění úředníků a zřízenců, jakož i stanovení jejich platu se smí díti vždy jen za souhlasu obou společníků, že žádný ze společníků nesmí vstoupiti do jiného závodu konkurenčního, ani provozovati ať na svůj, ať na cizí účet obchody spadající do oboru této společnosti a j. V žalobě, kterou podal nyní žalobce na svého druhého společníka a ve které se žádá o výrok, že se společnost uzavřená mezi stranami zrušuje, a že žalovaný jest povinen trpěti, alby veškeré jmění společnosti bylo po dobrovolné soudní dražbě realit mezi strany rovným dílem rozděleno, a složití ze správy podniku společného závěrečný účet, opírá žalobce svou prosbu o zrušení společnosti o tvrzení, že žalovaný neplní ve smyslu § 1210. ob. z. obč. podstatných podmínek smlouvy, neboť:
1. zatížil bez souhlasu žalobcova nemovitosti společnosti třemi knihovními pohledávkami,
2. propustil ze závodu sám a o své újmě účetního a cihlářského mistra,
3. přijal na místa těchto do závodu opět sám a o své újmě jiné osoby,
4. neuznává žalobce za společníka, vypustil jeho jméno z označení společného závodu, vstup do něho mu zakazuje a brání nahlédnutí do obchodních knih, při čemž se neštítí ani násilností, tak, že byl dokonce i trestním soudem pro poranění žalobce ve smyslu § 411. z. tr. odsouzen, a oznámil konečně letáky a oznámeními v časopisech veřejnosti, že dosavadní firmu, resp. její kruhovku sám do vlastní správy převzal.
Oba nižší soudové zamítli tuto žalobu, nepřipustivše důkazů o okolnostech sub 1.—4. právě uvedených.
V důvodech svých praví, že bylo žalobcovou povinností, dokázati, že byly při uzavírání smlouvy společenské ujednány jmenovitě také podmínky naznačené svrchu pod lit. B. a že tvořily část smlouvy. Důkaz tento se však žalobci nezdařil; jeť naopak zjištěno, že se strany dohodly pouze o výši podílů a o způsobu, jakým mají tyto býti splaceny; věci jiné, jmenovitě práva a povinnosti společníků, nebyly však smlouvou upraveny, byly pouze pojaty do návrhu smlouvy písemné, která však ani dojednána, ani podepsána nebyla. Jakmile je však jisto, že podmínky tvrzené žalobcem a uvedené nahoře v odstavci B. nebyly podstatnou částí smlouvy společenské, padá tím také podklad žaloby o zrušení společnosti, která je založe- na právě na tvrzení, že žalovaný, předsevzav činy pod č. 1.—4. uvedené, porušil podstatné podmínky smlouvy. Následkem toho nebylo také třeba připouštěti důkazů o těchto činech. Neuznává-li žalovaný žalobce za společníka, nelze okolnost tu považovati za důvod k zrušení smlouvy společenské. Zrušení smlouvy předpokládá existenci její a tato není závislá na tom, zda-li žalovaný smlouvu uznává; stačí zajisté skutečnost, že smlouva společenská zde jest; nebylo proto také třeba připouštěti důkaz o tom, že žalovaný neuznává žalobce za společníka. Uvádí-li žalobce, že žalovaný nešetřil předpisů hlavy XVI. dílu II. §§ 833. až 842. ob. z. obč., pak by mohl po případě nastoupiti pro nešetření těchto předpisů naproti žalovanému i pořadem práva, nemůže však proto naléhati na zrušení smlouvy společenské, kterouž arci může vypověděti za podmínek v příčině té zákonem předepsaných (§ 1212. ob. z. obč., resp. čl. 123. č. 6. z. obch.). Také odsouzení žalovaného pro přestupek proti bezpečnosti těla není se společenskou smlouvou, jak byla uzavřena ústně, v té souvislosti, aby mělo za následek rozvázání společenství, ostatně budiž k tomu poukázáno, že žalobce přes toto a po tomto zlém nakládání do závodu dále více než 6 měsíců docházel, závod spravoval, a tudíž oním ublížením na těle od svého účastenství na podniku se odvrátiti nedal.
Nejvyšší soud ve Vídni zrušil však na žalobcovo dovolání rozhodnutím ze dne 30. října 1911, č. j. Rv II 931/11, rozsudek soudu odvolacího a odkázal rozepři k soudu tomuto, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Revise se dovolává důvodů revisních dle § 503. č. 2. a 4. c. ř. s. a to nikoliv neprávem.
Žalobce usiluje o zrušení společnosti z důvodů, které prý jsou s to ospravedlniti vyloučení žalovaného, jako jediného společníka, ze společnosti. Ve směru tomto bylo jmenovitě uvedeno, že žalovaný kontrahuje, nejsa jednatelem společnosti a bez vědomí svého společníka dluhy, a že jimi zatěžuje jmění společnosti, že přijímá a propouští o své újmě úředníky, že popírá existenci společnosti netoliko vůči žalobci, nýbrž i vůči věřitelům společnosti a ve veřejnosti oznámeními vytištěnými v denním tisku, že změnil samovolně označení společnosti (firmy) a že překáží žalobci v osobní účasti na společnosti a tudíž i v osobním obstarávám záležitostí, o něž se má starati, tak že došlo mezi společníky dokonce i k násilnostem, které měly v zápětí, že žalovaný byl odsouzen dle trestního zákona.
Zamítaje průvodní návrhy učiněné v tomto směru ohledně skutečností popřených, byl soud odvolací veden, právě tak jako soudce procesní, hlavně úvahou, že není ve případě tomto proto podmínek pro zrušení společnosti, poněvadž prý nelze tvrditi, když není mezi společníky zvláštních ujednání, že žalovaný nesplnil podstatných podmínek smlouvy jako člen společnosti; není zde prý proto také důvodu pro jeho vyloučení ze společnosti, a žalobce je jenom oprávněn dosíci zrušení společnosti na základě předchozí výpovědi.
Omyl tohoto právního názoru leží však na bíledni.
Každý společník je předem zavázán plniti tak, jak to předpisuje smlouva a jak to vyhovuje účelu společnosti, ať si záleží již plnění to v příspěvcích ku jmění, neb v pracích, nebo v obojím zároveň. V případu pochybnosti jest každý člen bez ohledu na výši svého podílu stejnou měrou zavázán rozvinovati činnost pro účel společnosti (spravovati záležitosti společnosti) a rovněž tak je stejnou měrou k tomu oprávněn (§§ 1185., 833. ob. z. obč.).
Společnost jest však také poměrem osobní důvěry; jest proto každý společník povinen obstarávati osobně záležitosti, které mu byly uloženy, a věnovali jim veškeru píli a péči. (§§ 1185. a násl. ob. z. obč.) V těchto a i v jiných zákonem stanovených, jakož i již z povahy smlouvy vyplývajících právech a závazcích nesmí býti žádný ze společníků zkracován, poněvadž nelze jinak očekávali, že se podnik společenský setká s výsledkem příznivým. Důležité důvody opravňují tudíž jednotlivého společníka k tomu, aby žádal za vyloučení společníka, a v případech, kde, jako v našem, sestává společnost jen ze dvou členů, za zrušení společnosti.
O takovýchto důvodech vyloučení, pokud se týče zrušení společnosti a o jich důležitosti, může disponovati předem smlouva sama, nečiní-li toho, přicházejí ku platnosti ustanovení zákona. Po této stránce přicházejí zde v úvahu předem předpisy §§ 1250. a násl. ob. z. obč. o zrušení společnosti a o vyloučení jednoho společníka (což se ve případě našem rovná zrušení společnosti), a podpůrně vzhledem k ustanovení § 7. ob. z. obč. i předpisy čl. 125. z. obch., k čemuž se dodává, že v případech, kde se žádoucího zrušení společnosti nedá dosíci vzájemnou dohodou, zruší společnost soudce přezkoumav přednesené důvody vylučovací, pokud se týče zrušovací.
Kdyby měl za tohoto stavu věcí podán býti důkaz o oněch skutečnostech, jež klade žalobce ve svých udáních za vinu žalovanému, pak by z toho bylo zcela jasně patrno, že žalovaný porušil v několikerém směru již zákonem předepsané povinnosti společníka (srv. předpisy §§ 833., 836., 1187. a 1190. ob. z. obč.), že tudíž nesplnil podstatných, i když ne výslovně ujednaných, tož přece již z povahy společnosti plynoucích podmínek smlouvy (§ 1210. ob. z. obč.) a že nelze proto žádati na žalobci, jako na společníku druhém a posledním, aby ve společnosti dále pokračoval. Není tu jak z osobních, tak z věcných důvodů podmínek, za nichž by společnost mohla prosperoval, »to proč byla společnost zřízena, se nemůže již dále vésti s úspěchem« (slova zákona v § 1205.). Požadované rozpuštění společnosti jest pak opodstatněno.
Žalobce nelze odkazovati k tomu, aby domáhaje se rozpuštění společnosti, volil k tomu cestu výpovědi, neboť domůže-li se nároku na vyloučení, pokud se týče na rozpuštění společnosti, bude míti po ruce účinnější prostředek, který jej bude úplně chrániti vůči námitce, že se výpověď stala lstivě a v nevčas (§§ 830. a 1212. ob. z. obč.).
Jelikož vycházel tedy soud odvolací, zamítaje žalobcem navrhované a pro rozepři závažné průvody, z názoru právnicky mylného, který se příčí zákonu a který měl v zápětí, že řízení odvolací zůstalo kusým, a jelikož nelze, když jsou oba uplatňované dovolací důvody dány, vyříditi rozepři meritálně, slušelo nalézti, jak svrchu uvedeno.
K. K.

Citace:

Za vyloučení společníka ze společnosti ve smyslu ob. zák. obč.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 2, s. 107-111.