Č. 612.

Mimořádná opatření: Minist. nař. ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. není v rozporu se zákonem ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. za byly jím platně pro dobu jeho účinnosti modifikovány příslušné předpisy zák. o společnostech s ručením obmezeným ze dne 6. března 1906 č. 307 ř. z.
(Nález ze dne 9. prosince 1920 č 10521.)
Věc: Pražská komerční společnost s ručením obmezeným v Praze (adv. dr. M. Leiser z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o zápis zvýšení kmenového kapitálu do rejstříku obchodního.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si společnost zakročila o zapsání usnesení varné hromady na zvýšení kapitálu kmenového z K 40000 na K 1000000 do obchodního rejstříku. Proti zápisu podalo ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí ve smyslu § 1 min. nař. z 3. září 1918 č. 323 ř. z. odpor, »ježto vzhledem na nynější neujasněné hospodářské poměry nelze připustiti zvyšování kmenového kapitálu společností s ručením obmezeným jež provozují obchod s cennými papíry, ani společností s neurčitým obchodním programem, jichž předmětem jest obchod s veškerým zbožím«. K tomu ministerstvo dodalo, že mohlo by se zamýšleným zvýšením souhlasiti jen pod tou podmínkou, že z předmětu společnosti bude vyloučeno provozování obchodů se vším zbožím dovoleným ve volném obchodu a s cennými papíry všeho druhu a sice jak na vlastní účet, tak na účet třetích osob.
Nejvyšší správní soud musil se při svém rozhodování zabývati nejprve námitkou zástupce stěžovatelů při ústním líčení vznesenou, že ministerské nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z., na němž je naříkaný výnos ministerstva vnitra založen, je nezákonné, ježto odporuje jednak zákonu z 24. července 1917 č. 307 ř. z., jednak zákonu o společnostech s ručením obmezeným ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. Námitku tu neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Zákonem z 24. července 1917 byla vláda zmocněna, aby po dobu mimořádných poměrů válkou způsobených činila nařízením potřebná opatření k podpoře a obnovení života hospodářského, odvrácení hospodářských škod a k zaopatřování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby. Zmocnění, oním zákonem vládě propůjčené bylo dle toho omezeno co do svého rozsahu v tom směru, že nařízení mohla na základě něho jen potud býti vydávána, pokud sledovala některý z účelů právě vytknutých. Zástupce stížnosti dovozoval, že nařízení z 3. září 1918 o státním svolení k utvoření a zvýšení kmenového kapitálu společností akciových a komanditních společností na akcie právě s oněmi zákonem vytknutými účely, pokud se týče s účelem k odvrácení hospodářských škod, o nějž při tomto nařízení jedině může jíti, potud srovnati nelze, pokud ministerstvu vnitra poskytuje možnost zmařiti zvýšení kapitálu společností s ručením obmezeným a odůvodňoval tento názor úvahou, že zvyšování kapitálu zjednává společnosti možnost dalšího hospodářského rozvoje a tím je hospodářskému životu na prospěch. Naproti tomu jest uvésti, že tyto vývody založeny jsou na mylném stotožňování hospodářských prospěchů společnosti a všeobecných hospodářských zájmů státu. Právě tak jako vznik nových společností, může i rozšiřování působnosti společností již zřízených, zejména v mimořádných poměrech hospodářských, býti pro celek hospodářský škodlivo a může tedy opatření omezující nebo stěžující rozkvět takových společností býti právě tak opatřením k odvrácení hospodářských škod, jako opatření zabraňující vzniku společností nových. Nemohl tedy soud dáti za pravdu názoru zástupcem stížnosti projevenému, že nařízení z 3. září 1918 ve směru shora naznačeném nemá v zákoně z 24. července 1917 podkladu. Rovněž neprávem zástupce stížnosti dovozoval nezákonnost uvedeného nařízení z té okolnosti, že omezování společností s ručením obmezeným co do zvyšování jejich kmenového kapitálu, k němuž nařízení to právě ministerstvu vnitra dává zmocnění, je nesrovnatelno se zákonem o společnostech s ručením obmezeným. Vždyť v tom právě je podstata zákona z 24. července 1917, že jím zmocněna byla vláda způsobem nanzovacím činiti opatření, k nimž jinak bylo by potřebí zákona, tudíž i vydávati nařízení, jimiž se pro dobu jejich účinnosti mění platné zákony. Neshledav výtku nezákonnosti a tudíž neplatnosti nařízení z 3. září 1918 důvodnou, položil nejvyšší správní soud nařízení to i svému rozhodnutí za základ. Uvažuje na tomto podkladě o stížnosti, setrval soud při právních názorech, jež podrobněji rozvedl ve svém nálezu z 18. června 1919 č. 2960 (Boh. č. 136), k němuž se tímto po rozumu § 44 jedn. ř. o správ. soudu odkazuje. V souhlase s důvody tam obsaženými pokládal stížnost za přípustnou a — přezkoumávaje naříkaný výnos ministerský po stránce věcné — uvažoval, zdali žalovaný úřad užívaje oprávnění jemu nařízením ministerstva z 3. září 1918 č. 323 ř. z. propůjčeného nepřekročil meze jemu příslušnými předpisy vytčené, t. j. byl-li odpor proti žádanému zápisu podaný vznesen za účelem »odvrácení hospodářských škod«.
Ministerstvo odůvodňujíc odpor tento uvedlo, že vzhledem na nynější neujasněné hospodářské poměry nelze připustiti zvyšování kmenového kapitálu společností s ručením obmezeným, jež provozují obchod s cennými papíry, ani společností s neurčitým obchodním programem, jichž předmětem jest obchod s veškerým zbožím.
Tímto odůvodněním úřad zcela jasně vyznačil, že zvyšování kapitálu společností toho druhu, jako je společnost si stěžující, pokládá za povážlivé se zřetelem k přítomným poměrům hospodářským. Nelze tedy naříkaný výnos vykládati jinak, než že jím odpor byl vznesen k odvrácení hospodářských škod, jichž se ministerstvo ze zamýšleného zvýšení Kmenového kapitálu společnosti obává. Věcnou správnost úsudku, k němuž úřad při posuzování hospodářských poměrů dospěl, pokud se týče účelnost opatření na něm založeného, nemohl nejvyšší správní soud přezkoumávati, poněvadž dle § 2 zák. o správ. soudě kognice jeho po věcné stránce obmezena jest na zkoumání zákonitosti rozhodnutí a opatření správních.
Po stránce formální, kteráž ovšem dle § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě zkoumání soudu tohoto podléhá, namítá stížnost, že výnos naříkaný není náležitě odůvodněn a že řízení bylo nedostatečné a vadné zejména v tom směru, že společnost nebyla jako zúčastněná strana slyšena.
Pokud se týče odůvodnění naříkaného výnosu, dlužno podotknouti, že ministerstvo označilo dva momenty, v nichž spatřuje hospodářskou povážlivost podniku stěžující si společnosti, a to jednak, že provozuje obchod »s cennými papíry«, jednak že provozuje obchod »s veškerým zbožím.« Z toho je patrno, že žalované ministerstvo pokládalo každý z těchto momentů sám o sobě za důvod pro vznesení odporu proti žádanému zápisu.
Pokud v důvodech naříkaného výnosu poukazuje se k tomu, že společnost provozuje obchod s veškerým zbožím, není pochybnosti, že ministerstvo hospodářskou povážlivost rozšíření podniku spatřuje právě v tom, že obchod společnosti neobmezuje se na určité kategorie zboží. Je tedy v té příčině důvod odporu dostatečně označen a námitka nedostatečného odůvodnění neoprávněna.
Pokud však jako důvod odporu označuje se obchod s cennými papíry společností provozovaný, dlužno sice přiznati, že pouhý poukaz na obchod »s cennými papíry« bez jakéhokoliv určitějšího vysvětlení nedává poznati, v čem ministerstvo hospodářskou závadnost tohoto oboru obchodu spatřuje, a že tudíž v tomto směru odůvodnění výnosu naříkaného není dosti určité. Poněvadž však ku vznesení odporu dostačí jediný podstatný důvod, kterýž — jak svrchu vyloženo — nutno spatřovati již v tom, že společnost provozuje obchod s veškerým zbožím, nelze nejasnosti, pokud se týče neurčitosti druhého z obou samostatných úřadem uvedených důvodů přiznati rozhodující význam.
Jinak neshledal nejvyšší správní soud uvedené formální námitky důvodnými. Ježto uvedené okolnosti, totiž »nynější neujasněné hospodářské poměry« a obchod »s veškerým zbožím« jsou, jak vyloženo, dostatečným podkladem pro úsudek úřadu, že zvýšení kapitálu stěžující si společnosti taký obchod provozující bylo by hospodářsky škodlivé, jest i odůvodnění naříkaného výnosu, na tyto okolnosti poukazujícího uznati za dostatečné.
Že by úřad byl povinen k nějakému podrobnějšímu odůvodňování naříkaného opatření, zejména snad výkladem svých názorů národohospodářských, nelze dovoditi ani z podstaty věci ani ze všeobecných zásad pro řízení správní platných. Právě tak nelze z těchto zásad ani z povahy příslušných předpisů dovoditi, že by úřad byl měl prováděti v tomto směru nějaké šetření. Předmět obchodu stěžující si společnosti jest mimo spor. Znalost všeobecných poměrů hospodářských pak náleží do rámce oněch znalostí úředních, jež dlužno u úřadů předpokládati a jež jsou nezbytným základem veškeré jejich činnosti správní. Znalost hospodářských poměrů válkou způsobených také zákon z 24. července 1917 č. 307 ř. z., pokud se týče nařízení citované na něm se zakládající u orgánů správních zřejmě předpokládají. Z toho, co právě uvedeno, však vyplývá také, že nebylo pro úřad nijakého nutného podnětu, aby před vydáním naříkaného rozhodnutí stěžující si společnost slyšel.
Řídě se těmito úvahami nejvyšší správní soud stížnost zamítl.

Citace:

č. 612. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 748-751.