Č. 1017.

Pozemková reforma: * Obec může dle § 1, posl. odst. zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. požadovati pro svůj stavební rozvoj i pozemky ležící v katastru jiné obce.
(Nález ze dne 15. listopadu 1921 č. 15.173.)
Věc: Městská obec Nový Jičín (adv. Dr. Em. Löwy z N. Jičína) proti Státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. taj. Drem. J. Vaňkem) o přednostní nároky otce na propachtovanou půdu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K pozemkům patřícím k velkostatku Novému Jičínu-Štramberku ohlásilo 11 malopachtýřů z B. a Ž. své nároky ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. V soudním řízení prohlásilo zastupitelství města Nového Jičína podáním ze dne 17. září 1919 u ministerstva zemědělství, že zmíněných pozemků, jež leží vesměs v kat. obci Žilině, požaduje pro svůj stavební rozvoj.
Okresní soud dle zprávy podané státnímu pozemkovému úřadu, kterou žádal za rozhodnutí o nároku stěžovatelkou vzneseném, docílil mezi zúčastněnými dohody, jež 15. listopadu 1920 uzavřena byla v ten smysl, že malopachtýři uznali nároky města Nového Jičína a spokojili se pachtem na 6 let, uzná-li státní pozemkový úřad nárok města Nového Jičína. Soud uvádí v podání svém, že městská rada v Novém Jičíně předložila doklady o tom, že pozemku pro rozvoj svůj potřebuje.
Naříkaným rozhodnutím nevyhověl žalovaný úřad žádosti města Nového Jičína za uznání přednostního nároku dle § 1, posl. odst. zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. na pozemky č. kat. — — — v kat. obci Žilině ležící, na něž uplatňují nároky též dlouholetí drobní pachtýři, ježto dle jasného znění citovaného zákona může nároky ty uplatňovati jen obec, v jejímž obvodu pozemky ty leží, tudíž obec Žilina, která sice dle sdělení okresního soudu svého času přednostní své právo na pozemky ty uplatňovala, avšak nároků těch ve prospěch dlouhodobých drobných pachtýřů se vzdala.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u tohoto soudu, o níž nejvyšší správní soud takto uvažoval:
Žalovaný úřad neuznal nároku obce si stěžující, jejž tato vznesla dle posl. odst. § 1 1. c. na určité pozemky, požadujíc jich pro stavební svůj rozvoj, z toho důvodu, že poněvadž pozemky ty neleží v katastru stěžující si obce, nýbrž v katastru sousední obce Žiliny. Žalovaný úřad postavil se tím na stanovisko, že obec může úspěšně pro stavební svůj rozvoj dle citovaného ustanovení zákona požadovati pouze pozemky ležící v jejím katastru. Toto stanovisko nejvyšší správní soud však nesdílí.
Dle § 1, posl. odst. zák. ze dne 21. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nemůže pachtýř zemědělského pozemku uplatniti nárok na postup pozemku tohoto do svého vlastnictví ve smyslu citovaného zákona, jde-li o pozemek, kterého obec požaduje pro svůj stavební rozvoj nebo pro zajištění svých komunálních podniků nebo jde-li o pozemek, který jest požadován pro vydržování nemocnic, léčebných ústavů a jiných humanitních zařízení, bude-li tento nárok pozemkovým úřadem uznán. Jak jest patrno z výpočtu zájmů, jimž nárok pachtýře dle vůle zákona musí ustoupiti, chrání zákon určité zájmy veřejné (vydržování nemocnic, léčebných ústavů a jiných humanitních zařízení) bez ohledu na právní povahu jejich a nezáleží nic na tom, zdali takovýto zájem veřejný jest právně representován nějakou korporací, nadací či jiným subjektem právním. Naproti tomu při druhé kategorii privilegovaných zájmů (zajištění komunálních podniků), nezáleží nic na tom, jaká jest povaha komunálního podniku, zejména zdali slouží zájmu veřejnému či snad jen fiskálnímu zájmu obce. Vše záleží jen na tom, zda jde o podnik komunální. Rozhoduje tedy právní povaha subjektu, kterýž podnik provozuje nebo aspoň jemuž podnik náleží. V žádném z obou případů nezáleží však na tom, kde požadované pozemky jsou situovány.
Jako třetí kategorii privilegovaných zájmů uvádí zákon stavební rozvoj obce, a jest otázka, který byl zákonodárný motiv ochrany tohoto zájmu, zejména zdali šlo zákonodárci spíše o ochranu obce jako obce, podobně jako při ochraně podniků komunálních, či šlo-li snad spíše o ochranu zájmu veřejného. Hledí-li se k významu, jaký soudobé zákonodársví přikládá rozvoji stavebnímu a který tak zřetelně vyjádřen jest zejména zákonem o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. a dříve již v zákoně ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920, není možno pochybovati, že zákonodárci i při tomto ustanovení tanula na mysli podpora ruchu stavebního, kterýž za obecně známých poměrů stal se tak eminentním zájmem veřejným. Neposkytl-li zákonodárce nicméně právní nárok na vyloučení pachtýře z pozemků pro stavební rozvoj potřebných kterémukoliv interesentu a přiznal-li legitimaci k uplatňování dotčeného zájmu veřejného jediné obci, lze to prostě vysvětliti tím, že jest to právě obec, která jest nejspíše povolána, aby pečovala o to, by sjednány byly příznivější podmínky a aby odstraněny byly překážky stavebního podnikání, které v zájmu jejího obyvatelstva jest žádoucí.
Šlo-li však zákonodárci o ochranu veřejného zájmu na stavebním podnikání, pak sotva by se snášelo s jeho úmyslem, kdyby tomuto právě v době vydání zákona tak mocnému zájmu veřejnému mělo se dostati ochrany méně vydatné, než jiným v zákoně uvedeným zájmům veřejným (humanitním), ano dokonce ochrany méně vydatné nežli podnikům komunálním, po případě ryze fiskálním.
Poněvadž pak, jak již bylo poznamenáno, v obou těchto případech nezáleží na tom, kde pozemky požadované jsou položeny, není možno za to míti, že situace požadovaných pozemků je právě rozhodným momentem, když jich obec v zájmu veřejném požaduje pro svůj stavební rozvoj.
Vykládá-li se zákon z úmyslů zákonodárce zjevného z vnitřní spojitosti všech ustanovení posl. odstavce cit. § 1, není tedy možno dospěti k jinému výsledku, nežli že zákon chce chrániti stavební rozvoj obce ve smyslu faktickém, a že tedy není právní překážky, která by bránila obci požadovati pro »svůj« stavební rozvoj i pozemky ležící mimo její území obecní, uplatňuje-li nárok tento v zájmu potřeb svého obyvatelstva, byť i stavební rozvoj na území cizí obce nebylo lze v striktním právnickém smyslu označiti jako stavební rozvoj obce pozemky požadující, nýbrž spíše jako stavební rozvoj obce, na jejímž území stavební činnost se má rozvíjeti. Správnost náhledu, že tento volnější výklad zákona spíše hoví účelu zákona, nežii přísný výklad slovní, potvrzuje i tato úvaha: Obci, která pro svůj stavební rozvoj požaduje pozemky v sousední obci cizí, nic by nebránilo, aby podjala se sama činnosti stavební. Citovaný zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920 má v § 1 a zákon o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. v § 33 č. 6 zřejmě takovéto stavební podnikání obce na mysli. Jakmile tedy obec nalezne náležitou právní formu, která by jejímu »stavebnímu rozvoji« dala povahu jejího podniku komunálního, mohla by již dle slovného znění zákona pro zajištění tohoto podniku komunálního požadovati pozemky i v obci sousední, neboť nárok obce dle tohoto ustanovení zákonného není zřejmě obmezen na vlastní její území.
Záleželo by tedy jediné na momentech formálně právního rázu, aby obec pro svůj stavební rozvoj zabezpečila si pozemky v katastru sousední obce položené. Že však zákonodárce, jemuž zřejmě záleželo na podstatě věci, byl dalek toho činiti nárok obce závislý na momentu tak formálním, že obec vystupuje jako podnikatelka stavební činnosti, jejím rozvojem diktované, nemůže býti žádné pochybnosti.
Všecky tyto úvahy dovedly nejvyšší správní soud k náhledu, že obec požadujíc dle § 1, posl. odst. cit. zákona pozemky pro svůj stavební rozvoj, není při tom zásadně obmezena na pozemky svého vlastního obecního území. Posouditi, zdali v konkrétním případě požadavek obce jest danými poměry odůvodněn, bude ovšem věcí státního pozemkového úřadu, jemuž přísluší o věcné důvodnosti požadavku obcí vzneseného rozhodovati.
Výklad, který dal cit. ustanovení zákona žalovaný úřad, jest dle toho, co svrchu bylo vyloženo, mylný a bylo proto nutno naříkané rozhodnutí, na tomto mylném náhledu založené, zrušiti dle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 1017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 931-933.