Č. 955.

Vojenská taxa: * Dle zákona z 10. února 1907 č. 30 ř. z. stačí pouhé faktum vystěhování osoby brannou službou povinné jako titul zakládací povinnost rodičů platiti vojenskou taxu rodičskou, aniž se rozeznává, nabyl-li vystěhovalý cizího státního příslušenství.
(Nález ze dne 26. září 1921 č. 13053/20.)
Věc: Richard M. ve F. proti ministerstvu vnitra o vojenskou taxu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem okresního hejtmanství v T. byla pro rok 1917 předepsána Richardu M. rodičská taxa za jeho syna Oskara M., narozeného 1886, částkou 630 K.
V odvolání namítl Richard M., že tento jeho syn se vystěhoval před 9 lety do Ameriky, kde se prý stal státním občanem Spojených Státu a tudíž cizozemcem, aniž mohl o tom podati vzhledem na přerušení veškerých styků následkem války důkazu. Již v době míru nemohl prý o synovi obdržeti žádných zpráv, takže prý neví, zdali je ještě na živu, nehledě k tomu, že vypuknutím války se stal návrat nemožným a tím také nemohl syn dostáti své vojenské povinnosti. Ku konci onoho odvolání ovšem se zmiňuje přece, že jeho syn jest v Cincinati v Severní Americe.
Odvolání tomuto nebylo rozhodnutím zemské správy politické v Praze ... vyhověno. V rekursu ministerském poukazoval stěžovatel, uváděje, co válka již od něho si vyžádala obětí, toliko k tomu, že syn Oskar jest cizincem.
I toto odvolání bylo výnosem ministerstva vnitra zamítnuto z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí (§ 5 zákona ze dne 10. února 1907 č. 30 ř. z. a ministerské nařízení ze dne 10. září 1914 č. 306, pokud se týče čl. 9 min. nař. ze dne 19. srpna 1907 č. 211 ř. z.), při čemž ministerstvo ještě poukázalo na čl. 10, č. 3 posl odst. posléz uvedeného nařízení.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vyvozuje, že nelze předepsati za cizozemce a za státního občana Spojených Států Severní Ameriky vojenskou taxu. I kdyby se mělo za to, že zůstal syn státním občanem Československé republiky, není prý dána tím povinnost k placení náhradní služební taxy, poněvadž prý musí tento syn posuzován býti jako civilní zajatec. Konečně není zjištěno, čím syn se zaměstnával ve Spojených Státech, možno, že bojoval na straně spojených mocí, anebo že byl zaměstnán v nějaké továrně na munici. V tom, že okolnosti tyto nebyly vyšetřeny, leží prý podstatná vada řízení, pokud se týče porušení zákona.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
V řízení administrativním neuplatňoval stěžovatel proti spornému předpisu rodičské vojenské taxy za syna Oskara ničeho jiného, než že tento syn asi před 9 lety se vystěhoval do Ameriky a tam patrně již nabyl občanství státního. Dle předpisů §§ 5 a 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. pro r. 1876, dle nichž nemůže nejvyšší správní soud ani se zabývati jinými otázkami, než které došly svého vyřízení v naříkaném rozhodnutí, ani pozírati na jiný materiál skutkový, než jaký i naříkanému rozhodnutí za základ byl položen, musí se nejvyšší správní soud, rozhoduje o stížnosti podané, obmeziti toliko na úvahu, zda faktum vystěhování osoby vojenskou službou povinné resp. nabytí státního občanství cizího osobou touto působí zánik povinnosti rodičů platiti vojenskou taxu rodičskou. Naproti tomu všechny ostatní námitky a tvrzení přes tento rámec jdoucí a teprve ve stížnosti uvedené musily jako nepřípustné zůstati bez povšimnutí.
Pokud však jde o otázku, která tedy tvoří jediný předmět rozhodování, stačí poukázati na jasný a nepochybný předpis zákona ze dne 10. února 1907 č. 30 ř. z., jenž v čl. I. § 1 č. 3 ukládá za podmínek §u 5 povinnost platiti vojenskou taxu rodičskou rodičům osob v č. 2 téhož předpisu uvedených, tedy i osob v č. 2 lit. c) vzpomenutých.
V ustanovení tomto však uvedeni jsou oni službou brannou povinní, kteří před uplynutím doby služební povinnosti nebo po době, kdy se mají stavěti a dříve než tomuto závazku úplně zadost učinili, se vystěhovali do ciziny.
Tvoří tedy vystěhování osoby brannou službou povinné za okolností naznačených samo o sobě již titul zakládající povinnost rodičů platiti vojenskou taxu rodičskou, aniž se rozeznává, zda osoba se vystěhovavší nabyla cizího státního občanství či zůstala ve zdejším státním svazku.
Jeví se tudíž jediná námitka, která stěžovatelem byla proti předpisu vojenské taxy rodičské vznesena, bezdůvdodnou a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 955. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 785-786.