Čís. 9308.
Smlouvami o důchod ve smyslu § 1 b) zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. jest rozuměti jen smlouvy o doživotní důchod. Nespadá sem úmluva manželů o placení výživného a o dodávání dřeva.
(Rozh. ze dne 25. října 1929, Rv I 328/29.)
Žalobkyně byla spoluvlastnicí usedlosti, jejíž druhá polovice náležela jejímu manželi. Při faktickém rozchodu umluvili manželé, že manžel bude piatiti manželce ročně 1.200 Kč a dodávati jí 2 m3 palivového dříví. Žalobou, o níž tu jde, domáhala se manželka na manželi zaplacení výživného a reluta za dříví za tři léta. Žalovaný namítl najmě, že úmluva manželů jest neplatnou, ježto nebyla zachována forma notářského spisu. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ve věci samé odporuje dovolání napadenému rozsudku jen pro nesprávné prý posouzení otázky, zda úmluva stran o placení výživného 1200 Kč a o dodávání dvou metrů palivového dříví ročně potřebovala platnosti formy notářského spisu, Nejvyšší soud uznává v souhlase se svým dosavadním rozhodováním (srovnej uveřejněná rozhodnutí čís. 1020 a 4635 sb. n. s.) názor nižších soudů, že úmluvu nelze pokládati za smlouvu o důchod a že nepotřebovala к platnosti formy notářského spisu, za správný. Skutečnost, že smluvená úplata měla býti žalovaným plněna v určitých stejných lhůtách, nečinila smlouvu ještě smlouvou o důchod ve smyslu § 1 b) zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. Kdyby se měly všechny smlouvy, u nichž úplata spočívá v periodickém plnění, pokládati za smlouvy o důchod, pak by i nájemní a pachtovní smlouvy mezi manželi musily býti sepisovány ve formě notářského spisu, ač jich zákon nezaraďuje pod jejich obvyklým označením mezi smlouvy, pro které předepsal tuto formu, takový výklad příčil by se však pravidlu § 6 obč. zák., že zákonům nesmí býti přikládán jiný smysl, než který vyplývá z běžného významu užitých slov v jejich souvislosti. Kdyby byl zákon chtěl i pro pachtovní a nájemní smlouvy mezi manželi předepsati formu notářského spisu, byl by je byl jako takové výslovně uvedl, neboť jsou smlouvami svého druhu právě tak jako v zákoně uvedené smlouvy kupní, směnné a o zápůjčku, a ani v obyčejné, ani v právnické mluvě nelze je zařaditi mezi smlouvy o důchod. Těmito lze i podle zákona čís. 6/1871 rozuměti jen smlouvy, které se v jiných občanských zákonech, především ve všeobecném občanském zákonníku označují a upravují jako takové. Jsou to výhradně smlouvy o doživotní důchod (Leibrentenvertrag) podle §§ 1284—1286 obč. zák., neboť jiných smluv o důchod občanské zákonodárství nezná. Tomu nasvědčují i materialie. Sporné ustanovení bylo do zákona čís. 76/1871 převzato do slova z § 4 čís. 3 notářského řádu ze dne 29. září 1850, čís. 366 ř. z., a to v předpokladu, že i tam se pod smlouvami o důchod (Rentenvertrag) rozuměly smlouvy o doživotní důchod (Leibrentenvertrag). Plyne to z důvodové zprávy к vládnímu návrhu, otištěné v Kasererově vydání zákona čís. 76/1871 z roku 1885 str. 15, kde se odmítá návrh, by forma notářského spisu, dosud předepsaná pro smlouvy o doživotní důchod mezi manželi, byla rozšířena na smlouvy o doživotní důchod vůbec. Že v souzeném případě nejde o smlouvu o důchod doživotní, o tom není sporu.