NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8644 —
Č. 8644.

Mimořádná opatření poválečná. — Řízení před nss-em: I. * Kuratorium »Zvláštního fondu pro zmírnění ztrát, povstalých z poválečných poměrů«, předpisujíc ve smyslu § 11, odst. 2 zák. č. 237/24 příspěvky, jedná jako orgán státní správy ve smyslu § 2 zák. o ss. — II. * Povinnost akciové společnosti, platiti příspěvky ve smyslu § 7, odst. 6 zák. č. 237/24 nezaniká tím, že v roce, za který byl příspěvek předepsán, došlo k fusi s jinou akciovou společností, a to ani tehdy, stala-li se fuse se zpětnou účinností k 1. lednu tohoto roku. — III. O pojmových znacích »rozhodnouti nebo opatření správního úřadu« podle § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 30. května 1930 č. 8923.)
Prejudikatura: Boh. 347/20, 1827/23 a j.
Věc: Česká eskomptní banka a úvěrní ústav v Praze (adv. Dr. Kar. Altmann z Prahy) proti kuratoriu Zvláštního fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů (min. r. Dr. Tobiáš Kudela) o příspěvek ke zvláštnímu fondu. — Č. 8644 —
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Mor. eskomptní banka v Brně usnesla se na mimořádné valné hromadě akcionářů, konané dne 27. října 1924, na zrušení společnosti fusí s Českou eskomptní bankou a úvěrním ústavem v Praze se zpětnou platností od 1. ledna 1924. Souhlasné usnesení učinila také Česká eskomptní banka a úvěrní ústav na své mimořádné valné hromadě dne 29. října 1924. Fuse tato byla schválena výnosem min. vnitra z 27. listopadu 1924. Ve schůzi konané dne 26. září 1925 usneslo se kuratorium Zvláštního fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů na tom, že Česká eskomptní banka a úvěrní ústav v Praze jest povinna zaplatiti tomuto fondu svépomocný příspěvek ze zisku Mor. eskomptní banky v Brně za rok 1923, ježto Česká eskomptní banka a úvěrní ústav fusí s Mor. eskomptní bankou převzala s platností od 1. ledna 1924 jako universální sukcesorka veškerá její práva a závazky. Podle § 7, posl. odst. zák. č. 237/24 odpadá povinnost platiti příspěvky toliko, když ústav příspěvkem povinný vstoupil v likvidaci nebo když na jeho jmění byl uvalen konkurs. Třebaže tedy Mor. esk. banka pozbyla roku 1924 právní existence, nenastal tu případ likvidace ani konkursu, a příspěvková povinnost stihá toho, kdo jako universální sukcesor převzal práva a povinnosti zaniklého ústavu.
Na stížnost, resp. rozklad stěžující si společnosti usneslo se kuratorium Zvláštního fondu, vyžádavši si o něm dobré zdání min. fin., ve schůzi konané dne 19. ledna 1928 na zamítnutí této stížnosti a uznalo stěžující si banku povinnou zaplatiti svépomocný příspěvek ze zisku, vykázaného Mor. eskomptní bankou za rok 1923 v částce 400 000 Kč, a to z těchto důvodů: Banka namítá, že v době, kdy zák. č. 237/24 nabyl účinnosti, t. j. dne 7. listopadu 1924, Mor. esk. banka již po právu netrvala, jelikož na základě usnesení valné hromady akcionářů z 27. října 1924 zanikla fusí s Českou esk. bankou a úvěrním ústavem, která učinila souhlasné usnesení dne 29. října 1924. Oproti tomu dlužno uvésti, že podle čl. 247 obch. zák. může akciová společnost zaniknouti splynutím (fusí) s jinou akciovou společností, i když se nepřihlíží k ustanovení čl. 214 obchod. zák., toliko za státního schválení. K. této fusi bylo státní schválení uděleno teprve výnosem min. vnitra z 27. listopadu 1924. Před tímto schválením nemohla Mor. esk. banka jako akc. společnost fusí zaniknouti, a proto nelze míti pochybnosti o tom, že dne 7. listopadu 1924, kdy zák. č. 237/24 nabyl účinnosti, ještě po právu trvala. Dále jest úředně zjištěno, že bilance Mor. esk. banky v Brně za rok 1923 byla schválena na valné hromadě, konané dne 7. května 1924. Podle 2. odstavce § 10 cit. zák. byla tedy Mor. esk. banka povinna zapraviti příspěvek za první rok příspěvkové povinnosti do 30 dnů po vyhlášení zák., t. j. do 7. prosince 1924, bez ohledu, zda její právní existence až do tohoto posledního platebního dne trvala čili nic, protože odstavec 4. § 7 zák. stanoví, že změny nastalé v roce, za který se má příspěvek platiti, nemají vlivu ani na povinnost k placení, ani na výměru příspěvku. Nelze se také dovolávati posledního odstavce § 7 zák. č. 237/24, poněvadž banka ani nevstoupila v likvidaci, ani nebyl na její jmění uvalen konkurs. Tohoto ustanovení nelze analogicky používati na jinaké způsoby zániku akc. společností, zejména ne na — Č. 8644 —
fusi. Usnesení valné hromady, že fuse má míti zpětné účinky již od 1. ledna 1924, nemůže nic měniti na skutečnosti, že Mor. esk. banka ještě dne 7. listopadu 1924 po právu trvala, a že tudíž její příspěvková povinnost nastala. Mínění banky, že zákon chtěl přiměti k zapravení příspěvku jen tu akc. společnost, která v době plnění má aspoň teoretický nárok na podporu z fondu, nemá v zákoně samém opory. Poněvadž pak Česká esk. banka stala se fusí universální sukcesorkou Mor. esk. banky, jest povinna také za ni zapraviti příspěvek.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané, musil si nss se zřetelem na ustanovení §§ 4 a 21 zák. o ss z povinnosti úřední i k námitce v odv. spise vznesené rozřešiti především otázku vlastní své příslušnosti k rozhodnutí sporu, o který v daném případě jde. Podle § 2 cit. zák. rozhoduje nss ve všech případech, kde někdo tvrdí, že byl nezákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního ve svých právech zkrácen. Slovem »rozhodnutí« neb »opatření« nejsou arci zahrnuty všechny projevy nebo všechny úkony pocházející od správních úřadů, nýbrž — jak vyplývá z § 5, který ustanovuje, že stížnost k nss lze podati teprve, když věc byla v adm. cestě již vyřízena — pod pojem rozhodnutí neb opatření jest možno subsumovati jen takové výroky úřadů správních, jimiž se autoritativně deklaruje s konečnou platností a s účinkem právní moci schopným buď obsah a objem spor- ných práv nebo se určuje právní sféra stran, t. j. zakládají neb upravují se jejich práva a povinnosti (srov. nál. Boh. A 347/20, 1827/23 a j.). Podle 2. odst. § 2 cit. zák. jsou úřady správními, na jejichž rozhodnutí neb opatření lze si u nss stěžovati, jak orgány správy státní, tak i orgány správy zemské, okresní a obecní. Jde tedy o to, je-li kuratorium Zvláštního fondu, zřízeného podle zák. č. 237/24, orgánem státní správy, neboť že by mohlo býti orgánem správy zemské, okresní neb obecní, o tom nemůže býti řeči. Zkoumá-li se příslušnost nss-u na podkladě těchto ze zákona vyplývajících předpokladů, dospěje se pro daný případ k těmto výsledkům:
Předmětem stížnosti jest usnesení kuratoria Zvláštního fondu pro zmírnění ztrát, povstalých z poválečných poměrů, zřízeného podle zák. z 9. října 1924 č. 237 Sb., kterým bylo uloženo stěžující si bance, aby zaplatila tomuto fondu podle tohoto zákona svépomocný příspěvek v částce 400 000 Kč.
Stížnost dovozujíc příslušnost nss-u k rozhodnutí o ní, poukazuje na to, že charakteristickým znakem pro pojem správního úřadu jako orgánu státní správy jest jeho pravomoc ve věcech veřejnoprávních a shledává, že taková pravomoc přísluší také zmíněnému kuratoriu, jehož členové jsou jmenováni vládou, a na jehož činnost vláda min.-em fin. dozírá. Povinost ústavů k placení svépomocných příspěvků zakládá se na ustanovení cit. zák. a má povahu veřejnoprávní, a rozhodnutí o této povinnosti jest aktem stejné právní povahy. Rozhodnutí takové náleží kuratoriu, jehož výkazy o nezaplacených příspěvcích, opatřené doložkou vykonatelnosti, tvoří exekuční titul. Kuratorium jest pouze orgánem státu, jemuž fond naposledy náleží, a jenž za dluhopisy fondem vydané ručí, jest nadáno veřejnoprávní pravomocí v rámci cit. zák. za účelem zúrokování a splacení fondových dluhopisů. — Č. 8644 —
Proti těmto vývodům namítá odv. spis, že Zvláštní fond podle zák. č. 237/24 jest samostatnou právnickou osobou, která není spravována žádným správním úřadem ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž zvláštním kuratoriem, které samo není správním úřadem ani orgánem státní správy, nýbrž orgánem fondu. Vládě a min.-u fin. přísluší toliko práva v zákoně uvedená, na př. jmenovati členy kuratoria, jejich náhradníky, schvalovati roční výkazy příjmů a vydání a pod. Jednací řád sdělává kuratorium jen v dohodě s min.-em fin., nespadá tedy jeho sdělání do působnosti min.-a. Kuratorium rozhoduje s konečnou platností a proti jeho rozhodnutí není přípustý žádný opravný prostředek, kromě rozkladu podle jednacího řádu, o němž rozhoduje však zase kuratorium, které v případech zásadních a zvláštního dosahu jest oprávněno vyžádati si dobré zdání min.-a fin. Veřejnoprávní charakter fondu není rozhodný pro otázku, zda kuratorium lze považovati za správní úřad, ani okolnost, že jmění fondu připadá podle § 28 cit. zák. státu.
Otázku právní povahy nař. rozhodnutí a žal. kuratoria dlužno rozřešiti podle shora vytčených pojmových znaků rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss na podkladě zák. č. 237/24, kterým zřízen byl Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů. Jeho účelem jest podle § 2 poskytnouti prostředky k částečně úhradě ztrát povstalých z poválečných poměrů společnostem, společenstvům a ústavům tam vyjmenovaným. Důvodová zpráva (tisk 4819) dovozuje potřebu zřízení tohoto fondu tím, že »by se jinak ztratily miliony těžce nastřádaných úspor nejširších a nejchudších vrstev lidových a družstevnictví by se vrhlo o desítiletí zpět«. Je přirozeno, že stát, jehož hospodářství a rozvoj úplně závisí na souhlasných hospodářských poměrech, musí toho dbáti, aby objeví-li se v těchto poměrech větší porucha, se postaral včas o její nápravu a o to, aby tvoření majetkových hodnot ve státě nebylo dále brzděno. Jest také pochopitelno, že stát nemůže poruchy podobného rázu jenom vlastními obětmi odstraňovati a rozmnožovati takto všeobecné daňové břímě svého poplatníka ... Z toho je viděti, že účel, ke kterému fond byl zřízen, je uznáván za povinnost státu vůči všeobecnosti, vůči zájmům veřejným. V zákoně dochází tento veř. zájem výrazu tím, že stát sám se zúčastní opatření potřebných prostředků podporou (§ 12) a že si zajišťuje schvalováním sanačních plánů (§ 13) i při poskytování vyšších podpor (mimo plán) rozhodující vliv (§§ 18 a 19).
Vzhledem k tomu, že takto jest akci, k jejímuž provedení byl fond zřízen, pokládati za úkol státní správy, nutno jest i kuratorium fondu, jež bylo pověřeno obstaráváním jejím, označiti jako orgán státní správy ve smyslu § 2 zák. o ss. Správnost tohoto úsudku vyplývá i z ustanovení § 22 zák. č. 237/24, kterým nadáno jest kuratorium pravomocí donucovati ústavy, podrobené příspěvkové povinnosti, k jejímu splnění pořádkovými pokutami. Rozhodnutí kuratoria fondu, jimiž pokuty tyto byly uloženy a výkazy o nezaplacených svépomocných příspěvcích, jež nebyly zaplaceny, jsou vykonatelný soudní exekucí a jsou-li opatřeny doložkou vykonatelnosti, tvoří exekuční titul (§ 23). Okolnost, že fond má povahu právnické osoby a že kuratorium jest jeho orgánem, na věci nic nemění, neboť rozhodným jest toliko, že kuratorium jest podle — Č. 8644 —
zákona pověřeno takovými funkcemi, jež spadají do oboru veř. státní správy.
Rozhodnutí kuratoria, jímž bylo uloženo zaplacení příspěvku svépomocného podle tohoto zák. tak, jak tomu jest i v daném případě, jest podle toho výrokem správního úřadu, určujícím povinnost strany, právní moci schopným a soudní exekucí vykonatelným, opravnému prostředku podle zák. nepodrobeným a proto konečným. Rozhodnutí kuratoria, o jaké v daném případě jde, vykazuje tedy veškeré shora uvedené podstatné pojmové znaky rozhodnutí ve smyslu §§ 2 a 5 zák. o ss, a jest proto správním aktem u nss-u naříkatelným.
Nař. rozhodnutí jest založeno na právním názoru, že Mor. esk. banka jako akc. společnost před udělením státního schválení k fusi se stěžující si bankou, jež uděleno bylo teprve výnosem min. vnitra z 27. listopadu 1924, nezanikla, takže dne 7. listopadu 1924, kdy zák. č. 237/24 nabyl účinosti, po právu ještě trvala.
Stížnost proti tomu namítá, že zrušení Mor. esk. banky splynutím se stěžující si bankou bylo usneseno se zpětným účinkem od 1. ledna 1924, a že její obchody a zisky nutno od toho dne považovati za obchody a zisky stěžující si banky. I když státní schválení fuse se stalo teprve 27. listopadu 1924, na věci to nic nemění, poněvadž jakmile státní schválení bylo uděleno, nastoupily účinky fuse ex tunc, a cit. zákon na Mor. esk. banku vztahovati nelze. Z obsahu této námitky jest zřejmo, že stěžující si banka stojí na právním stanovisku, že Mor. esk. banka zanikla schválenou fusí již dnem 31. prosince 1923, a že proto z čistého bilančního zisku od ní v tomto roce docíleného nelze vyměřovati svépomocného příspěvku podle zák. č. 237/24, který nabyl účinnosti teprve dne 7. listopadu 1924. — Tento právní názor nelze však uznati správným.
Mor. esk. banka byla nesporně akc. společností. Podle čl. 242 č. 2 obch. zák. zrušuje se akc. společnost usnesením akcionářů, kteří se mohou podle čl. 215 odst. 2 obch. zák. také usnésti, že společnost má býti zrušena převodem svého jmění a svých dluhů na jinou akc. společnost. Takovéto zrušení akc. společnosti sloučením (fusí) s jinou akc. společností podle čl. 215 obch. zák. může se státi jen se schválením státním (čl. 247 obch. zák.). Z toho plyne, že a dokud usnesená fuse akc. společnosti státní správou schválena nebyla, nemá tento způsob jejího zrušení právních účinků, a že tedy dotčená akc. společnost po právu ještě nezanikla, nýbrž existuje až do udělení státního schválení. Ježto fuse Mor. esk. banky byla státně schválena nesporně teprve dne 27. listopadu 1924, trvala její právní existence také nepochybně ještě dne 7. listopadu 1924, kdy zák. č. 237/24, tohoto dne vyhlášený, podle § 29 nabyl účinnosti. Usnesení učiněné o zpětném účinku fuse od 1. ledna 1924 nemá právního významu při otázce, kdy převzatá společnost zanikla, neboť k zániku společnosti fusí bylo třeba dvou aktů: usnesení valných hromad obou splývajících akc. společností a státního schválení podle čl. 247 obch. zák. Oba tyto akty staly se v roce 1924, za kterýžto rok byl sporný příspěvek předepsán, změna nastala tedy v tomto roce a nemá proto podle § 7 odst. 4 zák. č. 237/24 vlivu ani na povinnost k placení jeho ani na jeho výměru. Že fuse se stala se zpětnou účinností, nemění — Č. 8644 —
nic na tom, že změna, t. j. fakta ji zakládající, se stala v roce 1924.
Stížnost namítá dále, že i kdyby se mělo za to, že Mor. esk. banka v den účinnosti zák. č. 237/24 právně existovala a příspěvkové povinnosti podléhala, přestala tato povinnost počátkem toho roku, v němž došlo k zrušení této povinnosti, tedy počátkem roku 1924, a dovolává se k obhájení tohoto svého názoru ustanovení posledního odstavce § 7 cit. zák., podle něhož povinnost platiti příspěvky zaniká počátkem roku, ve kterém ústav příspěvkem povinný vstoupil v likvidaci, nebo ve kterém byl na jeho jmění uvalen konkurs. Ustanovení toto snaží se stížnost vyložiti v ten smysl, že se jím nevyjadřuje nic jiného, než že příspěvková povinnost přestává počátkem toho roku, v němž došlo ke zrušení společnosti.
Tento výklad cit. ustanovení jest však nesprávný. Podle § 7 posl. odstavce cit. zák. zaniká příspěvková povinost jen ve dvou případech, totiž v případě likvidace a uvalení konkursu na jmění ústavu příspěvkem povinného. O konkurs zde nejde, zbývá tedy jen případ likvidace. Její pojem ztotožňuje stížnost zřejmě s pojmem zrušení společnosti. Leč činí tak mylně. O likvidaci společnosti jedná čl. 133 obch. zák., který platí podle § 44 i pro likvidaci akc. společnosti. Čl. 133 ustanovuje, že likvidace nastává po zrušení společnosti, vyjímajíc případ konkursu, takže zrušení společnosti jest předpokladem likvidace, tedy něco pojmově od ní úplně odlišného. Z tohoto ustanovení a z předpisu čl. 137 obch. zák., vymezujícího práva a povinnosti likvidátorů, vyplývá, že likvidací rozuměti jest zákonem upravené kupecké skoncování společenských obchodů, tedy souhrn jednání, jichž účelem jest zpeněžení majetku, zaplacení dluhů společenských a konečně rozdělení čistého zbytku mezi společníky. Mluví-li zákon v § 7 posl. odstavci jen o likvidaci vedle uvalení konkursu, stejně jako čl. 133 obch. zák., jest nepochybno, že technickým výrazem »likvidace« vyjadřuje totéž, co jím rozumí obch. zákon, tedy nikoli zrušení společnosti, nýbrž zvláštní řízení, které následuje po něm. Likvidace však při zrušení společnosti fusí se společností jinou vůbec není, neboť fusí způsobuje se universální sukcese, a společnost přejímající přejímá jako universální nástupkyně společnosti převzaté veškerá její aktiva a pasiva, takže tu ani není příčiny k nějaké likvidaci, t. j. k realisaci a skoncování jejích obchodů, nýbrž místo likvidace nastupují předpisy 2. odstavce čl. 247 obch. zák. To uznává ostatně stížnost sama, uvádějíc, že obchody a zisky Mor. esk. banky a její zisky dlužno po schválené fusi pokládati za obchody a zisky stěžující si společnosti.
Z těchto úvah vyplývá, že stížnost vykládá si nesprávně ustanovení posledního odstavce § 7 zák. č. 237/24, tvrdí-li, že výrazem »likvidace«, jehož zákon tam užívá, jest vyjádřeno totéž, co zrušení společnosti. Ustanovuje-li zde zákon, že příspěvková povinnost zaniká — nehledíc na případ uvalení konkursu — jen vstoupil-li ústav jí podrobený v likvidaci a není-li likvidace, jak dovozeno, zrušením společnosti, pak z toho vyplývá dále také, že zrušení společnosti nutno pokládati za změnu ve smyslu § 7 odst. 4, která však pro rok, v němž nastala a za který se má příspěvek platiti, nemá vlivu ani na povinnost k placení příspěvku, — Č. 8645 —
ani na jeho výměru. Jest proto bezdůvodnou i poslední námitka stížnosti, že změnami ve smyslu odst. 4. § 7 nesluší rozuměti zrušení společnosti.

Citace:

č. 8644. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 857-863.