Čís.1844.
Do usnesení rekursního soudu, jímž zrušeno usnesení prvého soudu, odmítající k námitcé žalovaného žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, a prvému soudu přikázáno, by ve věci dále jednal, jest dovolací rekurs přípustným, třebas pravomoc nebyla vyhražena.
Pro nárok proti obci na náhradu škody, ježto vyklidila svémocně byt, ač povolen byl odklad exekuce vyklizením, jest přípustným pořad práva.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, R I 994/22.)
Proti žalobě, jíž domáhal se nájemník proti obci náhrady škody, ježto dala svémocně vykliditi byt a odvésti svršky, vznesla žalovaná námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Jde tu o ručení obce za poškození, jež způsobila, zanedbavši místní policii. § 37 obecního zřízení pro Čechy upravuje řízení a příslušnost v takových případech v ten smysl, že o důvodu nároku, tudíž o zavinění obce jest rozhodnouti v řízení správním, načež teprve soud může jednati o rozsahu náhradní povinnosti. Nenáleží tudíž tato věc, ježto správní řízení dosud provedeno nebylo, na řádné soudy, pročež bylo žalobu odmítnouti (judikát čís. 229). Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by v řízení pokračoval, maje za to, že jde o protiprávní čin žalované obce a že jest tudíž pořad práva dle § 1338 obč. zák. přípustným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V prvé řadě dlužno zkoumati, zdali dovolací rekurs do zrušovacího usnesení rekursního soudu jest, hledíc k ustanovení § 527 odstavec druhý c. ř. s. přípustným. K otázce té jest přisvědčiti, neboť okolnost, že v tomto zrušovacím usnesení, odkazujícím věc zpět na soud prvé stolice, by v řízení pokračoval, není právní moc vyhrazena, není na závadu, poněvadž dle jeho obsahu byla námitka nepřípustnosti pořadu práva vlastně zamítnuta, a příkaz na prvý soud, by v řízení pokračoval, se netýká této námitky, nýbrž vztahuje se na jednání ve veci samé. Jde tu tedy v pravdě o změnu usnesení soudu prvého, a nemůže k vůli nesprávnému znění napadeného usnesení žalované straně býti odňata možnost, stěžovati si do něho k nejvyššímu soudu. Než ve věci samé dovolací stížnost není odůvodněna. Žalobce opírá nárok na náhradu škody o tvrzení, že žalovaná obec svémocně jeho byt v domě čís. 559 ve V. dne 1. a 9. září 1921 vyklidila a dala jeho svršky převézti do R., ačkoli mu (žalobci) byl usnesením okresního soudu ve V. ze dne 3. srpna 1921 povolen odklad exekuce vyklizením jeho bytu do dne 3. listopadu 1921. Právním důvodem žalobního nároku jest dle toho jednání žalované strany, zákonu se příčící, bezprávné, o němž zřetelem k tomu, že obec V. svými orgány vykonává vedle § 36 obecního zřízení ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. úkony místní policie, by bylo lze snad říci, že bylo provedeno u příležitosti veřejnoprávní činnosti obce, nelze však na tento případ užíti ustanovení § 37 čes. obecn. zřízení, jež jest předpisem výjimečným, vztahujícím se pouze na zanedbání povinností, vykonávaných místní policii v mezích, zákonem jí přikázaných. Dle tvrzení žaloby nejde zde o takovou činnost žalované obce, nýbrž o překročení oboru působnosti, jímž bylo rušivě zasaženo do soukromoprávních vztahů žalobcových, a jest proto k uplatňování žalobního nároku, odvozovaného z porušení práva soukromého, pořad práva přípustným (§ 1338 obč. zák.).