Č. 848.


Řízení před nejv. spr. soudem: * Bylo-li rozhodnutí naříkané zrušeno dle § 6 zák. o správ. s., není tím úřadu bráněno, aby pokud jde o skutkové zjištění, nepřihlížel pak i k okolnostem jiným, jež dříve ponechal nepovšimnuty, a aby svému právnímu názoru neopatřil nový skutkový základ.
(Nález ze dne 19. května 1921 č. 5426.)
Věc: Pražsko-Duchcovská dráha v Praze proti ministerstvu financí v Praze stran označení prioritních obligací.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 1920 č. 2191 byl zrušen dle § 6 zák. o správ. soudě výrok žalovaného úřadu ze dne 15. října 1919 čís. 6404/19 vyslovující mezi jiným, že 2762 kupónové archy 3procentních prioritních obligací stěžující si dráhy v nom. ceně 2 326 000 M, jež nalézají se v depot u Vídeňské bankovní jednoty filiálky v Praze (pláště v depot u centrály téže bankovní jednoty ve Vídni), podléhají soupisu a označení dle § 1 nař. ze dne 12. března 1919 č. 126 sb. z. a n., poněvadž ony prioritní obligace jsou cennými papíry, ze kterých platiti jest také 1/2procentní evidenční poplatek. Důvodem onoho kasačního nálezu bylo, že předpoklad, z něhož žalovaný úřad vycházel, že totiž obligace ty náleží asi k specielnímu fondu utvořenému ve smyslu protokolární úmluvy ze dne 22. února 1896 ze zbytku obligací v částce 2 053 000 M emitovaných na základě usnesení valné hromady ze dne 14. března 1896 v celkové výši 48 948 000 M, kterýžto fond je od 1. ledna 1911 ve volném vlastnictví stěžovatelčině, které náleží splatné kupony a vylosované titry tohoto fondu ničiti, — že předpoklad tento není nikterak doložen, a uvedené skutkové okolnosti nebyly ani jinak, zejména za účastenství strany, jíž přísluší právo slyšení, vyšetřeny; že tudíž není tu dostatečného skutkového podkladu pro řešení otázky, jde-li o emitované obligace ve vlastnictví stěžovatelčině se nalézající, tedy o skutečné cenné papíry, nebo o pouhé tiskopisy, jak tvrdí stěžovatelka.
Se zřetelem k tomuto nálezu nejvyššího správního soudu vyzval žalovaný úřad stěžovatelku, aby sdělila a ciferně prokázala, zda a jakým obnosem jsou tyto prioritní obligace v její bilanci za rok 1918 a v likvidační bilanci vykázány v aktivech, případně v pasivech, a aby předložila opis účetní závěrky za rok 1918 a likvidační bilance. Podáním ze dne 4. května 1920 vyhověla stěžovatelka tomuto vyzvání s tím, že tyto posud neemitované prioritní obligace uvedeny jsou v účetní závěrce za rok 1918 mezi aktivy na kontu 3procentních vlastních zlatých priorit čís. I. a II. v částce 1 704 300 M a 1 093 800 M a mezi pasivy v celkovém prioritním dluhu v částce 41 485 500 M. Podobně účtovány jsou i v likvidační bilanci jak v aktivech tak v pasivech, z čehož prý však nelze souditi, že tyto obligace byly skutečně emitovány; musí prý tyto zbývající obligace zůstati nějakým způsobem v evidenci, protože účastní se společného tahu dle slosovacího plánu schváleného vládou při emisi a obligace tažené z vlastního majetku stěžovatelčina prý se ničí. Tato evidence dá se provésti pouze tím způsobem, že zbývající obligace účtují se jako transitorní položka jak v aktivech, tak v pasivech.
Naříkaným rozhodnutím vyslovil pak žalovaný úřad, že ony 2762 kusy 3procentních prioritních obligací v nom. ceně 2 326 000 M jsou částí obligací vydaných dle usnesení valné hromady ze dne 14. března 1896 v částce 48 948 000 M. Obligace ty byly v roce 1896 efektivně vydány a jsou skutečnými cennými papíry po rozumu nařízení ze dne 12. března 1919 č. 126 sb. z. a n. a nikoli pouhými tiskopisy, poněvadž nalézají se ve vlastnictví dráhy a v účetní závěrce její za rok 1918 i v likvidační bilanci v hodnotě 2 326 800 M (3 653 076 K), jako skutečné cenné papíry, jednak mezi aktivy, jednak mezi pasivy jsou vykázány. Vzhledem k ustanovení § 3 lit. b) a § 8 cit. nař. nutno přihlásiti ony 2762 kusy kupónových archů k soupisu a při okolkování zapraviti z nich 1/2procentní evidenční poplatek.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto:
Nařízení vlády rep. čsl. ze dne 12. března 1919 č. 126 sb. z. a n., o něž žalovaný úřad opírá svůj výrok, jest pouhým doplňkem, provedením zákona ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a n., jehož účelem byl soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, tedy zjištění objektů v zákoně tom naznačených a majících majetkovou cenu. S tohoto hlediska není pochybnosti o tom, že předpisům nařízení toho podléhají mimo jiné cenné papíry druhu tam uvedeného, totiž papíry, jež představují určitou majetkovou hodnotu, na jejímž místě vystupují v právním obchodě.
Jak patrno, opustil nyní žalovaný úřad, řeše otázku, zda ony prioritní obligace k papírům těm náležejí, skutkový předpoklad, z něhož vycházel při svém prvním, nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 1920 čís. 2191 zrušeném výroku, opřev svůj nynější závěr o skutečnosti jiné.
Vzhledem k tomu bylo by se předem zabývati námitkou, již stěžovatelka čerpá z této odchylky. Námitka ta jest však bezdůvodná, neboť je-li i správní úřad po rozumu § 7 zákona o správním soudě vázán právním názorem soudu toho, není mu tím nikterak bráněno, aby pokud jde o skutkové zjištění, nepřihlížel pak i k okolnostem jiným, jež dříve ponechal nepovšimnuty a aby svému právnímu názoru, který ovšem nesmí odporovati právnímu názoru vyslovenému správním soudem vzhledem ke skutkovému stavu dříve zjištěnému, nový skutkový základ opatřil.
Ve věci samé hájí stěžovatelka proti stanovisku žalovaného úřadu názor, že 2762 kupónové archy náležející k titrům 3procentních prioritních obligací uložených mimo území republiky nemají povahy svrchu označené, netvoříce s titry těmi majetkový objekt povahy cenného papíru, nýbrž že jsou to pouhé tiskopisy určené sice k tomu, aby cennými papíry se staly, k čemuž by prý však bylo třeba dalšího úkonu, totiž aby byly prodány, subskribovány nebo zastaveny, kdy teprve lze je považovati za emittované obligace a tudíž za cenné papíry, jichž charakter přiznává jim žalovaný úřad již nyní a to jak praví proto, že jsou ve vlastnictví stězovatelčině a vykázány jsou v její účetní závěrce na rok 1918 i v likvidační bilanci jako skutečné cenné papíry jednak mezi aktivy, jednak mezi pasivy.
Pokud by z odůvodnění žalovaného úřadu bylo lze souditi, že charakter papírů těch jako cenných papírů chtěl opříti jako o samostatný důvod o okolnost, že nalézají se ve vlastnictví dráhy, nestačil by ovšem důvod ten, když cenný papír může býti právě tak předmětem vlastnictví jako pouhý tiskopis. Zbýval by tedy důvod druhý, v němž ostatně i onen první jest obsažen, že totiž papíry ty jsou vyznačeny v účetní závěrce a likvidační bilanci stězovatelčině jak mezi aktivy, tak mezi pasivy jako skutečné cenné papíry. Pokud jde o tento důvod, jdou námitky stěžovatelčiny mimo, nedotýkajíce se jádra věci a vyplývajíce z nepravého pojetí povahy papírů, o které jde.
Stěžovatelka přehlíží totiž, že její prioritní obligace nutno posuzovati s dvojího hlediska, totiž jednak jako dluhopisy a jednak jako cenné papíry. Jako dluhopis jsou ovšem v první řadě průvodním prostředkem, listinným dokladem o tom, že založen byl právní poměr věřitele k dlužníku (§ 1001 obč. zákona), dokumentem podloženým tímto právním poměrem, který dodává mu teprve jeho vnitřní hodnoty jako prostředku průvodního. Listina taková jest ovšem, pokud onen právní poměr založen není, pokud není tu skutečného věřitele, pouhým tiskopisem, nebo bezcenným papírem, nabývajíc také teprve, když moment ten nastane, jistou hodnotu majetkovou jako vnější výraz onoho obligačního poměru a instrument, jehož pomocí lze právní nároky poměrem založené přivésti k platnosti, dokazujíc jakýsi majetkový effekt poměru toho, který však ani pak nemusí s listinou tou býti vždy nerozlučně spojen a může uhájiti svou právní existenci i když listina sama zanikne.
Jakožto cenné papíry nevyžadují naproti tomu ony prioritní obligace, pokud jde o jejich majetkovou hodnotu, obligační poměr věřitele k dlužníku; jejich hodnota netkví v poměru tom, nepředpokládá ho, spíše jej podmiňujíc. Jako cenné papíry vyhovující všem podmínkám pro jejich vznik a formu předepsaným jsou samy o sobě representanty majetkové potence vystavitelovy, jsouce jejím hmotným výrazem a jejich majetková hodnota leží v záruce vystavitelově kryté ať již jeho majetkem hmotným nebo pouhou schopností opatřiti si jej, kterážto záruka je zvýšena leště kontrolní funkcí orgánu státní správy. Přechod papírů tohoto druhu z rukou vystavitelových do rukou osob třetích nezakládá však teprve tuto jejich majetkovou hodnotu, nýbrž realisuje ji pouze, slouže vystaviteli k zpeněžení jeho majetkové potence.
Potom však námitka stěžovatelčina, že ony prioritní obligace jsou pouhými tiskopisy a nikoli cennými papíry, pokud právě obligační poměr in conereto založen není, jest bezdůvodná. V daném případě stěžovatelka co vystavitelka obligací těch nepopírá, že jde o kusy vydané na základě a v mezích zmocnění ministerstva a přiznává-li, že jsou účastný společného tahu dle slosovacího plánu vládou při emissi schváleného, přiznává-li dále v řízení správním, že část jejich ve výši 400200 M dala do zástavy drážďanské bance v Berlíně a uvádí-li je v nominální kursovní ceně v účetní závěrce a likvidační bilanci, nelze souditi jinak, než že jsou opatřeny všemi náležitostmi zákonem při papírech toho druhu požadovanými a tudíž schopny kdykoli k realisaci. Pak ale názoru žalovaného úřadu, který bez ohledu na to, že dosud k jejich realisaci nedošlo, přiznal jim povahu cenných papírů, totiž vydaných prioritních obligací po rozumu cit. svrchu vládního nařízení ze dne 12. března 1919 čís. 126 sb. zák. a nař. a nikoli pouhých tiskopisů, nelze vzhledem k uvedeným právě vývodům vytýkati nezákonnosti.
Poukazuje-li stěžovatelka k tomu, že papíry ty jsou v bilanci v aktivech i pasivech jakožto průběžná položka, nemohla by okolnost ta sama o sobě míti vlivu na jejich právní povahu vydaných prioritních obligací a skutečných cenných papírů právě tak, jako vlastní obligace stěžovatelčiny dle jejího náhledu již emitované, avšak později opět do jejího majetku se dostávší a následkem toho jak v aktivech tak v pasivech vyznačené, pouze touto okolností na své povaze nikterak nemohou býti dotčeny. Uvádí-li stěžovatelka, že kupony z oněch kusů se neplatí, nýbrž ničí, jest i tato okolnost pro danou otázku nerozhodna, neboť je to pouhý důsledek skutečnosti, že papíry ty, nebyvše dosud realisovány, nedostaly se do rukou třetí osoby, a že tudíž nebyla stěžovatelce založena úroková povinnost vůči osobám, jež co vlastníci obligací těch byly by se staly zároveň jejími věřiteli, aniž by však tato suspense úrokové povinnosti a důsledné s tím ničení kuponů, k jejichž použití dosud nedošlo, mohla měniti povahu priorit co cenných papírů právě tak, jako další okolnost stěžovatelkou tvrzená, že tyto dle jejího názoru neemitované, ale přes to vylosované obligace taktéž se ničí, když vylosování nemá jiného významu, než že nastane splatnost obligací těch. Jsou-li vylosovány kusy v majetku stězovatelčině se nalézající, zaniká právo i závazek konsolidací, aniž by z okolnosti té bylo lze ještě souditi na převodní bezcennost takových papírů.
Jest tudíž stížnost bezdůvodná, pročež slušelo ji zamítnouti.
Citace:
č. 848. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 549-552.