NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2744.

Stavby výhod požívající — Vyvlastnění: I, V řízení podle § 4 II cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. mohou majitelé vyvlastňovaných pozemků vznášeti námitky, jimiž popírají přípustnost použití cit. cís. nař. na daný případ. — II. Nevydal-li v řízení podle §§ 4 a 5 téhož cís. nař. úředník jednání řídící vyvlastňovací nález ihned při úředním jednání (§ 5, odst. 2), jest k jeho vydání příslušným výhradně polit, úřad zemský. — III. I důlní podniky spadají pod předpisy cit. cís. nař.
(Nález ze dne 9. října 1923 č. 16571.)
Prejudikatura: Boh. 195, 1199, 261, 941 adm.
Věc: Obec H. a soudr. (adv. Dr. Lud. Unger z Falknova) proti okresní správě politické ve Falknově (za zúč. stranu adv. Dr. Frt. Schuster z Falknova) o vyvlastnění pozemků k účelům rozšíření dolů.
Výrok: Stížnost obce H. odmítá se jako např. i pustina; k stížnosti dalších stěžovatelů zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem min. veř. prací z 19. srpna 1919 bylo k žádosti fy. B. K., spol. s ruč. obrn. v B. na základě schválení min. rady z 5. srpna 1919 »rozšíření porubu uhlí v Anežčině sloji z dosavadního dolu Rudolfova v H. na dolové míry Prokop VIII a II, Petr a Pavel IX a X a Mikuláš I s příslušnými dolovými přebytky severně od jmenované obce« prohlášeno ve smyslu cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. za stavbu výhod požívající.
Týmž výnosem schválilo řečené ministerstvo po rozumu § 2 cit. cís. nař. zamýšlené rozšíření porubu dle předložené žádosti a výsledků konaného místního šetření pod podmínkou, že všechna bezpečnostní opatření potřebná k ochraně osob a cizího majetku proti účinkům dolování budou na základě §§ 170, 220 a násl. ob. zák. hor. zavčas učiněna, současně pak nařídilo, aby zsp v Praze přikročila k dalšímu řízení dle §§ 4 a 5 cit. cís. nař.
Zsp uložila pak výnosem ze 16. září 1919 v souhlasu s báňským hejtmanstvím v Praze osp-é ve F., aby tato další řízení »ve jménu« jejím a ve shodě s příslušným revírním úřadem báňským provedla, a když tato po skončeném řízení jí spisy jednací předložila, vrátila je výnosem ze 4. února 1922 s vybídnutím, aby řídící jednání ve věci vydal vyvlastňovací nález.
Rozkazu toho osp uposlechla, nařídila komisionelní jednání na den 28. března 1922, při kterémžto jednání úředník její jako řídící této komise prohlásil nař. vyvlastňovací nález. Písemné vyhotovení nálezu, datované 1. dubnem 1922 bylo stranám dodatečně doručeno.
V nálezu tom rozhodnuto, že ploch blíže tam uvedených jest k provedení projektu žadatelčina nutně zapotřebí, a že vlastníci vyvlastněných ploch jsou povinni odevzdati je žadatelce proti zaplacení odškodného nálezem tím číselně zcela přesně stanoveného.
Stížnost do řečeného nálezu vyvlastňovacího podali k tomuto soudu jednak obec H., jednak někteří majitelé pozemků, které byly nař. rozhodnutím vyvlastněny.
Obec H. cítí se dotčena ve svých právech, která vyvozuje z toho, že před časem byl na ochranu jejího plánu polohy předepsán ochranný pilíř, ježto však nař. rozhodnutí není dle svého obsahu nic více, než nález vyvlastňovací a odškodňovací, z pozemků vyvlastněných však dle stavu spisů žádný nebyl v majetku obce, nelze uznati, že by vyvlastněním nějaké její právo mohlo býti porušeno. Obci se tedy nedostává legitimace ke stížnosti do nař. rozhodnutí a bylo proto stížnost její odmítnouti jako nepřípustnou (§ 2 zák. o ss).
Legitimaci nelze ovšem upříti ostatním st-lům, kteří jsou nesporně vlastníky pozemků nař. rozhodnutím vyvlastněných. Podle § 4, odst. 1. cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. nemají ovšem majitelé vyvlastněných pozemků žádné možnosti uplatňovati proti nároku na vyvlastnění jakýmkoli způsobem svá práva, jež projektem jsou dotčena. Zákon ponechal jim jedině a toliko nárok na odškodné. Avšak toto omezení práv vlastnických nastává právě jen v mezích normy, která je zavedla. Vlastníku nemůže tedy býti bráněno, aby proti nálezu vyvlastňovacímu namítal, že o případ, jaký cit. cís. nař. má na mysli, vůbec nejde, nebo že ten či onen zákonný předpoklad jeho použití není splněn. Námitky tohoto druhu byly však st-lkou vskutku vzneseny.
Pokud ovšem stížnost namítá, že se cís. nař. č. 284 z r. 1914 na na dolování nevztahuje, nemohl jí soud dáti za pravdu a setrval na náhledu již opětovně, zejména v nálezu Boh. 261 a 941 adm. vysloveném, pročež se dle § 44 j. ř. na bližší odůvodnění v nálezech těchto obsažené odkazuje. Proti vývodům stížnosti, jež se snaží dovoditi, že používá-li se cit. cís. nař. i na podniky důlní, vede to ke křivdám, je možno jen uvésti, že soud má toliko zkoumati, zda v případě, o který jde, bylo zákonné normy správně použito, a že nesmí se při tom dáti mýliti subjektivními úvahami o spravedlivosti zákonné normy, které má býti použito. Neboť nikoli soudci, nýbrž jedině zákonodárci přísluší, aby zákonnou normu, kterou uzná za nespravedlivou, zbavil účinnosti.
St-lé namítají dále že úřad, který vydal nař. rozhodnutí, nebyl k vydání jeho příslušný. Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky, totiž nález vyvlastňovací a nález odškodňovací. Pokud jde o tento, sluší stížnosti nepochybně dáti za pravdu, neboť cit. nař. v § 6 stanoví, že v případech sporu, t. j. nebylo-li dosaženo narovnání stran o výši odškodného, které se má dáti, rozhodne o nároku na odškodné a jeho výši komise zvlášť zřízená. Ježto podle spisů k narovnání stran o výši odškodného nedošlo, byla k vydání nálezu odškodňovacího povolána výlučně uvedená komise, nikoli však úřad politický.
Pokud jde o nález vyvlastňovací, namítá stížnost, že nebyla příslušná vydati jej osp, nýbrž jedině zsp. cit. cís. nař. praví ovšem v § 4, odst. II, že řízení vyvlastňovací provede politický úřad zemský. V § 5 téhož nařízení v odst. II stanoví se však, že »nález o předmětu a rozsahu vyvlastnění vydán bude řidičem jednání — pokud možno — bezprostředně po jeho ukončení.« Z toho plyne, že zmocnila-li zsp některého úředníka třeba osp-é, aby jménem jejím ono komisionelní jednání provedl, nutno tohoto úředníka jakožto orgán zemského úřadu politického pokládati za povolána, aby také vyvlastňovací nález za předpokladů § 5, odst. II. cís. nař. vynesl. Ale dle výslovného ustanovení právě cit. § smí tak učiniti jen bezprostředně po ukončeném jednání, t. j. ústně ještě před formálním zakončením úředního jednání. Jestliže však úředník jednání řídící ještě před skončením úředního jednání nález vyvlastňovací nevyhlásil, buďsi že to nepokládal za možné, nebo z jakéhokoli důvodu jiného, není již příslušným nález tento později vydati, a tento nedostatek příslušnosti nemůže býti napraven ani tím, že jej zsp opětně a výslovně zmocní, aby nález vydal, neboť pokud nejsou splněny předpoklady § 5, odst. II. cís. nař., jest to právě zemský úřad pol., který má vyvlastňovací nález vynésti, neboť tento úřad jest, patrně vzhledem k jeho větším zkušenostem úředním, v zásadě zákonem povolán, aby vydával nálezy vyvlastňovací, jež mají v řízení správním platnost konečnou, kdežto výjimka dovolena jest v § 5, odst. II. jen pokud jde o případy jednoduché, kteréž i s konečnou platností mohou býti ihned vyřízeny. Nad tyto meze nebyla zsp oprávněna úřední jednání jí příslušející přenášeti na úřední orgán jiný, a to zvláště v případě, o který jde, ježto cíle, jehož ustanovením § 5, odst. II nař. má být? dosaženo, to jest bezodkladné vydání nálezu ještě při komisi samé, následkem postupu úředníka komisi řídícího vůbec nebylo již možno dosíci.
Jestliže tedy v daném případě úředník řídivší komisionelní jednání před skončením úředního jednání nález vyvlastňovací neprohlásil, nýbrž zaslal-li naopak spisy zsp-é, byla tato povinna sama rozhodnouti, a byl-li pak vyvlastňovací nález přes to vydán úředníkem osp, není tu rozhodnutí úřadu kompetentního, pročež slušelo nař. rozhodnutí jak co do výroku vyvlastňovacího tak i odškodňovacího pro nezákonnost zrušiti.
Stížnost uvádí dále, že některé z vyvlastněných pozemků leží v mezích chráněného pásma, jež svého času bylo určeno příslušnými úřady báňskými na ochranu úředně schváleného plánu polohy obce H., a namítá, že z tohoto důvodu jsou dotčené pozemky z vyvlastnění vyloučeny. Právnický smysl této námitky, přednesené již také při komisionelním jednání, jest ten, že celé chráněné pásmo leží mimo schválený projekt, poněvadž chráněné pásmo pravoplatně stanovené nemohlo býti schválením projektu dotčeno, a že následkem toho pozemky, jež se prostírají uvnitř chráněného pásma, leží mimo hranice schváleného projektu a nemohou tedy podle nařízení z r. 1914 býti vyvlastněny. Dle toho, co svrchu již bylo řečeno, byli st-lé i v řízení dle cit. cís. nař. oprávněni námitku takovouto vznésti, ježto námitkou touto popírají, že cís. nařízení lze na případ, o nějž jde, použíti. Úřad o vyvlastnění rozhodující měl tedy povinnost námitkou touto se zabývati.
Nesprávné jest však tvrzení st-lů, že o otázce právě zmíněné bylo úředníkem komisi řídícím již při komisi konané dne 4. listopadu 1919 rozhodnuto, a to v ten smysl, že pozemky náležející k chráněnému pásmu jsou z všelikého zásahu se strany provozu hor vyňaty a tedy i ze schváleného projektu vyloučeny. Tvrzení toto je nesprávné proto, že projev tohoto smyslu, jejž úřední orgán jednání řídící učinil v průběhu jednání, není rozhodnutí právní moci schopné, že ostatně dotčený orgán úřední ještě během jednání od svého projeveného náhledu zase upustil, aniž byl ovšem námitku st-lů v tomto směru vznesenou náležitě vyřídil.
Ježto však bylo nař. rozhodnutí již pro nepříslušnost orgánu rozhodovacího zrušiti, nepadá formální vada právě dotčená na váhu, byť — kdyby šlo o rozhodnutí úřadu příslušného — bylo nutno uznati ji za vadu podstatnou, neboť strana má právo zvěděti, z jakých důvodů její námitka byla zamítnuta, a neznajíc důvodů těchto, nemá možnosti před tímto soudem účinně se brániti, stejně jako soud sám nemá možnosti stanovisko úřadem zaujaté náležitě přezkoumati. Bude proto věcí příslušného úřadu rozhodovacího, aby se námitkou, o které je řeč, věcně zabýval.

Citace:

č. 2744. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 732-736.