— 86 —
Práva, bydleti bezplatné ve svém dome vnucenou správou stiženém (§ 105. ř. e.), muže se zříci dlužník platným způsobem i tím, že uzavře, byt i z neznalosti citovaného předpisu zákona s vnuceným správcem domu smlouvu nájemní, jíž najme jeden z bytů v domě tom.
Proti jistému vlastníku domu a dlužníku povolena exekuce vnucenou správou domu toho. Poněvadž dlužník obýval až do té doby v prvním patře domu toho byt o 7 pokojích s příslušenstvím, dohodl se po povolení vnucené správy s vnuceným správcem, že byr tento, jenž pronajat pak straně jiné, vyklidí, přestěhoval se do třetího patra téhož domu do bytu o třech pokojích a zavázal se platiti z nového tohoto bytu čtvrtletně 240 K nájemného; nevědělť o tom, že má jako dlužník právo, aby mu byl i po dobu vnucené správy přenechán v jeho domě byt, jejž potřebuje nutně pro sebe a svou rodinu. Z bytu tohoto platil také po tři čtvrtletí správně nájemné. Nájemné za čtvrtletí čtvrté se však zaplatiti zdráhal, poněvadž se dozvěděl mezi tím o právu, jež § 105. e. ř. dlužníkovi bydlivšímu v domě vnucenou správou stiženém poskytuje, a byl proto vnuceným správcem na zaplacení činže této žalován. — 87 —
Soudce první odsoudil žalovaného jen k zaplacení čtvrtletní činže z jednoho pokoje v obnosu 50 K, kdežto jinak žalobu zamítl. V důvodech svých praví:
V základe udání obou stran má soud za prokázáno, že mezi stranami uzavřena smlouva nájemní ohledně bytu žalovaným až doposud obývaného, při čemž ujednáno čtvrtletní nájemné v obnosu 240 K. Přes to odsoudil však soudce žalovaného pouze ku zaplacení obnosu 50 K, jako nájemného z třetího pokoje bytu jím obývaného, kdežto jinak žalobu zamítl; to proto, poněvadž žalovanému jako dlužníku přísluší, kdyžtě v domě nyní vnucenou správou stiženém dříve bydlel, i nyní v době vnucené správy v domě tom byt, jehož pro sebe a svou s ním ve společné domácnosti bydlící rodinu nezbytně potřebuje. Tohoto svého práva se však žalovaný také, jak to z udání obou stran na jevo vychází, výslovně nevzdal; on se ho pouze, nevěda o něm, nedovolával a také žalobcem jako vnuceným správcem o něm poučen nebyl. Může se ho tudíž dovolávati kdykoli, což také nyní, odepřev zaplatiti čtvrtletní činži, učinil.
Zbývalo tudíž ještě určití, jaký byt žalovaný pro sebe a svoji s ním ve společné domácnosti bydlící rodinu nezbytně potřebuje, otázka to, již náleží řešiti, jestliže se ani dlužník, ani vnucený správce soudu exekučního nedovolávali, soudu procesnímu. Ve směru tomto přijal soud na základě nepřísežného seznání žalovaného za prokázáno, že týž má ve společné domácnosti mimo svou manželku též dceru a dva syny, vesměs dospělé a nezaopatřené, o něž se stará. Uznal proto pro žalovaného a uvedenou jeho rodinu za nezbytně potřebný byt o dvou pokojích s příslušenstvím. Žalovaného stihá tudíž povinnost platiti na základě uzavřené smlouvy nájemní činži z třetího, jím obývaného pokoje, jež uznána oběma stranami přiměřenou obnosem 280 K ročně, tudíž 50 K čtvrtletně.
Soud odvolací vyhověl však odvolání žalobcovu, odsoudil žalovaného k zaplacení celého zažalovaného čtvrtletního nájemného a odůvodnil nález tento takto:
První soudce přijal za prokázáno, že mezi žalobcem, jako vnuceným správcem domu patřícího žalovanému, a tímto uzavřena nájemní smlouva ohledně bytu užívaného posud žalovaným, při čemž určena čtvrtletní činže obnosem 240 K. Při posuzování skutkového děje vychází první soudce s hlediska, že žalovaný není k placení ujednané činže z najatého bytu, pokud ho pro sebe a rodinu svou nutně potřebuje, proto povinen, poněvadž mu přísluší dle § 105. ř. e. jako dlužníkovi v domě stiženém vnucenou správou právo na byt, který pro sebe a členy rodiny, kteří s ním ve společné domácnosti žijí, nezbytně potřebuje, a poněvadž se práva toho, jak bylo rovněž přijato za prokázáno, výslovně nevzdal.
Soud odvolací však názor tento nesdílí, neboť smlouva právoplatně uzavřená musí býti splněna a nelze od ní jednostranně ustou- — 88 —
piti. Právo své na nutný byt mohl žalovaný uplatňovati v řízení exekučním podle § 105. e. ř. Poněvadž tak ale neučinil a rozhodnutí soudu exekučního dle § 105. e. ř. nevyvolal, nemůže nyní, kdyžtě je nájemní smlouva uzavřena, uplatňovati svůj nárok na byt proti pohledávce vnuceného správce, jemuž se k placení čtvrtletní činže v obnosu 240 K zavázal, to tím méně, an má o rozsahu bytu, nutného pro dlužníka, rozhodovati dle § 105. e. ř. soud exekuční.
Žalovaný jest osobou k uzavírání smluv způsobilou a jest proto povinen smlouvu uzavřenou dodržeti a vyplniti. Hledě k tomu, neměl žalobce pražádné příčiny zkoumati pohnutky, ze kterých žalovaný ve svém vnucenou správou zatíženém domě najímá byt, ač má podle § 105. e. ř. právo na nutný byt bezplatný, neměl ale také žádné povinnosti žalovaného o jeho právu poučovati. Konečně nelze také míti za to, že žalobce mohl z okolností těchto patrně seznati, že se na straně žalovaného sběhl omyl, který by závaznost nájemné smlouvy vylučoval. (§ 876. všeob. z. o.) Neznalost zákona řádně vyhlášeného ostatně podle § 2. vš. z. o. nikoho neomlouvá, a opomenul-li žalovaný přes to, že o uvalení vnucené správy věděl, se o svých právech, jež mu řád exekuční vyhražuje, poučiti, pak zavinil svůj tvrzený omyl sám a nemůže se již proto dovolávati ustanovení § 876. vš. z. o.
Nejvyšší soud rozsudek tento potvrdil. V důvodech svých praví:
Opírajíc se o dovolací důvod č. 4. § 503. c. ř. s., tvrdí dovolání, že smlouva nájemní, uzavřená mezi žalobcem jako vnuceným správcem a žalovaným, jako vlastníkem domu, o který zde běží, jest neplatná. Pokud pochybuje žalovaný o platnosti smlouvy této proto, že nebyla výslovně jako smlouva nájemní uzavřena, sluší jej odkázati na zjištění soudce prvého, dle nichž bylo na základě udání obou stran uznáno, že smlouva nájemní skutečně uzavřena byla. Plyne to ze skutečnosti, že žalovaný užíval od srpna 1907 na místě bytu, jejž obýval až do té doby v prvém patře svého domu, bytu jiného ve třetím patře téhož domu, že se zavázal platiti za byt tento roční nájemné v obnosu 960 K, a že nájemné to též po 3 čtvrtletí platil. Tím jsou však dány veškery podmínky, jichž smlouva nájemní dle §§ 1090. a 1093. vš. z. o. vyžaduje. Že by však byla smlouva nájemní v případě tomto neplatnou již sama o sobě, to proto, že mají dlužníkovi podle § 105. e. ř. ponechány býti po dobu vnucené správy bez toho bezplatně obytné místnosti v domě vnucenou správou stiženém, jichž pro sebe a pro členy své rodiny nezbytně potřebuje, připustiti nelze. Práva příslušícího mu dle §u. 105. e. ř. může se dlužník beze všeho také vzdáti. Tomu nasvědčuje okolnost, že exekuční řád — na rozdíl od zvláštních a na zásadách práva veřejného založených ustanovení zákona, jimiž se omezuje exekuce na služné a platy služební (zákony ze dne 21. dubna — 89 —
1882 č. 123. ř. z., ze dne 29. dubna 1873 č. 68. ř. z. a ze dne 26. května 1888 ř. z. č. 75.), — nevylučuje, pokud se týče za neplatné neprohlašuje dobrovolné zřeknutí se práva toho. Odpadne-li však hledisko toto, není pochybnosti o tom, že smlouva nájemní, jak byla ve případě daném stranami uzavřena, jest platna. Že právoplatně uzavřenou smlouvu nájemní jednostraně rušiti nelze, vyložil již případné soud odvolací a stačí proto poukázati ve směru tomto jakož i v příčině dalších dovolacích vývodů na důvody jeho rozsudku.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 15. prosince 1908 č. j. R II. 89618.) K. K.