Sbratření dědické (Spolčení dětí, unio prolium) je smlouva mezi manžely uzavřená, kterou se dědictvím poskytují dětem z různých manželství pocházejícím stejná práva majetková. Smlouva taková je dle práva rakouského právně neúčinnou (§ 1259 o. o. z.). Pruský Landrecht připouští smlouvu tuto a požaduje jen, by bylo dětem zůstaveno precipuum ze jmění z prvního manželství pocházejícího. Tato smlouva má kořeny své v německém právu obyčejovém; josefínský zákonník prohlásil ji však nepřípustnou, poněvadž bylo jí často zneužíváno, pátrání po majetku bylo stiženo a práva dědiců tím poškozována (viz Zeilerův komentář sv. 3 str. 646). K otázce, je-li dovoleno spolčení dětí, když byly příslušným dětem vyměřeny dle zákona jich podíly povinné, nutno přisvědčiti, ježto § 159 o. o. z. má na mysli jen případ, když dostati se má všem dětem z různých manželství bez ohledu na jich díl povinný stejně velikého podílu dědického, což však odporuje předpisům rak. práva o dílu povinném a mohlo by míti v zápětí jeho porušení. Přikáže-li se však jednotlivým dětem zákonný díl povinný, mají rodiče právo ostatním jměním svým dle svého uvážení naložiti a je všem svým dětem rovným dílem zůstaviti.