— 36 —

Porotce bez konfesse jest vzíti do přísahy, vzetí do slibu podáním ruky nestačí (§ 313. tr. ř.). — Přivzetí lékařů »specialistů« v trestním řízení netřeba (§ 126. tr. ř.) — Otázky dodatkové sluší dáti dle § 319. tr. ř. toliko tenkrát, tvrzen-li stav neb nastala-li skutečnost trestnost vylučující neb zdvihající, jež došly výrazu buď v hájení se obžalovaného samého nebo ve výsledcích řízení průvodního, tvrzení toliko obhájcem uvedené, nestačí. (§ 319. tr. ř)

C. k. nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost Marie B., podanou do rozsudku c. k. krajského jako porotního soudu v Plzni, ze dne 24. února 1912, č. j. Vr 41/12 jímž byla obžalovaná uznána vinou zločinem vraždy prosté dle §§ 134. a 135. tr. z.
Z důvodů uvádíme:
Zmateční stížnost provádí především důvod zmatečnosti dle č. 4. §u 344. tr. ř. v ten smysl, že předpis §u 313. tr. ř., na nějž jest — 37 —
vyslovena pohrůžka zmatečnosti, byl při hlavním líčení potud porušen, an porotce bez vyznání A. nebyl vzat do přísahy, a předseda spokojil se tím, že vzal jej do slibu podáním ruky.
Připustiti ovšem dlužno, že závěrečné věty §u 313. tr. ř. nelze na A. použíti, an týž nenáleží žádnému takovému náboženskému vyznání, jež by zakazovalo složiti přísahu. (A. prohlásil se bezkonfessním.) Měl tudíž dle všeobecné formule §u 313. tr. ř. býti do přísahy vzat. Leč toto formální porušení nemohlo míti na rozhodnutí nepříznivý vliv pro obžalovanou. Táž byla uznána vinnou zločinem vraždy deseti hlasy a kdyby se i za to mělo, že porotce A. byl mezi těmi, kteří hlasovali pro výrok odsuzující, vycházela by také po odpočtení jeho hlasu kvalifikovaná dvoutřetinová většina pro výrok o vině. Jest tudíž zřejmo, že účast A. při hlasování nebyla pro jeho výsledek nikterak rozhodnou.
Důvod zmatečnosti dle §u 344. č. 5 tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že byl zamítnut návrh učiněný obhájcem, aby byl vyžádán posudek lékařské fakulty o stavu ducha a mysli obžalované. Zde dlužno především s důrazem vytknouti, že § 126. tr. ř. zůstavuje volnému uvážení soudního dvoru (slůvko »kann«) vyžádati si posudek lékařské fakulty, pokládá-li to za potřebno. Jestliže soudní dvůr porotní tohoto zmocnění nepoužil, nezakládá to nikterak žádného porušení zákona a proto také žádného zmatkového důvodu. Klade-li se ve zmateční stížnosti váha na krátkou dobu, kterou znalci věnovali pozorování obžalované, tu dlužno namítnouti na to, že bylo zajisté věcí soudních znalců, aby posoudili, zda čas k tomu vynaložený postačuje, aby bylo možno podati posudek spolehlivý.
Soudní lékaři k tomu přisvědčili a není tu žádného podstatného důvodu pochybovati o spolehlivosti jejich pozorování a posudku. Že jeden z lékařů není psychiatrem, nevychází jednak ze spisů a bylo by z druhé strany bez významu již proto, an jako lékař musí míti potřebných vědomostí také v oboru psychiatrie a § 126. tr. ř. předpokládá ovšem slyšení soudních lékařů, nikoliv ale, aby slyšeni byli lékaři specialisté.
Zmateční stížnost uplatňuje dále důvod zmatečnosti dle §u 344. č. 5 tr. ř. také proto, že byl zamítnut návrh učiněný obhájcem, aby z posudku soudních lékařů byla vypuštěna věta: »Nějaké neodolatelné nucení zde nebylo.« Také zde nedá se mluviti o dovolávaném důvodu zmatkovém. Nehledě k tomu, že nebylo vůbec ani v moci soudního dvoru porotního vyloučiti z jedenkráte podaného posudku soudních lékařů některou větu, dostalo se v úvahu zde přicházejícímu místu posudku při hlavním líčení zajisté zevrubného rozboru. Ukázalo se při tom, že soudní lékaři místem, jež se shledává závadným, chtěli toliko vyjádřiti, že nějaké patologické duševní nucení v okamžiku spáchání činu na obžalovanou nepůsobilo. Porotci věděli tudíž zcela nepochybně, co chtěli lékaři touto poznámkou říci. — 88 —
Důvod zmatečnosti dle č. 6. §u 344. tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že nebyly dány otázky dodatkové na vyloučení trestnosti z důvodů §u 2. lit. b) a g) tr. z.
Otázky dodatkové sluší dáti dle §u 319. tr. ř. toliko tenkrát, bylo-li tvrzeno, že tu byl stav aneb nastala skutečnost, jež by trestnost vylučovaly nebo zdvihaly. Tvrzení to musí přijití k výrazu buď v hájení se obžalovaného aneb ve výsledcích průvodního řízení. Subjektivní dojem, jehož nabyl obhájce z jednání, není nikterak tvrzením zavazujícím soudní dvůr porotní, aby položil otázky dodatkové a eventuální. Ano ani tvrzení vyslovené obhájcem přímo nezavazuje soudní dvůr porotní dáti příslušné otázky dodatkové a eventuální, jestliže tvrzení to nedošlo výrazu také v hájení se obžalovaného samotného nebo ve výsledcích průvodního řízení. Opírá-li tudíž zmateční stížnost své vývody ohledné § 344. č. 6 tr. ř. především o to, že to byl obhájce, jenž tvrdil, že na straně obžalované stávalo přechodné stržení mysli a že obžalovaná spáchala čin u výkonu nutné sebeobrany, nutno k tomu namítnouti, že tato tvrzení, jež neodpovídají ani hájení se obžalované, ani výsledkům průvodního řízení, nemohla zavazovati soudní dvůr porotní k tomu, aby položil navrhované otázky dodatkové. Obžalovaná však sama ani netvrdila ani přechodné stržení mysle ani také, že by byla spáchala čin, odvracejíc útok bezprávný. Přechodné stržení mysli muže vůbec tu býti toliko při občasné duševní chorobě. Též tato jest dle posudku soudních lékařů vyloučena a nebyla tudíž zajisté tvrzena ani těmito, ani obžalovanou. Dle vývodů zmateční stížnosti mohlo by se jednati toliko o otázku, zda čin byl spáchán ve stavu pomatení smyslů dle §u 2. lit. c) tr. z. Též v tomto směru chybělo však jakékoliv tvrzení. Obžalovaná sama nepokrytě svůj čin doznala, podrobně jej vylíčila, výslovně a opětovně prohlásila, že zasadila svému manželi sekerou četné rány do hlavy a tak dlouho do něho tloukla, až měla za to, že má dost a že bude míti od něho na vždy pokoj. Opětovně vytkla, že svého manžela chtěla zabiti, aby raději udělala konec a aby se ho zbavila. Z toho vyplývá zajisté jasně, že obžalovaná připustila, že jednala při plném vědomí, a že tudíž sama netvrdila nějaké pomatení smyslů, totiž stav zaniklého vědomí v okamžiku činu. Ovšem uvedla, že jednala v neobyčejné zlosti a že ještě nikdy nebyla tak rozlobena, jako tenkrát, když zabila svého muže. Avšak tím tvrdila pouze spáchání činu ve vysokém stupni afektu, tudíž snad polehčující okolnost dle §u 46. lit. d) tr. z., nikterak ale důvod, jenž by trestnost vylučoval. Připustila naopak na dotaz soudního lékaře výslovně, že věděla, že to, co dělá, jest trestné. Hájení se obžalované, jež v podstatě záleželo v tom, že utloukla svého muže v úmyslu usmrtiti jej, aby ji už nezlobil, nezavdávalo tudíž soudnímu dvoru porotnímu žádného podnětu dáti otázku dodatkovou ve smyslu §u 2. lit. c) tr. z., aneb jak míní zmateční stížnost — §u 2. lit. b) tr. z. a rovněž nedošlo dotyčné tvrzení výrazu ve výsledcích průvodního řízení. — 39 —
Vzhledem k nedostatku uplatňovaných důvodů zmatkových bylo tudíž zmateční stížnost zavrhnouti jako bezdůvodnou.
Rozsudek c. k. nejvyššího dvoru soudního a zrušovacího ze dne 4. května 1912, č. j. Kr II. 122/12. Dr. Liška.

Citace:

Kartotékové vydání zákona o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, s. 494-494.