NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 5146.

Zákon na ochranu republiky stíhá v § 6 čís. 2 každou činnost pachatelovu, nesoucí se podle jeho úmyslu k tomu, by si zjednal znalost vojenského tajemství, nežádá však, by nastal skutečně výsledek takové činnosti (skutečné poškození republiky).
Byl-li si obžalovaný vědom, že opatřuje pro cizí moc skutečnosti a t. d. rázu v § 6 čís. 2 odst. 2 a 3 zák. na ochr. rep. míněného, a přes toto vědomí vyzvídal ony skutečností a t. d., aby je cizí moci vyzradil, je tím prokázán zlý úmysl i v § 1 tr. zák. i v § 6 zák. na ochr. rep. předpokládaný.
Pojmy; »cizí činitek, »spolčení a spojení«, »osobní známost«, »vejití ve styk«, »cizí moc a cizí činitek.
Spolupachatelství zločinu § 6 zák. na ochr. rep.
S hlediska skutkové podstaty § 12 čís. 1 odst. 2 zák. na ochr. rep. stačí, že se vědomost o trestném činu týká objektivních znaku trestného Činu, který je páchán nebo chystán.
Pro beztrestnost zločinu § 6 čís. 2 a 3 zák. na ochr. rep. pro účinnou lítost (§ 27 cit. zák.) je třeba učiniti oznámení úřadu; nestačí, doví-li se úřad o chystaném nebo páchaném zločinném podniku oklikou, třebaže z popudu osoby k oznámení povinné.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1934, Zm I 537/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 17. listopadu 1933, jímž byl uznáni vinnými: někteří zločinem vojenské zrady podle § 6 čís. 2, odst. 2 a 3 zákona na ochranu republiky, někteří zločinem neoznámení trestných podniků podle § 12 čís. 1, odst. 2 téhož zákona.
Z důvodů:
Rozboru při veřejném roku byly vyhraženy důvody zmatečnosti čís. 9 a), 9 b), 10 a 11 § 281 tr. ř. Všechny tyto důvody jsou povahy hmotněprávní a vyžadují proto podle zákona a podle ustálené judikatury zrušovacího soudu, by byly doličovány jen na nezúženém a nezměném podkladě skutkových zjištění rozsudku. Této právní zásady však zmateční stížnosti ve valné části svých vývodů nedbají. Nevycházejí ze souhrnu rozsudkových zjištění, jak by povinny byly, naopak, zejména při doličování zmatku čís. 9 a) § 281 tr. ř., popírají jednotlivé složky skutkového děje nalézacím soudem zjištěného nebo některé složky vynechávají a nahrazují je svémocně jinými skutkovými předpoklady a snaží se na tomto svémocně sestrojeném a pro své účely upraveném skutkovém podkladě dokázati rozsudku právní omyl v tom neb v onom směru; to je postup v řízení zrušovacím zásadně nepřípustný (§ 288 čís. 3 tr. ř.) a nelze k příslušným vývodům zmatečních stížností míti vůbec zření. Zmateční stížnosti nejsou však důvodné ani, pokud nevybočují z mezí zákonného doličování dovolávaných zmatků a pokud tedy uplatňují skutečně výtky rázu právnického.
Tomu je tak, pokud napadají rozsudek ve směru zločinu podle § 6 č. 2odst. 2 a 3 zák. na ochr. rep. Stížnosti míní, že skutková náplň tohoto zločinu není dána, ježto tu není těch neb oněch podstatných znaků zločinu po stránce objektivní nebo subjektivní.
Tak namítá zmateční stížnost obžalovaných Rudolfa R-a a Jaroslava N-y, že vyzvědač může působiti jen za války (za doby válečné), že tedy pojmu vyzvědač nelze použiti na činnost osoby ve prospěch cizí moci, která není se státem zákonem chráněným ve válečném stavu. Stížnost je na omylu; nerozeznává, že v čís. 1 § 6 zák. na ochr. rep. se výslovně mluví o »vojenské zradě« za války, kdežto v čísle 2 a násl. jde o vojenskou zradu v době, která nespadá pod pojem »doby válečné«, vymezený blíže v § 39 čís. 3 zák. na ochr. rep. Nesprávně pokouší se stížnost vyložiti i pojem »cizího činitele«, míníc, že takový činitel musí býti činný v zájmu cizího státu; neboť za cizího činitele je považovali každou osobu z cizího státu, i když není zástupcem neb orgánem cizího státu, avšak má v cizím státě značnou moc nebo význačný vliv a může tímto způsobem vydatně podporovali úklady o republiku; více se podle zákona nevyžaduje (sb. n. s. č. 2294). Neodůvodněna je i výtka, že rozsudek nezná rozdíl mezi pojmem »spolčení« a »spojení«, neboť obě tato slova svým významem se shodují, obsahujíce v sobě každé navazováni styků za účelem trestným podle § 6 čís. 2 odst. 3 zák. na ochr. rep. (viz důvodovou zprávu k § 2). Není tedy v rozsudku vady stížností vytýkané, používá-li k označení týchž skutků střídavě obou slov. Ostatně má nalézací soud při používání slova »spojení« na zřeteli více skutkovou stránku věci, mysle při tom' na smluvení a dohodnutí se dotyčných osob. Pravíť se na mnoha místech v rozsudku, že ti neb oni obžalovaní byli ve spojení navzájem neb i se členy zpravodajské služby svazu sovětských republik a že se tudíž spolčili a vešli ve styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli. »Spolčením« není pak, jak stížnost míní, jen organický celek spojených jednotlivců k dosažení protiprávního účelu schváleného a vědomě sledovaného všemi spolčenými jednotlivci, nýbrž spolčení jest uskutečněno již tehdy, když se dvě osoby dohodnou na některém činu, uvedeném v čís. 2 § 6 zák. na ochr. rep. Nesprávně vytýkají stěžovatelé rozsudku, že zaměňuje pojem osobní známost« a pokládá jej za totožný s pojmem »spolčení se«. Rozsudek s tohoto hlediska nevychází, jakž jasně vysvítá z definice rozsudku o pojmu »spolčení se«. Vejíti ve styk neznamená, jak stížnost za to má, jen vyhledávání cizí moci (a pod.) pachatelem, nýbrž každé navazování styků, ať bezprostředně neb prostřednictvím jiných osob, což zákon vyjadřuje slovy »přímo nebo nepřímo« (viz důvodovou zprávu k § 2).
Stížnost obžalovaných Rudolfa R-a, Jaroslava N-y, Jaroslava K-a a Rudolfa P-a vytýká dále rozsudku, že nerozlišuje přesně pojmy »cizí moc« a »cizí činitel«. Stížnost omezuje se však na výtku rázu všeobecného, aniž správnost její dokládá konkrétními poukazy. Není také z rozsudku patrno, že nalézací soud ony pojmy nerozeznává. Nalézací soud odsuzuje tyto obžalované jednak pro vyzvídání vojenského tajemství ve prospěch cizí moci, jednak pro spolčení se a vejití ve styk s cizími činiteli za zmíněným účelem a používá oněch stížností uváděných zákonných znaků vždy ve správné spojitosti s příslušnými zjištěními skutkovými. Nad to jest zdůrazniti, že zákon na ochr. rep., pokud oba ony znaky na různých místech textu uvádí, staví je sobě na roveň a vyjadřuje tak úmysl zákonodárce, postihnouti represí též další druh spolčení se nebo pokusu o takové spolčení se, předsevzatého navazováním styků s cizí mocí nebo s cizími činiteli (viz důvodovou zprávu k § 2 zák. na ochr. rep.). l kdyby proto bylo správným, že nalézací soud používá oněch výrazů střídavě, nezměnilo by to na věci nic.
Stěžovatelé Rudolf R., Jaroslav N., Jaroslav K. a Rudolf P. uplatňují dále, že prý nezbytnou podmínkou skutkové podstaty zločinu podle § 6 čís. 2 zák. na ochr. rep. jest, aby republika byla činem obžalovaných poškozena, a to vojensky. Zrušovací soud nesouhlasí s tímto názorem. § 6 zák. na ochr. rep., jednaje o vojenské zradě, rozlišuje mezi čtyřmi skupinami trestných činů, z nichž každá skupina vykazuje různé skutkové podstaty. Je všeobecnou právní zásadou, že při výkladu zákona vedle smyslu a účelu dotyčného ustanovení je především rozhodným jeho slovné znění, a nelze do zákona vkládati, co v něm není. Jen v čísle prvém § 6 zákona na ochranu republiky se pak vyžaduje, by čin byl spáchán za války, a jen v tomto místě se mluví o opatření prospěchu nepříteli nebo způsobení škody brané moci republiky. Pod číslem 2 § 6, jenž vykazuje 3 zvláštní případy, jsou na rozdíl od § 6 čís. 1 vymezeny zcela odchylné skutkové podstaty. Jde tami o vyzrazení skutečností, opatření nebo předmětů, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky, vyzvídání jich a spolčení se nebo vejití ve styk za těmito účely. Obžalovaní byli uznáni vinnými, že jednak vyzvídali skutečnosti, opatření a předměty, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky, by je vyzradili cizí moci, jednak, že za tím účelem se spolčili a vešli ve styk s cizími činiteli. Zákon stíhá. již vyzvídání skutečností, opatření a předmětů, jež mají zůstati utajeny, jakmile se vyzvídání děje za tím účelem, aby došlo k vyzrazení cizí moci. Stíhá tedy zákon každou činnost pachatelovu nesoucí se podle jeho úmyslu k tomu, by si pachatel zjednal znalost vojenského tajemství, nežádá však, aby nastal skutečný výsledek takové činnosti. Zákon prohlašuje dále trestným také již pouhé spolčení se, nesoucí se týmž směrem, nebo vejití ve styk s cizími činiteli za účelem výzvědným, aniž žádá, aby výsledek takové činnosti nastal. Ani podle doslovu ani podle smyslu zákona není tedy podmínkou § 6 čís. 2 odst. 2 a 3 zákona na ochranu republiky, by činnost pachatelova měla za následek ještě další účinek, skutečné poškození republiky.
Způsobení skutečné škody republice, ať jakéhokoliv druhu, nemá proto význam pro otázku přičítatelnosti činu, nýbrž jen pro otázku jeho trestnosti jako okolnost přitěžující. Tím ovšem nemá býti řečeno, že jednání obžalovaných nebylo pro republiku a její obranu nebezpečným. Naopak jest souhlasiti s nalézacím soudem, že s činem obžalovaných bylo pro republiku spojeno velké nebezpečí. Vždyť již pojmově je ve vojenské zradě vůbec při nejmenším ohrožení bezpečnosti republiky a její obrany. Znak nebezpečnosti vidí zákon už v samém spolčení se jakožto v jedné z forem činností uvedených v § 6 č. 2 zák. na ochr. rep., tím více pak způsobilosti ohroziti a poškoditi bezpečnost státu a jeho vojenské obrany chová v sobě činnost, jež vykročila z mezí pouhého spolčení se a nabyla již forem konkrétnějších.
Co se tkne subjektivní skutkové podstaty zločinu podle § 6 čís. 2 odst. 2 a 3 zák. na ochr. rep. uplatňují stěžovatelé Rudolf R., Jaroslav N., Jaroslav K. a Rudolf P., že v souzeném případě není ani té, poněvadž prý zákon žádá výslovně úmyslnost činu, úmysl poškoditi republiku vojensky. Nestačí prý všeobecný zlý úmysl podle § 1 tr. zák., nýbrž vyžaduje se zvláštní, specielní úmysl, t. z v. dolus coloratus. Ani tu nelze stížnosti dáti za pravdu. Zrušovací soud vyslovil již opětovně, že zákon na ochr. rep. je doplňkem a integrující složkou všeobecného zákona trestního a že všeobecné normy a zásady trestní platí i pro obor zákona na ochranu republiky, pokud v tomto zákoně není jinak stanoveno (sb. n. s. č. 1721 a j.). A zákon na ochranu republiky ani v § 6 čís. 2 ani jinde nestanoví, pokud jde o zlý úmysl, odchylky, takže v tomto směru i pro zákon na ochr. rep. platí všeobecná ustanovení zákona trestního. Z toho plyne, že podle zákona vyžaduje se sice k trestnosti činů, o něž jde, úmyslnost činění, avšak nikoli v tom rozsahu, jak stížnost žádá. Pokud jde o odst. 3 čís. 2 § 6 zákona na ochr. rep., stačí, že podle úmyslu stěžovatelova měly býti skutečnosti, opatření a předměty rázu v tomto zákonném ustanovení uvedeného pro cizí moc vyzvídány nebo vyzrazovány, jakož i vědomí stěžovatelovo o povaze oněch skutečností, opatření a předmětů jakožto tajemství vojenského. Podle toho stačí po stránce subjektivní, když pachatel ví, že podle jeho zločinného úmyslu má býti vyzvídáno nebo vyzrazováno vojenské tajemství pro cizí moc vůbec (sb. n. s. č. 4857.). Pokud jde o vyzvídání (§ 6 č. 2 odst. 2 zák.), vyžaduje se rovněž vědomí pachatelovo. že vyzvídá něco, co je tajeno v zájmu obrany čsl. státu, a jeho úmysl vyzradití to cizí moci čili učiniti jí vojenské tajemství známým (sb. n. s. č. 4542). Dále jdoucího úmyslu nebo vědomí není zapotřebí. Bylo již shora dovoděno, že objektivní podmínkou trestnosti podle § 6 čís. 2 odst. 2 a 3 zák. není skutečné poškození republiky ať vojensky nebo jiným způsobem. Není-li však po objektivní stránce náležitostí skutkové podstaty oněch trestných činů skutečné poškození republiky, není ani po stránce subjektivní předpokladem skutkové podstaty úmysl pachatelův k poškození takovému se nesoucí.
Stěžovatelé Rudolf R., Jaroslav N., Jaroslav K. a Rudolf P. uplatňují ve směru subjektivní viny ještě, že rozsudek porušuje zásadu § 1 tr. zák., ježto nevyslovuje, že se stěžovatelé dopustili činů úmyslně, nýbrž spokojuje se jen s jejich vědomím. Stížnost není důvodná. Neboť i kdyby bylo správno, co tvrdí, nestal by se tím rozsudek ještě zmatečným, kdyžtě i úmyslné jednání není pojmově a podle zákona vlastně ničím jiným nežli vědomým činěním v oněch směrech, jež se stanoviska práva trestního mají význam. Jedná proto vinník dolosně nejen tehdy, když protiprávní výsledek je přímo účelem jeho jednání, nýbrž i tehdy, je-li si vědom významu a dosahu svého činění čili toho, že z jeho jednání nastane protiprávní výsledek a když přes toto vědomí svou činnost předsebéře (vina vědomá). Byli-li si proto obžalovaní vědomi toho, že opatřují pro cizí moc skutečnosti atd. rázu v § 6 čís. 2 odst. 2 a 3 zák. na ochr. rep. míněného a přes toto vědomí vyzvídali ony skutečnosti atd., aby je cizí moci vyzradili, je tím zjištěn a prokázán zlý úmysl jak v § 1 tr. zák., tak i v § 6 zák. na ochr. rep. předpokládaný. Pokud pak obhájce jmenovaných obžalovaných při zrušovacím líčení vytýkal, že nalézací soud, uvažuje o subjektivní vině obžalovaných, neprávem kladl důraz na jejich příslušnost ke straně komunistické a pokud dovozoval, že z těchto okolností nelze ještě souditi též na úmysl obžalovaných, poškoditi stát v jeho branné moci, stačí podotknouti, že nalézací soud obíraje se obhajobou Františka K-y, že není příslušníkem strany komunistické, výslovně uvádí, že k této okolnosti nelze hleděti, poněvadž se, jak všeobecně je známo, i členové jiných politických stran dopouštějí stejných trestných činů, jaký se přičítá obžalovaným za vinu. Z toho jasně vysvítá, že nalézací soud svoje přesvědčení o subjektivní vině obžalovaných o uvedenou okolnost vůbec neopíral.
Neoprávněná je námitka, že činnost obžalovaného Rudolfa R-a byla neprávem podřaděna pod skutkovou podstatu zločinu, jímž byl uznán vinným, kdyžtě prý u .tohoto obžalovaného byly nalezeny jen dva pasy a určitá částka amerických peněz, nikoli však předměty, poukazující k nějaké výzvědné činnosti tohoto obžalovaného a když nebylo tedy zjištěno, že a které skutečnosti (pokud se týče opatření nebo předměty), mající zůstati utajeny pro obranu republiky, měly býti tímto obžalovaným vyzrazeny cizí moci. Stěžovatel přehlíží, že rozsudek výslovně zjišťuje, že obžalovaní Rudolf R., Jaroslav N. a Jaroslav K. byli po vzájemném dorozumění ve spojení jedině za tím účelem. aby vyzvěděné skutečnosti, opatření a předměty, jež nezbytně mají zůstati utajeny pro obranu republiky, vyzradili. Tím zjistil nalézací soud mezi uvedenými obžalovanými poměr spolupachatelství, t. j. takovou formu viny, jež není omezena na určité trestné činy, nýbrž může se vyskytnouti při každém trestném činu a která je vyznačena tím, že každý z pachatelů jednajících ve společnémi zlém úmyslu a za tímže cílem odpovídá za celý výsledek společné činnosti a tedy i za skutky jeho spolupachatelů, ať již sám spoluúčinkoval jakýmkoliv způsobem. Při posouzení viny obžalovaného R-a nelze tedy hleděti jen k jeho vlastní činnosti, nýbrž nutno přihlížeti i k činnosti vyvinuté jeho spolupachateli N-ou a K-em, a pokud si tak stěžovatel nepočíná, neprovádí uplatňovaný důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu.
Nedůvodny, pokud se týče po zákonu neprovedeny jsou i zmateční stížnosti těch obžalovaných, kteří byli odsouzeni pro neoznámení trestních podniků podle § 12 čís. odst. 2 zák. na ochr. rep.
Obžalovaní Antonie H-ová a Antonín S. namítají mimo jiné, že nemohou býti uznáni vinnými podle § 12 zák. na ochr. rep., když hlavní pachatelé (N. a K:) nejsou vinni činem tvořícím předpoklad povinnosti jej překaziti neb oznámiti. Nehledě k tomu, že tito hlavní pachatelé byli skutečně uznáni vinnými zločinem podle § 6 č. 2 odst. 2 a 3 zák. na ochr. rep., není s hlediska § 12 čís. 1 odst. 2 téhož zákona rozhodným, jsou-li pachatelé zločinu podle § 6 zák. na ochr. rep. vinni tímto zločinem, nýbrž k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 12 čís. 1 odst. 2 zák. stačí, že zákonem žádaná vědomost o trestném činu týká se objektivních znaků trestného činu, který je páchán nebo chystán.
Obžalovaný František T. vytýká, že ze stylisace dopisu si nemohl býti vědom toho, že dopis a činnost v něm zmíněná mají účel výzvědný. Je správné, že v subjektivním směru se předpokládá, by si pachatel byl vědom toho, že závadná činnost, o které se věrohodným způsobem dozvěděl, vykazuje objektivně skutkové znaky chystaného trestného činu a že přes tuto vědomost neučinil oznámení (sb. n. s. čís. 4297). Stížnost však přehlíží, že rozsudek k takovému úsudku o vědomí stěžovatele došel a to bezvadným způsobem. Rozsudek vychází ze styků stěžovatele s Rudolfem P-em, z okolnosti, že byl sám komunistickou buňkou v závodě K. a spol., že podával zprávy tajemníkovi strany o poměrech v závodě, že po přečteni dopisu pojal podezření, že jde o vyzvědačství a že přes to neučinil nic, aby o věci zvěděly úřady a zjišťuje dále, že stěžovatel si byl vědom toho, že Rudolf P. sdělil obsah dopisu Karlu Š-ovi, že tedy již podnikl výzvědnou činnost ve prospěch SSSR. Obsahuje tedy rozsudek potřebná zjištění pro závěr, že si stěžovatel byl positivně vědom nejen chystané, nýbrž i páchané vojenské zrady, a nevychází, jak stížnost míní, z předpokladu pouhého podezření. Namítá-li stěžovatel, že rozsudek nesprávně hodnotí okolnost stěžovatelem tvrzenou, že vyzvání ke korespondenci s ruskými dělníky bylo nezávadně uveřejněno v časopise »R. P.«, že tedy o chystaném podniku se úřady mohly dověděti, poněvadž není zapotřebí učiniti takové oznámení úřadu přímo, pak přehlíží, že u zločinu podle § 6 čís. 2 a 3 zák. na ochr. rep. výslovně se žádá neodkladné oznámení věrohodným způsobem úřadu, že tedy nestačí stížností míněná možnost, že úřad se oklikou, byť i z popudu osoby k oznámení povinné, doví o chystaném nebo páchaném zločinném podniku. Neměl tedy nalézací soud důvodu zabývati se obsahem dotyčné novinářské výzvy, obzvláště když se předpokládá takový způsob oznámení, jenž vylučuje pochybnost o opravdivosti oznámiení a když na druhé straně z dopisu Rudolfem P-em stěžovateli předaného bylo patrno, že Rudolf P. již vešel ve styk s cizími činiteli; neboť oznamovací povinost u zločinu podle § 6 čís. 2 a 3 zák. na ochr. rep. je širší. Zde má stát zájem na tom, aby se dověděl nejen o tom, že se čin chystá, nýbrž i o činu spáchaném, ježto vyzvědačství bývá pácháno jako trvalá činost a je v zájmu státu, by zvěděv o činnosti takové, mohl učiniti obranná opatření (důvodová zpráva k § 12).

Citace:

č. 3669. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1394-1396.