Čís. 970.

Přes jeden rok lhůtu ku podání přihlášek dědických prodloužiti nelze. Zejména nelze tak učiniti ani v případě, kde pozůstalostní soud zjišťuje movitou pozůstalost, v cizině se nacházející.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, R I 140/21.)
Zůstavitel, jehož; movitá pozůstalost byla částečně též v cizině, zemřel dne 5. října 1918. Žádost dědiců, podaná v roku 1920, by byla jim prodloužena lhůta ku podání dědických přihlášek, a ku projednání pozůstalosti, byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Důvody: Navrhovatel má za to, že ustanovení §118 nesp. říz. není rázu donucujícího. Názoru tomu nelze přisvědčiti. Dle jasného znění tohoto předpisu určuje lhutu ku podání dědické přihlášky pozůstalostní soud a může ji ze závažných důvodů prodloužiti až do jednoho roku (§ 115, 118 nesp, říz.). V tomto případě jest jednoroční lhůta již dávno překročena. Jde o to, by pozůstalost byla co nejdříve projednána, což v tomto případě tím spíše jest míti na zřeteli, ježto drahného času vyžadovati bude jen zjišťování jmění v cizině.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pro nedostatek předpokladu § 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. musí mimořádný dovolací rekurs v tomto případě zůstati bez úspěchu. Pokud jde totiž o zamítnutí návrhu na udělení další lhůty k dědickým přihláškám zustavitelových dětí, je v odpor vzaté usnesení hledíc k §§ 115 a 118 cit. cís. pat. po zákonu odůvodněno. Než usnesení toto opodstatněno jest též, pokud jím bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, odpírající další lhutu ku projednání pozůstalosti po zůstaviteli. V tomto případě není
totiž vůbec třeba nějaké lhuty ku projednání pozůstalosti. Jde tu o pozustalost tuzemce v tuzemsku zemřelého, do níž dle tvrzení přihlásivšího se dědice náležejí movitosti v Paříži, Londýně a Novém Yorku se nacházející. Dle § 21 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. vztahuje se pozůstalostní řízení prováděné příslušným tuzemským soudem o pozůstalosti tuzemcově na veškeré, kdekoli jsoucí movitosti, a náležejí tedy do pozůstalosti zmíněné movitosti, dle udání jeho dědice v cizině uložené,
leda že by státními smlouvami mezi republikou Československou a dotyčnými cizími státy ohledně pozůstalého movitého jmění tuzemci náležejícího, a v cizím státě uloženého bylo ustanoveno něco jiného. Nutno tedy, aby vhodným způsobem, po případě též dotazem u ministerstva spravedlnosti bylo zjednáno o této otázce jasno, a pokud bude zjištěno, že se má projednání pozůstalosti vztahovati také na movité jmění zustavitelovo v Paříži, v Londýně a v Novém Yorku uložené, aby stav tohoto jmění zůstavitelova byl vyšetřen a do inventury pojat. Mínění stěžovatelovo, jako by ku zjištění těchto okolností měla býti povolena další lhůta ku projednání pozůstalosti, jest však mylné. Úkol tento přísluší dle § 2 odst. 5 a 6 zmíněného cís. pat. soudům pozůstalostním z moci úřední.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.